Musíme jasně říct, že nechceme směrnici EU ohrožující náš majetek, a přinutit politiky, aby nepodlézali Bruselu

SU/HANA LANDOVÁ

Martina: Ještě vám položím jednu otázku, která stojí na rozcestí: Když jsem se bavila s optimisty ve stavebnictví, tak říkali: „Neplašte, to se vyřeší nějakými emisními povolenkami. To znamená emisními pokutami, a na ty lidé dostanou dotace, a bude se to tak způsobem vylej – nalej ekonomicky navzájem dotovat.“ A pesimisté mi říkali: „To je vyvlastnění 2.0.“ Vím, že jsou to velmi široké nůžky, řekněte mi, jak to vnímáte vy?

Hana Landová: Já to vnímám víc v pesimistické rovině. Na každou korunu, kterou někomu stát dává, musí několik korun získat, to znamená, že lidé budou podléhat stále většímu zdanění, a je to de facto to, že se jim něco odebírá. Tam jsou v těch pracovních skupinách dokonce i některé náměty typu: „Když se vám to nelíbí a nevyhovuje, prostě s tím vlastník nesouhlasí, tak my navrhujeme, že se tyto pozemky, domy, odejmou, a pak se nějak přerozdělí.“ Já nejsem příznivcem přerozdělování, jsem příznivcem myšlenky, že už poměrně dlouho máme univerzální směnnou hodnotu, a to jsou peníze, a ta by měla být používána i mezi občany a státem. Takže prostě trh, když se mu dá nějaký prostor, si s tím poradí lépe než přílišná regulace. Teď jsme se bavili s několika odborně specializovanými experty na různé detaily typu, jak se počítá světlo, jak se počítá větrání, jak se počítají další jednotlivé požadavky, které budovy musí splňovat, a oni sami se dneska už lekají toho, jak strašně normované všechno máme, a říkají, že vlastně pro odbornost nezbývá prostor, že už to máme tak zregulované, že už nezbývá prostor hledat efektivnější řešení, levnější řešení, provozně příjemnější řešení, a už to začíná vypadat, jako kdybyste chtěla od nějakého hudebního skladatele, aby vám složil operu, a obrátíte se na nějakého výborného mistra, ale řeknete mu: „Ale můžete použít jenom tyhle čtyři noty, a musí být seřazeny takhle za sebou. A čekáme od vás, že nám novou operu dodáte do týdne.“

Martina: To bude určitě svěží dílko.

Hana Landová: Chudák Mozart.

Martina: Povězte mi, co je příčinou této přeregulovanosti? A pak bychom se bavily, kam to v důsledku může vést?

Hana Landová: Mě se na to někdo nedávno ptal, a v podstatě je to asi schopnost byrokratického aparátu neustále vytvářet nové a nové požadavky. Nedávno jsem si našla, když jsem právě hledala, kolik bylo norem, nějaký historický exkurz do normování ve stavebnictví, a dohledala jsem nařízení vlády z roku 1951, kde se určovalo, co se má těmi normami dosáhnout. A bylo tam napsáno, že se normami má dosáhnout větší hospodárnosti, efektivity, shodného nakládání s různými zdroji a prostředky, a zejména jsme měli dosáhnout přiblížení se Sovětskému svazu. Toto nařízení vlády se zrušilo po roce 89, takže se všechny normy staly nezávaznými, a dneska si postupně každý úřad bere svou agendu a zpřesňuje ji, a pořád se snaží, aby jeho resort byl klíčový, důležitý, a aby měly své místo na slunci, takže inklinují k tomu byrokracii navyšovat. A v okamžiku, kdy už ji mají, tak se ji vždycky snaží učinit závaznou, takže nám to dávají tak, že nejdřív to byla možnost, dobrá rada, a teď je to povinnost.

Martina: Když to takto vyprávíte, tak si zkouším představit, co za tím je, a vidím obrovský byznys. Protože jenom vypracovat posudky – když nastiňujete, jak je to těžké – nebo jak spočítat nějaký koeficient, to nikdo neví, je to zatím všecko na vodě, a myslím, že to i bude na vodě, protože asi ne všechno lze takto zregulovat, stanovit, spočítat, aby to bylo pro všechny, padni, komu padni. Do toho si představím obrovské investice na zateplování – na nové střechy, nová okna, nové kotle – a pokud vím, tak vlastně jediné, které budou schůdné, jsou jenom elektrické, takže budou obrovské výměny. To je takový byznys, že se tomu asi nedá odolat.

