Koňská opera

To, čeho jsme právě svědky, nelze dost dobře vysvětlit na základě standardních učebnic politologie. I když to politolog Fiala podle všeho neví, žádná teorie demokracie nepracuje s představou, že společnost se skládá z jedné poloviny z přesvědčených obránců svobody a volnosti, druhou polovinu tvoří populističtí kazisvěti, kterým jde jedině o to, aby své ctnostné spoluobčany poškodili. Takovou představu si profesor politologie mohl vytvořit snad jedině na základě sledování médií, která se mu chtějí zalíbit. V odborné literatuře, dokonce i ve sbornících, které sám redigoval, by něco podobného hledal marně.

Situaci nelze dost dobře pojmout ani z pohledu sociologického. Je pravda, že existuje dostatek studií a literatury o tom, že lidé z velkých měst a aglomerací se cítí být svázáni více se světem nadnárodních korporací a volných toků kapitálu, lidé z menších měst a z venkova bývají naopak více vázáni na svoji lokalitu a vůči pronikání cizích prvků mají větší nedůvěru. Dvojice našich prezidentských finalistů však v žádném případě nepředstavuje opozici mezi těmito dvěma trendy. Andrej Babiš je podnikatel, nikoliv vlastenec vázaný na rodnou hroudu. Petr Pavel se s nadnárodními korporacemi a s toky finančního kapitálu nemohl setkat v žádném z politických školení mužstva, i když je postupně stihnul absolvovat úplně všechna.

A tak musíme hledat klíč k vysvětlení toho, co v prezidentských  volbách tak intenzivně prožíváme, někde úplně jinde. Jedná se o scénář silně povědomý. Ti starší mezi námi ho na plátnech našich kin hltali v polovině let šedesátých. Tehdy měla premiéru parodie na westernové filmy s názvem Limonádový Joe aneb koňská opera. Naše současná politika funguje jako docela povedená parodie na tuto filmovou parodii.

Ocitáme se v zemi, kde bují nešvary všeho druhu, zatímco morální hodnoty citelně upadají. Symbolem zmaru je místní podnikatel, majitel vyhlášeného lokálu. Jmenuje se Doug Badman a kryje spoustu nešvarů, neštítí se ničeho. Jednoho dne však to této mravní pustiny přijíždí na bílém koni fešný, urostlý, vždy pečlivě vymydlený pistolník. „Se mnou přijde zákon, Dougu Badmane“, procedí mezi rty ostře řezaná tvář vítězně prošlá mnoha šarvátkami.

Zbožnými pohledy ho přitom sleduje neuvěřitelně mladá a pohledná Winnifred, která svůj život zasvětila boji se zlem. Navoněný pistolník nabízí všem limonádu, která je má opět přivést na správnou cestu. V této fázi filmu divák ještě neví, že neohrožený Joe je obchodním zastupitelem kapitálově silné firmy, která by ráda zvýšila své výnosy. Ať je to jakkoliv, kladný hrdina nad padouchem slavně vítězí a v dříve beznadějně zaostalé lokalitě všichni s radostí plnými doušky lokají nápoj, který jim tak nezištně nabídl Limonádový Joe.

Film končí překrásně, nikdo neskrývá dojetí, všichni už jsou nadobro sjednoceni. Hrdinové si padají do náruče a společně deklamují: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“

Jaké z toho všeho plyne poučení? Nedejme příliš na složité výklady expertů, jimiž každá země, která si neví rady, vždy oplývá. Nesnažme se hledat vysvětlení v učených příručkách. Jejich autoři neměli pro popis naší reality dostatek fantazie. Nechme se vést hlasem našich předních umělců, kteří používají recept na limonádový elixír už tak dlouho, tak neomylně a s takovými úspěchy.