A to je v kostce problém současné EU. Integrace došla tak daleko, že si žádá další integraci. Ta ale není možná, protože pro to není dostatečná evropská identita a solidarita. Tady nepomůže žádný geniální kompromis vyjednaný na Radě, přímá volba předsedy Komise či další posílení pravomocí Evropského parlamentu. Prohlubování integrace nemá oporu v dostatečné evropské identitě, protože neexistuje evropský politický národ, evropský lid.
Dokud neexistuje jedno evropské politické společenství, nemůže vzniknout ani jeden evropský stát. Tento základní nedostatek nelze překonat teoretickými koncepty postdemokracie či sdílené suverenity. Evropská integrace zkrátka musí počkat na lid, který se má integrovat. Evropské elity musejí počkat na evropský politický národ.
Unii zde dohání krátkozraká liberální představa, že společnost je pouze součet jednotlivců, že není potřeba žádných prepolitických identit, že kultury nehrají roli, že lze stvořit identitu, sounáležitost a kulturu na zelené louce, že ji lze prohlásit slavnostní deklarací a květnatým jazykem evropského newspeaku. Unie doplácí na arogantní přehlížení rozdílů mezi národy a jejich kulturami, doprovázené snahou o nivelizaci a unifikaci.
Evropská elita však není schopna žádné sebereflexe. Dál je přesvědčena o svém nezpochybnitelném dějinném poslání a potřebě neměnit kurz. Nevěří, že existuje Evropa jako specifická civilizace, zato věří, že existují Evropané jako politický lid. Ignoruje klesající legitimnost kroků Unie mezi občany a rozevírající se názorové a hodnotové nůžky mezi nimi a občany. Nesouhlas s konkrétní politikou nebo obecně další centralizací Unie nepovažuje za skutečný nesouhlas, ale za nepochopení.
Jazyk představitelů Unie tak často připomíná blahosklonné, leč přísné, učitelské mentorování. Jejich rétorika se halí do moralizujícího patosu. Přivlastnili si evropskou integraci i pojem „proevropský“ a z Evropské unie učinili nekritizovatelnou ideologii samu pro sebe.
Na rostoucí odpor vůči současné podobě Unie tato elita reaguje tlakem na větší centralizaci a posílením pravomocí Unie. Snahy o mikroregulaci a výchovu lidí se tak mísí s megalomanskými globálními plány na záchranu světa. Obrázky na cigaretových krabičkách a maximální příkon vysavače se prolínají s bojem proti globálnímu oteplování, antidiskriminačním tažením a „řízením migračních toků“. V Unii zkrátka panuje přesvědčení, že lze ovlivnit teplotu planety za sto let, ale nelze dnes zastavit masovou imigraci.
Unie tak postupně klesá pod tíhou vlastní složitosti, od reality odtržených priorit a kumulace pravomocí, které vůbec nemá mít nebo je vykonává kontraproduktivně. Pod povrchem se pomalu rozpadá pod integračními projekty, pro které není dostatek společné evropské identity a solidarity. Hodnotově se zredukovala v politicky korektní technokratické monstrum, které zastřešuje cestu k demografické a kulturní proměně Evropy. Evropská unie přestala být „evropskou“ a zůstala Unií, která se jakoby shodou okolností nachází v Evropě.
Stručně řečeno, při všech benefitech, které Unie přináší, nelze být skutečně konzervativní a podporovat současnou podobu Evropské unie. „Protievropskounijní“ však neznamená protievropský, právě naopak. Unii je potřeba zásadně změnit z hodnotového i institucionálního hlediska. Musí se opět stát prostředkem, nikoliv cílem sama pro sebe.
Je nutné zastavit agresivní prosazování progresivistické agendy, regulační šílenství nesené sociálním inženýrstvím a omezování hospodářství i osobní svobody ve jménu lepší společnosti. Stejně jako nelze Evropskou unii budovat jejím národům navzdory. Legislativou se skutečně nedají překonat rozdílné zájmy a identity kontinentu. Bohaté evropské dědictví pramení právě z rozmanitosti evropských národů, které je nutné zachovávat, nikoliv vše centralizovat, unifikovat a sjednocovat.
Evropská unie má být prostorem hospodářské a obranné spolupráce, volného trhu, kulturní výměny, způsobem, jakým se evropské národy mohou globálně prosadit, a nositelkou specifického evropského civilizačního dědictví. Evropská unie existuje jen proto, že před jejím vznikem existovala entita s názvem Evropa ‒ jako civilizace, kultura a společný základ národních evropských kultur.
Evropa je civilizace, ne pouhý kontinent, na který lze přesouvat libovolné obyvatelstvo, a experimentovat s jeho identitou. Postmoderní fráze o otevřenosti, toleranci a inkluzivnosti nenahradí základní východisko – bez Evropanů a evropských národů nebude žádná Evropa. A bez Evropy nemůže být Evropská unie.
Be the first to comment