Hana Landová: Asi to tak bude. Koneckonců, když se podíváte na historii, tak normy vznikaly proto, že nějaký výrobce něco vyráběl, a chtěl si zabezpečit odbyt – takže to je taky v historii norem to, proč vznikly. Určitě to takhle je, a do nějaké míry to asi nějaký smysl dává, a určitě každý ocení, že se přijala nějaká standardizace nabíječek, takže když si zapomenete nabíječku, tak si ji můžete půjčit od kolegy, a už pomalu budete mít větší šanci, že se její konektor k vašemu telefonu hodí. Já jsem vnímala opravdu jako něco nešťastného, že jsme na každý elektronický přístroj, který jsme měli, museli s sebou vozit spoustu kabelů. Takže toto v nějakých okolnostech smysl dává.

EK nařizuje velikost oken, množství denního světla v místnosti a jeho dosvit. Prakticky je to skleník, kde v zimě musíte topit a v létě klimatizovat. Chcete v ložnici okna od stropu po podlahu?

Martina: A pobídka k větším úsporám také zní vlastně hezky. Zní jako snaha být ekonomičtější, a tím pádem vlastně i ušetřit.

Hana Landová: Pokud by to takhle byla pravda, tak by to určitě tak bylo. Ale dneska ta norma – kromě toho, že vám dává povinnost, jak máte mít velká okna, kolik máte mít denního v místnosti světla, a kam až má dosvítit – vede k tomu, že by absurdně tato okna měla být v podstatě přes celou venkovní zeď, a proto nám pak vznikne celoskleněná budova. A nevím, jestli třeba v ložnici chcete mít od stropu až po podlahu…

Martina: Co je komu po tom. Já chci mít střílny.

Hana Landová: Přesně tak. Takže to je jedna věc, druhá věc je, že musíte splnit nějakou tepelnou stabilitu – ale v prosklených prostorách – to určitě každý ví – je jako ve skleníku, takže si dovedete představit, co to dělá v létě, a jakým způsobem se tam pak udržuje teplo v zimě. Sklo ohledně tepla není materiál, který by podporoval tepelnou stabilitu uvnitř budovy.

Martina: Paní Hano Landová, promiňte, že vás teď přerušuji: Já jsem si myslela, že skleněné budovy – postavené pouze ze skla a nerezu – jsou móda, že je to architektonický směr, který se teď líbí. Ale vy jste mi řekla, že je to vlastně částečně také důsledek regulací, protože se stát stará o to, abychom měli dost vitamínu D – nebo nevím, jak si to vysvětlit – a tím pádem máme v zimě obrovské tepelné ztráty, a v létě musíme o to více klimatizovat, takže zase roste energetická náročnost a spotřeba.

Hana Landová: Přesně tak.

Martina: A tady se ztrácím. Vyvedete mě z toho?

Hana Landová: Nevyvedu. Ztratila jste se úplně správně. Je to skutečně tak. A je prokázáno, že vitamín D se tím bohužel neřeší, protože se přes sklo skutečně nepřenáší, a funguje jenom tak, že člověk musí vyjít ven na denní světlo, na denní slunce, ale na denní slunce, které mu přímo svítí na pokožku. Přes sklo mu to, bohužel, nepomůže. Oni tím vlastně dneska řeší osvětlenost místností, což je fajn. Ale řekněte sama, jak moc potřebujete mít v posteli denní světlo, protože tam většinou – neříkám, že nejsou okamžiky, kdy v posteli trávíte víc času, třeba se léčíte – času tam trávíte v noci, kdy je tma, a světlo tam úplně nepotřebujete. Takže velká okna a skleněné fasády jsou v podstatě důsledkem požadavku na denní osvětlení v budovách. A tento požadavek se má dokonce ještě zpřísnit, takže to asi vypadá, že můžou odpadnout všechny možnosti, jak mít terasu, balkón, lodžii, nebo něco podobného, protože prostě překryv, přesah fasády balkónu stíní v jiné místnosti. Takže dneska to vypadá i tak, že je možné, že i toto z fasád zmizí, a budou opravdu celoskleněné. A to samozřejmě vede k tomu, že se musí v létě zastiňovat různými žaluziemi, klimatizovat, a v zimě více topit, a energetická – a nejenom energetická, ale i provozní spotřeba – tam stoupá.

