Kultura, sprosté slovo z minulosti

Kultura včerejška

Nicméně zpět domů. Stovky let se pyšníme kulturní tradicí, která šla ruku v ruce a často spíš o krok napřed vůči okolní Evropě. Česká gotika svým Svatým Vítem v Praze a Svatou Barborou v Kutné Hoře nepochybně předčila pařížský Notre Dame. České baroko, české rokoko, český klasicismus. Co slovo, to pojem. A co teprve česká secese, pravda, navázaná na tu vídeňskou, ale tvořící úžasná a dosud plně funkční města ve městech – a zdaleka nejen v tom hlavním. A český funkcionalismus! To není jen vila Tugendhat nebo Veletržní palác, ale celé Baťovo město ze Zlíně, celé široké centrum od Gočára a Kotěry v Hradci Králové atd. atd. Dokonce i ten proklínaný Pragerův brutalismus z 80. let minulého století, jehož se dnes s okázalými politickými frázemi zbavujeme, byl dokonalým a výmluvným obrazem své doby.

A to je právě to. Kultura jako výraz ducha své doby. Když si projdete třeba jen poválečnou kroniku české kultury všech žánrů, vždy tam najdete ozvěny reality, v níž a z níž ta kultura vznikala. Od básnických díkůvzdání Rudé armádě za osvobození (tam si tehdy smočili snad všichni velcí poetové, Halas, Nezval, ale i Holan, a dokonce zlehka i Jiří Kolář). Přes expozici všedního dne (tzv. květňácká generace – Šotola, Šiktanc, Florian, Holub). Přes nevídané vzepětí tvorby ve všech oblastech v době pražského jara – to nebyla jen česká filmová vlna (Schorm, Chytilová, Juráček, Helge, Němec, Krumbachová – komu z dnešních mladých tato jména ještě něco řeknou?). Tehdy se o Praze po celé Evropě říkalo, že tam sídlí divadelní Pánbůh. To v Národním režíroval Krejča a hostovali umělci z Královského shakespearovského divadla v Londýně.

Dvojí trhnutí oponou

Okupace vojsky Varšavské smlouvy trhla oponou a změnila čas – i jeho kulturní odezvu. Na scénu přicházeli sice někteří staří koryfejové (Skála, Taufer atd.), ale také nositelé nových talentů nesvázaní s předchozí dekádou žádnou oficiální vděčností, jen úctou a závazkem pokračovat. To byla ta generace „pětatřicátníků“, o níž s obdivem psával Milan Blahynka (mj. Jiří Žáček, Josef Šimon, Karel Sýs, Petr Skarlant, Jaromír Pelc atd.). A to mluvím jen o poezii. Kdybych si vzal výtvarníky a z jednoho konce začal Janem Součkem a na druhém konci skončil u Josefa Velčovského, dospěl bych k témuž závěru: ti všichni udržovali českou kulturu ve smyslu umění naživu. Dávali těm, kdo o to stáli, zážitky, metaforicky zobrazující a doplňující jejich všední životy o nevšední rozměr, který umí právě a pouze kultura či umění, chcete-li.

Další trhnutí oponou přišlo po listopadu 1989. Do staronových pozic se vrátili autoři stojící nuceně dvacet let mimo. Někteří dokázali velmi dobře navázat nit na přetržený konec (Eva Kantůrková), jiní jen paběrkovali z dávných drobků (Ivan Klíma). A je příznačné, že se obě skupiny daly dobře odlišit – podle postoje k těm „předlistopadovým“. Zatímco první prosazovali praxi jedné literatury, bez ohledu na to, kde ten který autor stojí politicky, ti druzí se chopili kdysi dobře ohmatané vlajky třídního boje a snažili se „ty předchozí“ z kultury vymístit. Až na výjimky (Jiří Žáček, jehož výhodou je, že tvoří hlavně pro děti) se jim to téměř podařilo. Je opravdu jen náhoda, že žádné ústřední médium neinformovalo o úmrtí Josefa Hanzlíka (2012) a Josefa Šimona (2018), ačkoli oba básníci byli ve své době – od 60. do 80. let – považováni za kultovní a směrodatné?

