Nebinární právo |

Sdílet článek:

Dočetl jsem se nedávno, že „v britském Walesu zvolili starostou nebinární osobu. Jako první na světě“. Módním slovem „nebinární“ se označují osoby, které se necítí být ani muži, ani ženami, ačkoliv takovými, podle antropologických konstant člověka, ve skutečnosti jsou. Necítit se tím, čím jsem, a naopak cítit se někým jiným, než jsem, je ovšem legální a asi nikoliv neobvyklé. Někdo se cítí být vynálezcem, znamenitým zpěvákem, dobrým otcem, skvělým manželem atd. atd. Tito lidé ale snad v podstatě chápou, že jde o jejich soukromý pocit a zpravidla nevyžadují, aby ostatní lidé tuto jejich představu sdíleli, nebo dokonce aby byla úředně potvrzována. Nebo dokonce že tato jejich představa vytváří nějaké nové právo, které ostatní spoluobčané musí respektovat.

Zdá se však, že sílí hlasy rozmanitě se nazývaných osob, které to myslí jinak a přejí si, aby jejich „pocit“ byl sdílen nejméně celou společností. Případ nebinárního starosty a dalších osob veřejně deklarujících svoji „nebinárnost“ je toho dokladem. „Neidentifikuji se ani jako muž, ani jako žena. Někde mezi,“ řekla v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV jakási Eva Švagr. A co má být? Má snad tato informace sdělovat něco jiného, než že jde roztomilou kuriozitu? Někteří si asi myslí, že ano. Organizace TakyTrans, kterou prý tato „osoba“ (jak jinak nazvat?) založila a která tvrdí, že bojuje proti „stereotypizaci translidí v Česku“, se na svém Instagramu pochlubila kurzem „nebinární češtiny“, kde transaktivisté vysvětlovali, jak komunikovat s nebinárními osobami. Proč by ale tyto představy měl někdo respektovat? Nezdá se vám, že tento hlasitý pokřik těch, kteří pokládají své soukromé představy o svém těle za doklad pokroku lidstva a vyžadují, aby je ostatní jako nové, lepší právo ctili a respektovali, přestává být snesitelný?

Jaký smysl má ono sdělení, že existuje „první na světě“ nebinární starosta? Vypovídá to snad o jeho kvalitách nebo důvodech, pro které byl zvolen? Proč se tyto soukromé představy pletou do práva a do politiky? Jaký smysl má tato genderová hatmatilka, která atomizuje společnost a rozmetává poslední zbytky její základní soudržnosti? S právy, natož pak s lidskými právy, toto ve skutečnosti nemá nic společného.

Jde však o mnohem hlubší problém. Účastnil jsem se před několika dny online jednání ohledně situace lidských práv v České republice. Jednání zorganizoval Úřad OBSE pro demokratické instituce a lidská práva v návaznosti na svá doporučení České republice v této oblasti. Setkali se zde zástupci Úřadu vlády, ministerstev, občanské společnosti a další aktéři. Když jsem však naslouchal představitelům některých našich nevládních organizací vydávajících se za reprezentanty oné „občanské společnosti“ o tom, jaká je situace v České republice, pokud jde o lidská práva, měl jsem dojem, že žiji v jiné zemi. Ne že by u nás bylo vše v pořádku, ale informace, které jsou poskytovány evropským orgánům z těchto míst, nemají se situací, životem a zejména zájmy naprosté většina obyčejných lidí u nás nic společného. Obávám se, že propast mezi míněním podstatné části neorganizované občanské veřejnosti o tom, co je a co není právo, a usilováním nejrůznějších nátlakových slupin, domáhajících se vlivu na tvorbu zákonů a rozhodování veřejné i samosprávné moci, se prohlubuje. Přispívat k tomu bychom neměli.