Dneska už vlastně nejste schopna uregulovat takovou budovu selským způsobem, a začínají se tam prosazovat různá SMART řešení, různé softwarové produkty – tedy, že přijdete domů, něco namačkáte. A zkušenost z praxe je taková, že ne každý je s tím jaksi familiérní, a mnoha lidem to potom při používání dělá poměrně velký problém. A samozřejmě to vyžaduje nějakou údržbu a nějaké investice do správy a údržby nejenom softwaru, ale musíte to namazat, motory, musíte to čistit, a pracovat s tím.

Martina: To znamená, že tato nová směrnice bude tím pádem vyžadovat nové normy? Bude automaticky předpokládat i zavádění nových technologií, které budou spoluřídit náš dům? Jakýsi řídící počítač, který bude nastavovat teplotu, rekuperaci, větrání, zatemňování, otevírání automatických žaluzií? Toto vše s sebou přinese?

Hana Landová: Ano. Víte, někdy je to až absolutně absurdní. My jsme v takové budově seděli na schůzce, a ona vám už sama – podle toho, jak očekává, že bude vycházet, nebo zapadat slunce – má nějaké body, kdy sleduje i počasí, a podle toho třeba přitopí, a tak dále, takže vám tato budova začne stahovat žaluzie, nebo je roztahovat – a někdy se trefí, a někdy to této softwarové inteligenci ne vždycky úplně vyjde. A potom, když je obvyklý konec pracovní doby, tak vám v kanceláři prostě zhasne.

Martina: Úplně vidím důchodce ve vesničce Kozojedy, jak tohle ocení.

Hana Landová: Pravda je, že proběhly i experimentální bytové projekty, kde jste se najednou ocitla s tabletem, který funguje místo vypínačů, na toaletě, a zrovna vám v tabletu došla baterka, ale program byl už nějak nastaven, takže se vám třeba vytáhly žaluzie a rozsvítilo se. Takže v takovém proskleném prostoru to samozřejmě funguje velice zajímavě.

Samotný Donald Trump nás od Green Dealu nezachrání. Musíme se začít starat sami.

Martina: A my se tím vlastně stáváme o to více závislými na dodávkách elektrické energie, a mnohem křehčími vůči jakýmkoliv výpadkům.

Hana Landová: Je to přesně tak. Jsou sice nějaká pravidla, která určují kritickou infrastrukturu, jak má být ošetřená, ale my jsme velmi transparentní, takže si budeme všechno o veškerých vedeních a o veškerých kapacitách evidovat, zveřejňovat, a budeme tím jaksi velmi zranitelní i zvenku před různými kyberútoky, které stále běží, nejsou ničím nestandardním. I na bankovní účet vám poměrně často, dneska už každým dnem, zaútočí phishing. Neznám nikoho, kdo by žádný nezaznamenal, neprožil, nebo se s ním aspoň nesetkal u někoho z blízkých. A čeká nás to i doma v prostém životě.

Martina: Paní Hano Landová, teď se ještě budeme bavit konkrétně o této směrnici: Je to čistě direktiva z Bruselu v souvislosti s Green Dealem, se Zelenou Evropou, nebo to není tak jednoznačné?

Hana Landová: Tohle je jednoznačně Green Deal.

Martina: Dobře. Proběhly volby, vyhrál Donald Trump, a jedno z prvních prohlášení, které udělal, je, že řekl, že Amerika odstoupí od Pařížských dohod. Myslíte si, že by nás tento jeho krok mohl v tuto chvíli před těmito implementacemi ochránit, protože by třeba i Evropské unii došlo, že tento svět sami nezachráníme?

Hana Landová: Myslím, že tento krok by musela skutečně udělat i Evropská unie…

Martina: Tak jsem to myslela.