Změna paradigmatu

Vysvětlení může být snadné. Jak si tak někdejší soudruzi z kotelen rozkulačili kulturu v domnění, že půjde v jejich krocích z Dubčekovy éry, nevšimli si zásadního posunu. Ona totiž ta kultura v tomto tradičním hábitu začala zajímat čím dál méně zejména mladších lidí. Nechali si začasté vnutit náhradní hračky – technologie, nechali se zkorumpovat různými programy typu Erasmus, dumpovanými letenkami charterem, kamkoli se zlíbí, a obecně spotřebním dostatkem, ba přebytkem. No zkuste si dnes představit frontu před knihkupectvím v noci na čtvrtek, když se proslechlo, že po x letech smí
vyjít nová sbírka od nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. K smíchu, že?

Aby mi bylo dobře rozuměno, dozajista nevolám po návratu knižních čtvrtků, volám po hladu po kultuře. Ten zmizel, zdá se, v nenávratnu. Jediná osoba, která dokázala vrátit na čas děti k četbě knih, je Joanne K. Rowlingová. Ta však dnes čelí obvinění ze „zločinu“ transfobie, neb prohlásila, že osoba, jež menstruuje, je žena. Svět se zřejmě doopravdy zbláznil.

„Kultura“ dneška

Takže jaký je obraz v zrcadle kultury dnes? Vzato ryze technicky, poslední vláda, která přišla s něčím, jako je důkladná koncepce státní kulturní politiky, byla ta Paroubkova v roce 2006. To byl ministrem kultury mnohými neprávem vysmívaný Vítězslav Jandák, který velmi dobře věděl, i z vlastní herecké zkušenosti, že kulturní politika státu nespočívá v tom, aby diktoval, jaké hry se smějí hrát a filmy točit, nýbrž v tom, jaký význam kultuře ve společnosti dává. To netkví pouze ve výši peněžních toků jdoucích do oné živé kultury, jak věřil Jandákův předchůdce, zvěčnělý Pavel Dostál, ale i vlastně všichni další ministři až po toho dnešního. Tak se budeme hádat, zda má jít na kulturu jedno, nebo dvě procenta z rozpočtu, a tím bude odbyto. Ale je pak už úplně fuk, co se za to dané procento pořídí, jaké dílo vznikne, jakou prokáže obecnou komunikativnost a životnost.

Hezkým příkladem je David Černý, aktér aktuální diskuse o motýlích spitfirech na OD Máj. Ty obludy tam nikdo (kromě Černého a jeho donorů) nechce, nikomu se nelíbí, že se flagrantně porušuje památkový zákon, se ignoruje, ale přece tam jsou. A lidé, místo aby s údivem zvedali oči k fascinujícímu dílu, je raději sklopí k zemi a tváří se, že tam nejsou. To je typický úkaz dnešního pojetí „umění“. Jen ryzí provokace, nulový přesah do budoucnosti, žádný vztah k současnosti, natož minulosti.

To ovšem není nějaká naše výjimečnost. Byl jsem před lety v Barbican Art Centre v Londýně na výstavě současného umění. Uprostřed jednoho sálu byla nasypána hromada písku a štěrku a u toho cenovka 10 tisíc liber. Tehdy jsem nevěřil svým očím. Pak po nějakém čase jsem dělal kurátora jedné tehdy významné a krásné Galerie Portheimka a byl mi doporučen český výtvarník mladší generace. Tak jsem mu dal prostor k dispozici. Vystavil tam mimo jiných veleděl také předmět, který je znám každému, kdo v 70. letech navštívil suché WC někde za venkovskou hospodou nejnižší skupiny. Šlo o nadvakrát prohnutý drát, zavěšený hřebíkem ke stěně, a v něm vetknuta rolička toaletního papíru. Dílo to, a myslím, že i celá výstava, neslo hrdý seifertovský název Mamince. Zeptal jsem se pana autora, zda je obeznámen s tím, že galerie je připojena na policejní pult centrální ochrany tzv. bzučákem, ale protože budova je barokní a díla v ní nespočetné hodnoty, nelze to komerčně pojistit. Pan autor se zamračil a pravil, že si to svrchu popsané dílo cení na 600 tisíc korun,
a pokud se poškodí nebo, nedejbůh, ztratí, bude se na nás hojit. Nestalo se. Návštěvníci výstavy zřejmě věděli, že pro toaletní potřeby je lepší dojít do protějšího Tesca.

Proč tuto historku vyprávím? Docela dobře vypovídá o tom, čemu dnes lecjací taky umělci říkají umění a kultura, vyžadují na to, a to často nevybíravými způsoby, veřejné peníze a vnucují to okolnímu světu jako výraz jejich doby. Nu, jestli ten papír na drátku byl výrazem dnešní doby, zas tak moc se nemýlí.