Konzervativní revoluce: Elity a lid |

Sdílet článek:

A kdo vlastně jsou zastánci liberálního konsenzu? David Goodhart je nazývá Anywheres, Michael Lind nadtřída, Pierre Manent fanatiky středu. Paul Collier je opisuje jakou novou třídu špičkově vzdělaných a kvalifikovaných osob, ke které se přičlenili jak pravičáci, kteří se ztotožnili s libertariánskou ideologií svobodného profitování na individuálních schopnostech, tak levičáci, kteří se ztotožnili s utilitaristickým či rawlsovským pojetím práv[i] (kladoucí důraz na práva vybraných utiskovaných menšin). Jejich společným znakem je dobré vzdělání, ztráta sounáležitosti se zbytkem společnosti, pocit morální nadřazenosti a právě souznění s liberálním konsenzem, který odráží jejich kulturní hodnoty a nahrává jejich ekonomickým zájmům.

Obecně se dá říct, že tito lidé tvoří západní establishment a velkou část západních elit. Dominují v politice, veřejné správě, korporacích, soudech, akademické sféře, mezinárodních organizacích, vzdělávání, kultuře a samozřejmě v médiích a sociálních sítích, kde se dá hovořit o profesionální liberální zaujatosti. Vesměs tedy kontrolují veřejné i soukromé instituce, které vytyčují mantinely a koridory veřejné diskuze. Ovládají politickou, ekonomickou i kulturní infrastrukturu Západu a je naprosto zjevné, že tuto svou dominanci neváhají využívat při prosazování svých hodnot.

Lidé bez identity

Příznačná je míra odtržení nositelů liberálního konsenzu od zbytku společnosti.i Autentickým a hlubokým problémem Západu je, že jeho politické, ekonomické i kulturní elity přestaly být elitami společností a národů, ze kterých vzešly. Nemají tak potřebu hájit jeho specifické hodnoty a zájmy, ani je zachovávat a předávat.

Zřekli se kolektivních zděděných identit, vyznávají a respektují pouze identity osobní. Jejich pocit sounáležitosti a reciprocity vůči vlastní společnosti je tak silně oslaben. Ztratili vztah k vlastní společnosti a méně úspěšným/bohatým/vzdělaným spoluobčanů do té míry, že nerozlišují mezi vlastními lidmi a lidmi odkudkoliv. Stali se z nich světoobčané, kteří v zásadě opovrhují těmi, kdo zůstali občany a stále cítí loajalitu ke svým historickým identitám.

Dávají přednost principům, dle kterých je preferování vlastních lidí vlastně špatně. Odmítání vlastního a ostentativní náklonnost k cizímu se staly jejich znakem a důkazem, že patří k vybrané skupině sofistikovaných lidí. „Západní“ elity se tedy staly globálními elitami bez specifického vztahu ke konkrétnímu místu, jeho identitě a minulosti a bez pocitu odpovědnosti vůči vlastní společnosti a lidem.

Milovníci globalizace

Ztrátu tohoto vztahu kompenzují příklonem ke globálním projektům, oslavováním diverzity, progresivistickou sociální agendou, posedlostí právy vybraných menšin a pěstováním jejich pocitu oběti, mikroregulací každodenního života (zákaz kouření, zdanění cukru, zákaz spalovacích motorů) a nezřízeným virtue signalingem.

Jejich agenda je globální a aspirace utopické, přístup k vlastní společnosti naopak ryze utilitaristický, transakční a výchovný. Jak si postěžoval Michael Lind, staré dobré kapitány průmyslu, kteří se sice považovali za nadřazené, ale bylo jim zcela ukradené, jak dělníci z jejich fabrik žijí, čím se krmí, jak se baví, jaké jsou jejich společenské hodnoty, jakým jezdí autem a jestli podporují adopce dětí homosexuály, nahradila woke korporátní elita, která chce lidi převychovat.[ii]

Nositelé liberálního konsenzu se tedy vymkli společenské smlouvě a mají disproporční vliv. Poměrně úzká skupina lidí ve velké většině určuje kulturní, ekonomické a stále i politické otázky a směřování. Potlačila politickou moc, ekonomickou vyjednávací sílu a kulturní identitu rozsáhlých vrstev. Liberální konsenzus vytvořil systém, ze kterého profitují elity, vysoce kvalifikovaní jednotlivci, kteří jsou schopni uspět v globální konkurenci, a vybrané menšiny, kterým se dodává statusu chráněných.

Toto vše se projevuje postupným úpadkem legitimity systému. Dochází k zásadnímu rozkolu mezi hodnotami, prioritami a základními loajalitami mezi elitou a většinou. Stále více lidí na Západě cítí od elit, establishmentu zcela zjevnou nechuť přihlásit se ke svým společnostem, ke svému národu, civilizaci, k lidem. Cítí, že elity nemají žádný zájem ochránit je před ekonomickým a kulturním ohrožením. Cítí stále méně skrývané opovržení. Elity tak nečiní, co mají. Tím rapidně ztrácejí nárok společnost vést.

Chceme zpět svoji zemi!

Společným znakem populistických revolt napříč Západem je pocit ztráty kontroly, nespravedlnosti a dvojího metru. Pocit, že systém obecně nepracuje v jejich prospěch, že vítězí ti, kteří pravidla obchází anebo si je jsou schopni ohnout ve svůj prospěch. A je lhostejno, zda to jsou ilegální imigranti, nadnárodní korporace či superboháči.

Je potřeba vidět, že tento pocit pramení ze stavu společnosti v nejširším smyslu, nejen politiky nebo ekonomiky. Může jít o stagnaci reálných příjmů středních vrstev a jejich zdanění, relativní pokles sociální i fyzické bezpečnosti, zpochybňování zděděných kolektivních i osobních identit od národa až po pohlaví, relativizaci kulturních a morálních norem ve prospěch diverzity a apriorní oslavy výstřednosti, pocit cizince ve vlastní zemi nebo neustálá snaha státu vychovávat a regulovat. Je to pocit ekonomického i kulturního ohrožení, relativního úpadku vlivu a postavení vůči elitám i některým menšinám a ztráty víry v budoucnost.

Platí, že jakýkoliv politický a ekonomický systém, který nepracuje pro většinu, není dlouhodobě udržitelný. Zastánci liberálního konsenzu ovšem nechápou novou realitu a jejich arogance jim brání skutečnost nahlédnout. Vykazují typické znaky elity v úpadku ‒ elity, která přestala reprezentovat svou společnost, čímž přichází o svou legitimitu.

Liberální konsenzus stále ovládá infrastrukturu Západu, udává veřejný diskurz, určuje mantinely debaty a je přesvědčením velké části elit. Morálně i politicky se však již vyčerpal. Nemá kapacitu oslovit nikoho nového, nic nenabízí. Naopak se tenčí počet jeho zastánců.

A to je dobře. Pod jeho vlivem totiž naše civilizace ztrácí schopnost se odlišovat, preferovat a reprodukovat samu sebe fyzicky i kulturně. Redukuje se na součet jednotlivců prosazujících pouze svá stále expandující práva. Čím dřív liberální konsenzus padne, tím lépe.