Hana Landová: Ale já jsem tento dotaz pokládala, a zjistila jsem – což jsem tedy tušila – že Pařížskou dohodu podepsala nejenom Evropská unie, ale i jednotlivé státy, a dokonce se k tomu přidávala i různá místa, takže lidí, států, které by od ní měly odstupovat, je skutečně velké množství, a těžko dneska pojmenovat, aspoň já to neumím. Jsou lidé, kteří to umí, ale samotný Donald Trump nás od toho nezachrání. My se musíme začít starat sami.

Martina: Vy jste tady hovořila o skupině, která je touto směrnicí pověřena, a zmínila jste, že jsou tam nejrůznější zelené organizace a spolky. Víme o nich něco? Jaké to jsou spolky? Z koho peněz žijí? A proč zrovna ony jsou přizvány? Jaké mají ve svém čele odborníky? Jestli jsou to lidé, kteří vnímají ekologickou problematiku v celé její šíři, to znamená nejenom v udržitelnosti života planety, ale i v udržitelnosti života občanů?

Hana Landová: Tak já celý kompletní seznam nemám, takže asi takhle paušalizovat nemohu, a neumím to takhle shrnout. Ale to, co mám možnost vyhodnotit, jsou organizace, které jsou minimálně z části financovány z veřejných prostředků, různých dotací, různých příspěvků, a z různých fondů – a ty se teď poměrně intenzivně snaží obstarat mandatorní platby ze státu. Různé takové iniciativy jsme zaznamenali v některých připravených strategických, nebo už přímo v konkrétních zákonných normách. Takže tolik k jejich zdrojům. Oni se samozřejmě prohlašují za odborníky, za klimatology, energetiky, a tak dále. Ale kolik mají realizací v praxi, jestli si dokážou vyhodnotit, zda – to byla vaše otázka, ke které se vracíte – zda na to lidé u nás mají, nebo nemají…

Tento stát počítá s tím, že lidé zchudnou. Tehdejší ministr Bartoš říkal, že podle analýz se lidé propadnou do energetické chudoby. Ale nezmínili nic, co by tomu zamezilo.

Martina: Když máme jedny z nejdražších potravin v Evropě, když máme jednu z nejdražších elektrických energií v Evropě, a ani jinak v dalších segmentech na tom nejsme příliš dobře, třeba ve stavebnictví, a podobně, tak si myslím, že na lidech už není moc co si vzít, protože jsou průzkumy, že rodiny, jednotlivci, nejsou schopni nic ušetřit mimo měsíční náklady.

Hana Landová: Bohužel, tento stát počítá s tím, že lidé zchudnou. Dokonce při nástupu na post ministra pro místní rozvoj už nám tehdejší ministr Bartoš zmiňoval, že mají průzkumy, analýzy, na základě, kterých vědí, že lidé propadnou do energetické chudoby, a počítají s tím. A ani nezmiňovali, že by byli proti vzniku této skutečnosti. Ale já bych čekala, že se to právě nezdražováním, a tak dále, dá do značné míry ovlivnit. Ale oni opravdu řeší nástroje typu dotací, a různých povolenek, aby na dotace měli. Problém je, že povolenky – pokud máme platit emisní povolenku například na způsob vytápění – se zase dotknou těch lidí, kteří to budou mít v ceně tepla, a to i těch nejchudších, a těch nejméně schopných se do budoucna starat sami o sebe.

Martina: Když jste zmínila někdejšího ministra pana Bartoše, tak si vzpomínám, jak Piráti před pár lety slibovali výstavbu 10 000 bytů, dostupné bydlení, transparentní stavební řízení, jedno razítko, a máte to. Co z toho zbylo? Co se podařilo naplnit, a z čeho zbyly jenom vrtkavé sliby?

