Nejsem příznivcem kácení a opětovného stavění pomníků a nechci se plést do střetu o pomník Radeckého. Jde mi v této glose o něco jiného. Cítím ve sporu o maršálův pomník i v Paroubkově článku jednu velmi nepěknou českou vlastnost – neschopnost přijmout své dějiny, tak jak byly, stále se je pokoušet přepisovat, přibarvovat, vylepšovat, některá období a osoby z nich vylučovat a jiné naopak nepřijatelně zveličovat a adorovat. Smutným projevem této vlastnosti je pak věčné kácení a vztyčování pomníků a přejmenovávání ulic podle toho, jak se mění aktuální politické zadání.
Čtyři století nelze z dějin naší země škrtnout, stali jsme se v nich moderním, vyspělým a bohatým národem. Habsburky jsme si na trůn zvolili sami a války, které vedli, nás zachránily před osmanskou hrozbou i rozpínavým Pruskem. Byli jsme součástí evropské velmoci, jíž jsme byli nejbohatší a nejprůmyslovější zemí. Nemá smysl si monarchii idealizovat, ale ani ji zatracovat a vymazávat z paměti. Totéž platí o všech dalších historických obdobích. Chovejme se už jednou jako sebevědomý národ, který nemá potřebu sám sebe obelhávat. Pomníky a ulice nechme už konečně na pokoji jako připomenutí doby, jíž tato země žila.
a) Habsburky jsme si opravdu nezvolili, jejich poslední (třetí) nástup na český trůn proběhl formou legitimního nástupnictví po vymřelých Jagelloncích
b) za vlády Karla IV a i Václava byly české země na vrcholu kulturního i technického vývojem později za husitů pro změnu na vrcholu vojenském, kdy husitská vojska neměla konkurenci. Za vlády Jiřího z Poděbrad jsme byly zase patrně nejsvobodnějším státem na světě. Hroutit se to začalo až za Jagellonců, kteří upřednostňovali Uhry před Čechami.
Ferdinand Habsburský byl zvolen českým králem 23.října 1526. Pravdou je, že shromáždění volitelů nebylo zcela dokonale reprezentativní, ale tvrdit, že “jejich poslední (třetí) nástup na český trůn proběhl formou legitimního nástupnictví po vymřelých Jagelloncích” není historicky korektní.