Konec epochy dostupných automobilů a omezení svobody pohybu

Počátkem dubna zdražil elektrický vůz Tesla Model 3 na 49.990 eur, v přepočtu na 1,225 milionu korun. V lednu 2021 stál Model 3 v základním provedení necelých 32.000 eur (775.000 Kč). Je to díky zákonům vysoké poptávky po těchto amerických vozech? Nabídka sice nestačí stíhat poptávku po vozech Tesla (v 1. letošním kvartále s 310.048 prodanými vozy bezmála meziročně dvojnásobek) navzdory známým problémům s mechanickým zpracováním vozů, ale podstata problému vysokých cen spočívá v politiky nastavené regulaci, omezením a deformací trhu. Sázka na elektromobilitu totiž vyvolala hlad po speciálních kovech, surovinách i vzácných zeminách nezbytných pro výrobu nesmírně drahého akumulátoru. Suroviny pochopitelně explozivně zdražily a ruská válka proti Ukrajině tento vývoj jen akcentovala.

Proto už se nyní mezi dodavateli automobilových dílů v České republice a hlavním finálním výrobcem hotových vozů v zemi firmě Škoda hovoří nahlas o brzkém 10-20procentním růstu ceny aut, a to samozřejmě nejen elektrických, ale i se spalovacím motorem. Nejlevnější elektrický model Škoda Enyaq iV stojí 1,125 milionu korun. Zatím.

Největším problém dnešního automobilového průmyslu není až tak mediálně viditelný nedostatek čipů či dalších dílů, ale znásilnění a deformace trhu vinou politických regulaci, kdy se z auta se spalovacím motorem stal asi nejznámější fackovací panák stoupenců zelené transformace vyspělých zemí Západu. Cílem je redukcí emisí CO₂ tak, aby do konce století teplota na Zemi stoupla maximálně o 1,5 °C. Dánský klimatolog Bjorn Lomborg počátkem letošního února upozornil na analýzu Mezinárodní agentury pro energii, podle níž by splnění ambiciózních cílů všech národů ohledně zavádění elektromobilů by přineslo snížení CO₂ emisí v této dekádě o 235 milionů tun. To by snížilo globální teplotu v roce 2100 o 0,0001 °C. Kvůli této taškařici v Evropské unii zásadním způsobem ohrožujeme 14 milionů pracovních míst v autoprůmyslu, který byl dosud hnací silou také ve vědě a technice? Proč ČR s její závislostí ekonomiky na autoprůmyslu je to ještě riskantnější.

V ČR, EU i jinde na světě je veřejnost neustále přesvědčována, že individuální mobilita je v zájmu záchrany planety před globálním oteplováním vhodná jen v podobě elektrických aut, když už nejde používat veřejnou dopravu či jezdit na kole a chodit pěšky. Mediálně se dobře prodávají čísla přírůstků prodeje, jež ovšem vznikají z nízkých meziročních základů a hlavně jsou v Evropě omezena jen na některé země EU a také Norsko, které nákupy e-aut různou měrou dotují. Nejvíce jen to z unijních zemí v Německu, kde dotace (pohříchu i z kapes daleko chudších spoluobčanů) činí 9000 eur. V ČR dotace zatím nejsou a podíl prodaných čistě elektrických aut na celkovém vozovém parku v Česku činí zanedbatelných 1,5 promile.

Automobiloví výrobci se ocitli v pasti, když do elektromobility nainvestovali obrovské prostředky, jejichž návratnost je ale ve hvězdách. Výrobci a prodejci spolu se zarytými stoupenci těchto vozidel začasté tvrdí, že se dosud velmi drahá elektrická auta za pár let cenově přiblíží klasickým vozům se spalovacími motory. Jaká je však realita? Rozhodující část ceny e-auta tvoří baterie. Ačkoli se používají různé typy baterií s různými kovy, u vozu nižší střední třídy za cenu o dost překračující milion korun má baterie o hmotnosti bezmála půl tuny, která obsahuje např. cca 12 kilogramů lithia, 36 kg niklu, 20 kg manganu, 14 kg kobaltu, 91 kg mědi a přes 200 kg ocele, hliníku a plastů. Pro získání těchto kovů a surovin je třeba zpracovat 200.000 kg materiálu.

Když se podíváme na cenu lithia (jehož má ČR také velké zásoby v Krušných horách, ovšem s obsahem kovu jen 0,3 % v hornině), tak od konce března na burze dosáhla kolem 500.000 juanů za tunu, když před rokem lithium stálo kolem 85.000 juanů, tedy nyní jde o bezmála růst ceny na 600 %. Lithium se obchoduje v čínské měně, protože Čína vykypuje až 99 % světové produkce tohoto kovu. Nikl zdražil meziročně o 100 %, kobalt o 60 %, měď o 20 %, hliník o 60 procent.

Počátkem května 2021 zveřejnila Mezinárodní agentura pro energii (IEA) 287stránkovou analýzu (v anglickém originále zde), v níž pranýřovala skutečnost, že na všechny obří zelené plány nemá planeta dost surovin a po těchto tzv. obnovitelných zdrojích zůstanou miliony tun nerecyklovatelného odpadu. IEA také nepřímo varovala vyspělý západní svět, že 85 % materiálů a surovin pro takzvané obnovitelné zdroje, jež chce Západ masivně nasazovat jako recept na současnou energetickou krizi, ovládá komunistický režim diktátorské Číny. Procitnou posléze demokratické země poněkud pozdě ze své „zelené“ závislosti na Číně, jako byly vyléčeny ze své naivity ze závislosti na dovozu plynu, ropy a uhlí z Putinova Ruska?

Z tohoto vývoje a pokračujícího nedostatku dílů v důsledku narušení globálních dodavatelských řetězců lze usuzovat na jediný logický vývoj: už dost tak cenově nedostupná elektrická auta budou nutně kvůli podstatně dražším a nenahraditelným surovinám pro výrobu baterií ještě více zdražovat. A protože je obecně nedostatek i klasických vozů, automobilky tohoto stavu využijí také ke zvýšení cen aut se spalovacími motory. Získají tak jednak prostředky na placení pokut za překročení emisí z flotily prodávaných vozů, jednak zvýšenými příjmy budou moci vnitropodnikově dotovat drahé elektrické vozy. A zdražení všech aut půjde v příkrém protikladu k očekávanému poklesu životní úrovně stamilionů lidí v EU i jinde ve světě.

Tím nejhorším důsledkem politické regulace v rámci násilně prosazované zelené ideologie je pravý opak toho, co měla elektromobilita v celé Evropské unii i jinde ve světě docílit. Roste totiž stáří ojetých automobilů ve vozovém parku a s tím také bezpečnostní, emisní a další problémy. Nejprodávanějším novým autem v Evropě je nyní levná Dacia Sandero. Dokazuje to iluzivnost představ, že elektrická auta za milion a více se u dealerů ani neohřejí.

Energetická krize s dopadem astronomických zdražení propisujících se inflačně do cen všech produktů a služeb včetně zdražení potravin, na jejímž počátku byla ideologická zelená revoluce a kterou ještě zhorší Putinova válka proti Ukrajině a západní tvrdé sankce, nepochybně vrátí životní úroveň mnoha Evropanů o desetiletí dozadu. S tím se také rozplývají představy o všelidové dostupné mobilitě jako podstatné části našich individuálních svobod a také nenahraditelného prostředku k dopravě za prací, nákupy, k lékaři či na dovolenou. Co už brzy asi vzkážou občané svým politikům v příštích volbách, pokud si rovnou neoblečou „žluté vesty“?