Hana Landová: Oni dokonce slibovali, že budou ročně stavět, tuším, 10 000 bytů, ale já jsem zatím neviděla žádnou plošnou výstavbu ani jednoho bytu. Pravda je, že otevřeli nějaké dotační peníze ze Státního fondu podpory investic pro obce, ale k dnešku nestojí žádný větší zkolaudovaný projekt. Takže tam, kde by obce měly dostat příspěvek od státu na nějaký zpracovaný projekt, tak ho dostaly, ale žádný inovativní zásah od Pirátů jsem v tom neviděla. Snažili se právě asi návrhem zákona o podpoře bydlení, který už tady dneska jednou zazněl, zasáhnout do rozdělování. Ale jedná se o byty, které by dobrovolně do systému vložili jejich vlastníci, a oni by je jenom přerozdělili přes nějaký úřad. Takže tam žádné nové byty vystavěny nebyly – ani jeden.

Martina: Když jsem se o tom bavila s jedním z největších developerů, abych se ho zeptala na jeho názor na současnou situaci, a on mi řekl, že tuto bytovou tíseň, která tady je, lze nasytit jenom překotnou výstavbou nových bytů, což je v současné době, a při tom, v jaké podobě je stavební zákon, a schvalování územních rozhodnutí a podobně, nemožné. Je to tak?

Hana Landová: Myslím, že to tak je. Ještě tam hraje, podle mě, jeden podstatný faktor: Ve stavebním zákoně digitalizace dopadla, jak dopadla, bylo to de facto to největší, co v tomto Piráti prosazovali jako změnu ke zrychlení výstavby. A dneska už víme, že bude trvat nejméně tři roky opravit nefunkční digitalizaci, jak se to ukázalo po jejím spuštění.

Martina: Tři roky?

Hana Landová: Ano. Takže samotné povolení procesně rozhodně míru zkrácení nesplnilo. Udrželo se jediné, a to, že dneska už nemáme dva stupně povolovacího řízení – územní rozhodnutí, a stavební povolení – takže tam k nějakému zkrácení došlo, a to tam zůstalo z předchozího zákona, který se schvaloval ještě za vlády ANO, nebo v této oblasti za vlády ANO. Nicméně oni přenastavili povolovací řízení tak, že jenom zjednodušili dokumentaci v tom smyslu, že budete odevzdávat méně projektové dokumentace pro povolení úřadem, a budete schopna si sama sobě připravit projekt pro úřad rychleji. Žádné jiné zrychlení tam vlastně nenastalo.

Martina: Jedním ze slibů byl právě ještě rychlejší proces územního plánování. Podařilo se naplnit aspoň něco z toho? Nebo i toto dopadlo stejně, jako stavební řízení?

Hana Landová: Byla sestavena pracovní skupina, která se tři roky schází, a nejsou hotovy ani teze rekodifikace územního plánování. Takže bohužel. Mně teď přišla na mysl jedna zajímavost: Rada obvykle zasedá v pondělí, a na jednom pondělním zasedání Rady schvalovalo hlavní město Praha změnu územního plánu pánovi, který si chtěl na důchod postavit dům. A on si požádal, když mu bylo 69 let, o změnu. Dneska jemu 85 let, a teprve mu ji schválili. A pak by měl ještě projít povolovacím procesem, který – dá očekávat – bude tak minimálně roční, takže bude muset čekat. A ten pán, chudák, už říkal, že už to asi ani na důchod nebude potřebovat.

Nedostatek bytů a poptávka po nich je tam, kde je pracovní nabídka. Ale MMR vedené Piráty udělalo dotační programy na byty pro malé obce, kde není práce, a tedy ani poptávka po bytech.

Martina: Já jsem právě chtěla říct: To je pěkné, má pro co žít. Chce se dožít schválení výstavby svého domu. My se tomu smějeme, ale je to vlastně bizarní.

Hana Landová: To je realita a jemu to trvalo od jeho 69 let, tedy 16 let, než změnili územní plán. A dnešní průměrná doba povolování bytového domu v Praze je třeba sedm let. Takže rychlá výstavba určitě lékem je. A chtěla jsem k tomu ještě podotknout, že zajímavé na tom je, že všechny analýzy upozorňují na to, že se poptávka po bytech, a jejich nedostatek, identifikují pouze v místech, kde je velká pracovní nabídka. Tedy nikoliv třeba v Mostě, kde je de facto práce tak málo, že tam je celá řada volných bytů, tam jsou skutečně k dispozici volné byty. A není tam poptávka. Ministerstvo pod vedením Pirátů ale udělalo dotační programy pro malé obce, tedy pro obce, kde není poptávka po práci. A u velkých měst, kde chybí infrastruktura typu školy, školky, občanská vybavenost typu zdravotní střediska a takovéto základní věci, které byste čekala, že v těchto místech budou funkční, na toto dotační tituly úplně nemyslí. Ale myslí jenom na byty, a to právě v obcích, kde není práce. To znamená, že tento krok nemá schopnost krizi bydlení vyřešit.

