Nejistota ve všem

Takže jsem zaregistroval onoho seniora, který ač přišel s tím, že to Rakušanovi vytmaví a pak zcela okouzlen ministrovou osobností, chtěl podat osobně předsedovi STANu ruku. Bylo mi to tak nějak divné. Říkal jsem si, že to je jako v tom vtipu, který koloval za normalizace mezi muzikanty a po hospodách. Ten vtip zněl. Budu jej vyprávět v takové té ruštině, co jsme tehdy mysleli, že ruštinou je, protože se tak vyprávěl a zní lépe: „Marusja, daj za.ebať“ a okamžitá odpověď byla: „Da, ty meňá ugovoril“. Pokud této čechoruštině někteří mladí neporozumí, nechť se zeptají dědy, udělají mu tím radost, protože pokud si vzpomene, tak se rozchechtá na plné kolo. To byl tehdy takový ten nevinný protest, proti tehdejším, v Milovických lesích se skrývajícím, okupantům.

Ale vraťme tuto filosofii do vyškovské anabáze Víta Rakušana. Ale ještě než tak učiním, zcela pregnantně a česky jadrně to vyjádřila v souvislosti s přibližováním nové formulace strukturovaného souhlasu s výkonem soulože tak, aby nemohl být zaměněn se sexuálním nátlakem, nebo dokonce znásilněním, rusovlasá Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Řekla to tehdy hezky jadrně česky, což si na těchto stránkách odpustím.

Nu, ono bleskové prozření seniora při besedě ve Vyškově z nekompromisního kritika vládní politiky, na bezmezného přívržence odvážného ministra, který se nebojí stanout tváří v tvář davu (ovšem za náležité asistence své ochranky) mi přišlo jak v tom vtipu.

A ejhle, i taková v podstatě blbost musí být kašírovaná, nahraná, falešná. A dokonce si myslím, že ministr buďto sám, nebo někdo z jeho týmu, nemusel takovou šarádu realizovat. Já, jako člověk, který uměl vymýšlet v pop music nejenom hudební hity, ale i různé psychologické tahy, jako když Lucie Bílá zpívala jako úplně první v „lacláčích“, pro které jsme si zajeli do tehdy relativně svobodnějšího a podnikavého Kadárova Maďarska. Také adresovat píseň Neposlušné tenisky vojákům, kteří za zdmi kasáren sní hlavně o děvčatech, bylo zárukou mamutího prodeje singlu i později LP.

Hudební puristé, nezlobte se na mne. Já mám tvrdou kapitalistickou školu z mých produkčních let v Londýně, kdy mi šéf vydavatelství nechal volnou ruku v tom, co psát a produkovat, pouze s poznámkou, hlavně se to musí dobře prodat.

Tak jsem si hned od začátku říkal, ty besedy včetně toho nadávání davů na nepopulárního ministra zamotá hlavu v eurovolbách hlavně trojce SPOLU. Šikovný to chlapec. Nakonec to, na rozdíl od faktu, že já jsem pro své hvězdy všechno vymýšlel sám, tak „Vítkovi“ to vymysleli ti, co zprodukovali Zuzanu Čaputovou z poměrně neznámé právnice z Pezinoku a poslali ji až do Grasalkovičova paláce v Bratislavě. Ale musím říct, že to je vymyšleno dobře, až na ten naprosto zbytečný podvod ve Vyškově. Tím se to celé zazdilo.

Asi se divíte, že můj dnešní článek je naprosto pohodový. Nepolitický. Není se čemu divit. Na Velikonoce mi přijel syn z USA, profesor statistiky, geniální matematik (jsem rád, že s ním prohrávám v šachu v tuto chvíli pouze 4:7) s rodinou. Procvičuji si americkou angličtinu se snachou a vnoučaty, které zase na oplátku mučím při cvičení na piano. Navíc, syn je zcela na straně těch, co se mnou hrubě nesouhlasí v diskuzích. Volil Clintonovou a Bidena, zatímco já bych volil, kdybych mohl, Trumpa. Nebudu v tyto sváteční dny ani rozebírat tragédii v Moskvě. Ostatně je naprosto ve všem a tudíž i v tomto nejistota, kdo fakticky za tím masakrem stojí. Nejenom umělá inteligence dokáže nalhat světu všechno, ale člověk už vlastně nemůže věřit ničemu, tak jak se ukázalo v tom příběhu z Vyškova. Přeji všem krásné prožití Velikonoc.

Mgr. Petr Hannig