Lze se smířit se vším a s každým?

V Izraeli se vyprávívá tento vtip:

Televize natáčí rozhovor se stařičkým rabínem, jehož si všimla, že se u modlitební zdi v Jeruzalémě modlí třikrát denně.
„Tak za copak se tak pilně modlíte?“
„Ráno za to, aby se s námi Palestinci smířili. V poledne, abychom se dokázali smířit s tím, že se s námi Palestinci nesmíří. A večer, aby se už konečně začali smiřovat všichni se všemi, kdo se má pořád na ty války dívat.“
„A jaký z toho máte pocit?“
„Jako když mluvíte do zdi.“

Mír je nejčastější touha vyslovovaná v židovských modlitbách. Na způsob „kéž nám Věčný Vládce Vesmíru, buď požehnán, dá mír.“ Přitom paradoxně až absurdně mír je právě to, čehož ten Věčný Židům dopřává ze všeho nejmíň. Jako by všechny ty mírové modlitby byly kontraproduktivní. Jako by k míru bylo zapotřebí všeho možného kromě modliteb. Jako by modlitby vůbec byly na obtíž. Viz tento židovský vtip:

Předpovědi počasí hlásí do tří dnů potopu světa. Celé lidstvo spěchá na modlitby do kostelů, chrámů, mešit a synagog. Do jedné synagogy vstoupí stařičký rabín a při pohledu, jak se tam od stěny po stěnu tísní a modlí Židé zbožní i bezbožní, zvolá:
„Jste všichni mešuge teď marnit čas modlením? Máte už jen sedmdesát hodin naučit se, jak žít pod vodou.“

Jediná hodnota vyšší než mír je život a jeho záchrana. Z té taky pramení staré talmudické přísloví, občas citované i izraelskými politiky jako Begin a Netanyahu:

„Abychom mohli s někým uzavírat mír, musíme nejprve zůstat naživu.“

Z toho pramení další talmudické přísloví:

„Když někdo hrozí tě zabít, věř mu.“

Z čehož pak vyplývá, že chceš-li zůstat naživu, nezbývá ti, než v v sebeobraně zabít. Jenže nepraví jedno Mojžíšovo přísloví „nezabiješ“?

Nepraví. Vážně nepraví. Je to chybný překlad. Ono totiž v originále neříká „nezabiješ“, nýbrž „nezavraždíš“. A zabití v sebeobraně není vražda. Není jí ani v zákonech západní civilizace, které mezi vraždou a zabitím rozlišují, a udělují odlišné tresty. Nezabít zabíjejícího, než nás stačí zabít, se rovná sebevraždě. Jak říkával svým vojákům generál Patton: „Váš úkol není zemřít za naši vlast. Váš úkol je přimět ty druhé parchanty zemřít za jejich vlast.“

Proto také ti, kdo války rozpoutávají, tvrdí, že to činí v sebeobraně. Hitler se bránil válečným štváčům Čechům a poskytl tak Chamberlainovi „mír pro naši dobu“, která trvala půl roku. Islám se, jak tvrdí jeho historikové, čirou sebeobranou před zlými křesťany, buddhisty, hinduisty, židy a podobnou verbeží zvanou „kafir“, během dvou generací rozšířil z arabské pouště po Atlantik a Čínu.

Není mír jako mír. V biblické tradici, k níž se ještě pořád i bez biblické víry Západ hlásí, je v originále mír vyjádřen slovem šalom, které svým souhláskovým kořenem š-l-m souvisí různými variantami samohlásek s významy jako kompletnost, dokonalost, dokončení, fair play, a placení. Náš mír tedy znamená vyrovnání nerovností a splacení nebo odepsání všech dluhů. Dokud někdo někomu něco dluží, absence boje je jen příměří.

Vedle tohoto férplejového míru vládne velkým částem světa jiná představa míru, v níž arabské slovo islám, etymologicky odvozené od slova salám, znamená „podvolení“. V této myšlenkové soustavě mír nastává tehdy, když správná víra zvítězí nad nesprávnou vírou a ti nesprávní se těm správným podvolí. Tak se taky svět dělí na „dům míru-podvolení“ a „dům války-nepodvolení“. Lidé podvolení (zvaní muslimové) mají povinnost vést mírutvornou válku zvanou džihád proti nepodvoleným kafírům, dokud se i oni nepodvolí nebo nepomřou.

Tentýž výklad míru měl i komunismus. Taky si říkal „tábor míru“ a chtěl ovládnout svět „bojem za mír“. S táborem „válečných štváčů“ byl donucen udržovat příměří studenou válkou a systémem vzájemně zaručeného zničení (zkratkou MAD). Činil tak proto, že si ještě cenil života, alespoň vlastního. Proto nakonec nevyhrál.

A s tím se teď zkoušejte smířit. Třeba podle toho slavného sloganu kteréhosi starověkého mudrce čínského: „Nejsnadnější způsob, jak dosáhnout míru, je válku prohrát.“