Martina: Protože je nepřirozený.

Hana Landová: Je nepřirozený.

Martina: Poptávka by si řekla sama.

Hana Landová: Je to tak. Stačilo by v podstatě sledovat to, kde poptávka je, a tam prostředí pro vznik bytů podporovat. V Praze je zhruba 600 000 bytů jako bytový fond. Abyste při úvaze o stoleté obnově domu dosáhla obnovy bytů, tak by muselo být vydáno 6 000 stavebních povolení ročně. A my jsme na nějakých 3,5 tisících, a to včetně nové výstavby.

Martina: Do Sněmovny přesto doputoval pirátský návrh zákona o dostupnosti bydlení, vy jste se o tom zmiňovala. Kolik bytů je reálně možné na jeho základě postavit?

Hana Landová: Ani jeden.

Martina: A to je pěkný výsledek. To už je takový zoufalý smích.

Hana Landová: Je to tak: Tento nástroj je skutečně pouze příčinou vzniku nového, poměrně robustního aparátu. A my ze strany obcí vnímáme, že v podstatě tento zákon nechtějí aplikovat, protože je nepřehledný, nikdo se v něm nevyzná, není zřejmé, co má sdělovat, zavání spoustu nových úřednických agend, ale byty čerpá pouze ze stávajících kapacit, ať soukromých, tak veřejných, z těch, které už stojí, takže ke vzniku nových bytů nepomůže.

Do Prahy za prací denně dojíždí 250 000 lidí. Tito lidé chtějí bydlet v Praze, ale nejsou byty.

Martina: Paní Hano Landová, před druhou světovou válkou mělo tehdejší Československo asi 14,5 miliónu obyvatel, dnes – kdybychom sečetli Českou a Slovenskou republiku – má zhruba 16,5 miliónu obyvatel. Řekla bych, že to není takový rozdíl. Když se podíváme na jiné státy, tak se často uvádí Egypt, který měl v té době 16 miliónů obyvatel, a dnes má asi 116 miliónů obyvatel. Nikdo to nedokáže přesně sečíst, a já Egypt uvádím jenom pro jeho lidnatost, ne proto, že bych si snad myslela, že by někdo chtěl bydlení, jaké mají Egypťané na káhirských předměstích, to určitě ne. Ale u nás se drží počet obyvatel prakticky stále stejný, ale dostupnost bydlení je zoufalá. Rozumíte této rovnici?

Hana Landová: Musím říct, že rozumím. Je to opravdu o tom, že se celá řada území takzvaně vylidňuje, jsou to oblasti, kde dneska – i díky různému technologickému vývoji a rozvoji – nabídka pracovního uplatnění už není prakticky žádná. Dneska například denně dojíždí za prací do Prahy z různých koutů republiky – i z těch nejvzdálenějších – přes 250 000 lidí každý den. Každý den. A tito lidé v podstatě tráví na cestách spoustu času, takže to jsou lidé, kteří poptávají bydlení, a ve finále potom vezmou za vděk nějakými středočeskými obcemi. Těchto satelitních městeček vzniklo poměrně hodně, ale pořád to nestačí, pořád porovnáváme desítky tisíc bytů se stovkami tisíc přijíždějících. My tady máme poměrně velikou takzvanou vnitrostátní migraci, a trendem celosvětově je – právě kvůli rozvoji technologií – že se přesouvá pracovní nabídka z vesnic, nebo z venkova, do měst, a to ještě do větších center.

Martina: Máte nějaké řešení? Vidíte, kudy je z toho cesta ven?

Hana Landová: Já vidím cestu deregulace, a trošku povolení přísnosti všech norem, a trošku spolehnutí se na trh, že si zase poradí. Ale vyžadovalo by to odvážný zásah našich politiků do regulace.

