Malý sloupek o řečech

Někdo z mé sociální bubliny toto komentoval (parafrázuji): „Nemohli by makat ve vedení našeho podniku. A ve vedení našeho státu můžou? Vždyť ministr je taky manažer. Dokonce top manažer.“

Odpovídám tímto sloupkem: ne, není. Ministr je politik. Dokonce top politik. Souhlasím, že politici ve funkcích podnikových šéfů výkonnostně chřadnou. Výjimky nechme výjimkami. Ale díval se bublinový bližní na problém obráceně? Na politické anabáze byznysových lídrů? Na imperátora firemních porad, který lusknutím prstů hypnotizoval fabriky, a zčistajasna zplihle dřepí na schůzi obecního zastupitelstva proti zabejčenému (leč zvolenému) zástupci místního sdružení? Ten „šupák“ vlastní asi bambilionkrát skromnější výčet nemovitostí. Nedělal Harvard. Když jsme u toho, nedodělal si maturitu. Výhradním „pasivním příjmem“ mu je starobní důchod. Žádné dividendy. Žádná „vata“ z pronájmu. Akorát starobák. A přesto s ním nepohne. Se „šupákem“. Nepřikáže mu zvednout pracku při schvalování změny územního plánu. Ach, jaké spiknutí nebes!

A do toho vstane „ten třetí“ – průměrný týpek ve středním věku, s odřenýma ušima vystudoval… Co přesně? Zkoušel se chytit porůznu. V eráru i korporátu. Nebylo to úplně Waterloo. Ale též nikoliv Slavkov. Jeho Chvíle právě nastává. Přistoupí k odbojnému zastupiteli. Zazurčí k němu nepřenosnou směsicí frází a gest. Možná si ho vezme stranou. Možná je uvidí v šenku pospolu. Dříve stůl nesdíleli. Až teď. Až teď… „shodou okolností“ získává návrh na změnu územního plánu většinu. Zasloužilí top manažer neví jak. My víme, že „ten třetí“ v sobě objevil politika. Uplynou volební období (plurál cílený), usedne do vlády. V klidáči. Neumí jazyky? Škoda. I top politici se přímo domluví nejúčinněji. Jazyk ovšem disponuje výhodou, že jej lze tlumočit a (výjimky nechme výjimkami) naučit. Politika tak řečená velká tuto výhodu postrádá. Buď se umí, nebo… není. Připomíná hru na hudební nástroj. Pro nároky koncertní úrovně může hráč své vlohy častým a správným cvičením rozvinout, ne však od základu vystavět.

Česká společnost se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny. První chce za politiky největší experty. Druhá nejlepší manažery. Mýlí se tradičně obě. Dokud se spojení „demokratická politika“ nenaučíme číst v celku, prchává vždy budou naše shledání s politikou. I s demokracií.

Vít Procházka