Martina: A věříte, že k němu dojde?

Hana Landová: Věřím, že ano.

Martina: A co je k tomu donutí? Myslíte si, že se Češi – kteří si poměrně hodně nechají štípat na svých zádech dříví ať už v podobě cen energií, potravin, a služeb – v okamžiku, kdy jim někdo sáhne na jejich bydlení, a na možnost vládnout si svým majetkem, ozvou?

Hana Landová: Já doufám, že ano. Já si právě myslím, že toto by mohl být impuls. A samozřejmě, že i historicky si Češi nechali sahat na svůj majetek, například poměrně náročná doba padesátých let, kdy se tady projevily nějaké takovéto snahy. Ale tehdy byla situace pro lidi ještě náročnější, protože po válce tady byl nedostatek skutečně všeho, a kroky k zásahům do vlastnictví byly všeobecně přijímanější. Nemyslím si, že by dneska byl někdo ochoten se toho vzdávat. I když efekt vařené žáby, tedy postupná normalizace všech těchto povinností a požadavků, je velmi nebezpečná.

Martina: Vidíte třeba v Evropě nějakou vládu, která se ke svým občanům chová šetrněji ohledně regulací, které přicházejí z Evropské unie, nebo vůči novým implementacím nápadů a směrnic?

Hana Landová: Tak určitě třeba Maďarsko, a taky Polsko. My jsme dělali srovnání norem, předpisů na stavební výrobu a budovy mezi Polskem a Českem, a i mezi dalšími, a prakticky v žádné zemi nejsou tak regulovaní jako my. Takže prakticky všechny země jsou ke svým občanům benevolentnější, než je Česká republika.

Martina: My bychom možná v tuto chvíli dostali protiargument, že česká produktivita práce, jakožto klíčový ukazatel konkurenceschopnosti, dosahuje pouze 68 procent evropského průměru. Toto je váš obor: Řekněte mi, čím to je? Je to jenom nějaká statistika? Nebo je to vážný ukazatel?

Hana Landová: Je to vážný ukazatel. A ukazuje právě nejenom na přeregulaci, protože se strašné množství času zabýváme vyplňováním lejster a papírováním, a méně času nám tedy zbývá na reálnou tvorbu HDP, na reálnou ekonomickou aktivitu, která by našim lidem fakt zpříjemňovala život, a zvyšovala kvalitu života. Dnes se opravdu plácáme s nekonečným množstvím papírů. Ale není to jenom to – je tam spousta dalších faktorů.

Mlčící většina by měla jasně říct, že nechce směrnici EU, která ohrožuje jejich majetek, a přinutit politiky, aby nepodlézali Bruselu, ale prosazovali zájmy občanů

Martina: Jakých? Mě by zajímalo, jestli jsme nešikovnější, lenivější, nebo jestli je to větší regulovaností, nebo se tam zakomponovávají nějaké koeficienty, které nám škodí, ale 68 procent evropského průměru v produktivitě práce jako ukazatele konkurenceschopnosti není dobrý výsledek.

Hana Landová: Je to třeba i v tom, že sem míří málo investic, málo se investuje. To samozřejmě souvisí s celkovým regulatorním podnikatelským prostředím – prostě podmínky tady nejsou pro podnikání příznivé. Dlouhodobě vidíme, že zahraniční investoři více odcházejí, než přicházejí, a ti, kteří přichází, po mnoha letech, kdy se tady o něco snaží, většinou – někteří samozřejmě uspějí, aby se to úplně nepaušalizovalo – zjistí, že to u nás není jednoduché. Takže je to míra investic, a míra toho, jakým způsobem jsme schopni umožnit podnikům, aby existovali. A dokonce je to tak vážný ukazatel, že jsme vlastně těsně před vyhodnocením, z pohledu Evropské unie, že by nás zařadili zpátky mezi rozvojové země.

Martina: Dobře, tak ji na chvíli opusťme, a pojďme se třeba poučit do zámoří. Když se podíváme na to, jakým způsobem se staví k trhu s byty, řekněme, třeba současná Argentina, tak máme se tam co dozvědět? Argentinský prezident Javier Milei to vzal od podlahy – v čem nám to může být inspirací? Co se v Argentině děje?

Hana Landová: On byl již v předvolebních mítincích veliký zastánce otevřeného svobodného trhu – na tom evidentně vyhrál volby – a hned po svém zvolení přišel, a začal rušit různé regulace. Snaží se poměrně intenzivně komunikovat, že Argentina byla poměrně dlouho centrálně řízenou ekonomikou se všemi možnými cenovými regulacemi – od potravin, přes bydlení a energie, tedy všechny věci, u kterých dneska docházíme k tomu, že jsou u nás drahé – to Argentina po mnoha letech mění. Byla tam taková situace, a došlo to už tak daleko, že Argentina dospěla do stádia, že se jim platy zvyšují několikrát za měsíc, protože tam je tak razantní inflace, že lidé opravdu se mzdou, kterou měli na začátku měsíce, na konci měsíce už neměli ani na potraviny, Dokonce jsem zaznamenala, že celá vrstva lidí tam dneska omezila svůj přísun potravin na jedno jídlo denně. A on to vyřešil právě zrušením celé řady regulací. A co se týče toho, o čem si tady dneska povídáme, tak u bytů zrušil regulace cen bytů, a pak zjistili, že se shodou okolností, nebo spíš právě ekonomickou nutností, na trhu objevila spousta nových bytů, a trh si našel rovnovážnou cenu, takže se ceny zlevnily, a byty jsou pro lidi dostupnější.

Martina: Paní Hano Landová, poraďte nám, co tedy dělat? Normálně všichni říkají: „Musíte jít k volbám.“ Ale mnohdy uslyšíme také protiargumenty, že tady jsou mezinárodní smlouvy, které už jsou uzavřené, schválené, a že v tom vlastně bude muset každá nová vláda pokračovat – ať už v implementaci směrnic, nebo v implementaci jiných nařízení a regulací. Co tedy mají Češi v tuto chvíli dělat, po tom všem, co víte, co jste zjistila, a co zjistit nemůžete?

Hana Landová: Tak samozřejmě jedna věc je, co nám někdo předepsal, a druhá, jestli od toho můžeme nějakým způsobem utéct, odstoupit od těchto smluv a povinností. A tady bych určitě doporučovala udělat nějakou důkladnou revizi. A co my Češi často děláme, tak je takzvaný gold-plating. O tom se začalo intenzivně hovořit před pár lety, ale teď už to trošku jako téma usnulo. Ale pravdou je, že my Češi se snažíme být ještě hujerštější, než pan Hujer, takže švestičky z naší zahrádky nosíme do Bruselu s nadšením. Takže by určitě velice pomohlo, kdybychom se nesnažili být papežštější než papež, a snažili se prostě v našich lokálních implementacích hledat cestu pro nás daleko přívětivější, než ji hledáme.

Martina: Já se nesnažím, vy se nesnažíte, nenosíme švestičky, a přesto jsou tam švestičky odnášeny. Co dělat, když už se třeba hraje opravdu o střechu nad hlavou?

Hana Landová: Měli bychom to politikům jasně říci, měli bychom se k tomu jasně vyjádřit. My Češi totiž politiku a dokumenty, které sem přicházejí, moc nesledujeme – většinou čekáme, až to sem přijde. Ono je složité se v tom zorientovat, je to nepřehledné, ale prostě jediné, co funguje, je, když mlčící většina promluví. A mlčící většina – pokud se dozví nějakou takovou věc, která by jejich majetek mohla nějakým zásadním způsobem ovlivnit – by měla říci, že to už je třeba hranice, kterou už není ochotna akceptovat, a měla by chtít slyšet na tyto otázky jasné odpovědi. A měla by vyvolat veřejnou poptávku tak, aby politici nechodili do Bruselu děkovat za pokyny, které dostáváme, ale aby tam skutečně prosazovali zájmy občanů, kteří je volí.

Martina: Tak uvidíme, jestli jsme ochotni promluvit. Paní Hano Landová, moc vám děkuji za toto zhodnocení situace, která tady je, a také za zhodnocení situace, která nás může čekat. Díky moc.

Hana Landová: Já děkuju za pozvání, a doufám, že se nevidíme naposled.

Martina: Také doufám.

Hana Landová

(22 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...