Několik poznámek k suverenitě národního státu a konceptu Evropy národů |

Sdílet článek:

VÁCLAV KLAUS

Děkuji za pozvání. Na úvod si dovolím říci, že jsem vždycky velmi rád, když mám možnost být v Budapešti a v Maďarsku. Cítím se zde jako ve svobodné zemi. Děkuji také za návrh tématu pro můj projev na Vaší konferenci: „Význam suverenity národního státu a Evropy národů“.[1] Toto mé poděkování není jen zdvořilostní frází. Takový název projevu nelze v dnešní době zvolit v žádné jiné evropské zemi, jen v Maďarsku.

Specifický maďarský postoj k tomuto tématu je dán současnou mimořádně příznivou politickou atmosférou ve vaší zemi, která – věřím – odráží autentické cítění Maďarů, je dán silnou pozicí, kterou si Fidesz už tolik let dokázal udržet v parlamentu a ve vládě, a je dán názory, aktivitami, politickou silou a v neposlední řadě odvahou mého přítele, premiéra Orbána. Maďarsko je jedinou zemí v Evropě, kde – ve třetím desetiletí 21. století a 35 let po pádu komunismu – má smysl hovořit o suverenitě národního státu. Žádná jiná země v Evropě k takovému cíli dnes výslovně nesměřuje a neusiluje o něj. Evropské politické elity se ve svých projevech a politických programech dokonce neodvažují slovo suverenita národního státu ani vyslovit. Je to a priori považováno za politicky nekorektní. A protievropské.

Ve většině evropských zemí a ve všech členských státech EU byla otázka suverenity tématem včerejška, ne-li předvčerejška. V naší zemi se to udrželo jako zásadní téma naposledy v době, když jsem zastával nejvyšší politické funkce. Teď už je to dávno pryč. Neznamená to ovšem, že bychom o tom neměli mluvit nebo že by se o tom nemluvilo. Naopak. Naším úkolem zůstává toto, pro Evropu klíčové téma stále znovu veřejně nastolovat. Jsem opravdu rád, že mám možnost učinit to i dnes právě zde, v Budapešti.

Téma suverenity není nové a určitě nepatří výhradně do 21. století. Diskutuje se o něm, obhajuje se a popírá se, po celou dobu lidských dějin. Někdy to vypadalo nadějně, jindy ne. Častěji to dobře nevypadalo. Vždy se však – po rozpadu jakéhokoli zdiskreditovaného impéria – koncept národního státu vynořil s novou silou a začal být představován jako základní stavební kámen racionálního politického uspořádání a jako jediné místo, kde může existovat skutečná demokracie.

Nepřekvapuje, že to dominantní ideologie současného světa, globalismus a progresivismus – spolu se svými doplňky, multikulturalismem, environmentalismem a genderismem – vidí úplně jinak. V několika posledních desetiletích se těmto ideologiím podařilo provést nejrozsáhlejší metamorfózu lidské společnosti, jaká kdy byla provedena. Ve srovnání s tím byl i komunismus menším zvratem pomalu a postupně budovaných lidských pravidel, institucí, zvyků a tradic. Zejména agresivní genderismus stále hlouběji zasahuje do samotné podstaty lidské existence. Francouzská a ruská revoluce zabily miliony svých odpůrců, ale o změnu pohlaví se nepokoušely. Nyní je tomu jinak. Žijeme v éře nemilosrdného útoku na základy západní civilizace. Jedná se zatím o nejvýznamnější zkoušku síly a stability naší společnosti, civilizace a kultury.

Odpor proti tomuto vývoji a ochota proti tomu něco dělat jsou zatím poměrně slabé, což mnohé z nás frustruje. Lidé stále nevěří, že je něco takového vůbec možné. Berou to jako dočasné vybočení z normálního vývoje. To ale neznamená, že si smíme dovolit zůstat pasivními. Předpokládám, že to je také hlavní důvod, proč dnes mnozí z nás v tomto sále jsou.

Aby se vývoj na Západě změnil, musí se Západ vrátit k myšlenkám osvícenství, ke svým klasickým liberálním tradicím, k osvědčeným postupům a institucím minulosti, k myšlenkám Misese, Hayeka, Friedmana a podobných myslitelů a k tomu, co jsme si zvykli považovat za normálnost. Je ale toto vůbec realistické, když vidíme Západ, dekadentní a rozmazlený svým blahobytem a slabý opuštěním židovsko-křesťanských idejí, které ho v minulosti vytvářely? I Východ se musí vrátit, a to ke způsobu myšlení, který po pádu komunismu převládal v nově svobodných zemích střední a východní Evropy. Ty už jsou dnes jinde a stávají se také bohatými a dekadentními.

Provést tolik potřebný obrat zpět nebude snadným úkolem. Odpor vůči tomu je a bude silný a agresivní. Vidíme to již nyní v aktivitách, jaké předvádí v západní Evropě levicový terorismus Antify. Bude to vyžadovat odmítnutí rudého i zeleného socialismu, obranu způsobu a stylu života charakteristického až do posledních let pro naši západní civilizaci a nalezení nové rovnováhy mezi svobodným jedincem a všudypřítomným a stále se rozšiřujícím státem (navíc vybaveným moderními technologiemi).

Vraťme se ale vrátit k tématu suverenity národního státu. Nejedná se o novou debatu a o nový spor. V dějinách se to opakuje stále znovu a znovu. Ani nyní to nepřišlo znenadání. Semínka pro nové kolo odmítání národního státu, které zažíváme v dnešní době, byla zasévána, štědře zalévána a nadměrně hnojena po celá předcházející desetiletí.

Souvisí to s nedobrým stavem naší demokracie. Měli bychom si jasně uvědomit, že demokracii lze dosáhnout a zajistit pouze v přesně vymezeném a ohraničeném prostoru. Kosmopolitní demokracie existovat nemůže. Demokracie potřebuje jasné hranice. Nemůže existovat v zamlženém prostoru neurčitých a nejasných kontur. Demokracie potřebuje lid, potřebuje démos, který nemůže vzniknout bez jasně vymezené entity zvané národní stát. Ten nemá žádnou alternativu. Vidět to jinak, svědčí o víře v nadnárodní idealismus, který je tak typická pro současný západní svět, resp. pro jeho elity.

Nemám v úmyslu připomínat dávnou minulost. Zůstaňme v historii, kterou více méně známe a chápeme a které jsme se – alespoň někteří z nás – mohli „dotknout“. Debata o úloze národních států dostala druhou světovou válkou nový, bohužel krajně nešťastný impuls. Tato tragická válka byla – zcela neprávem – spojena s nacionalismem a národním státem, i když víme, že vznikla jako produkt totalitních ideologií nacismu (resp. národního socialismu) a komunismu. Důsledkem toho se ve sféře politických elit a mezi levicovými ideology a aktivisty přijal falešný a zavádějící výklad, že za válku nese zásadní vinu národní stát.

Tento fatální omyl vedl ke „zbožštění“ nadnárodních struktur, včetně nově vytvořených institucí evropského integračního procesu. Evropská integrace se ve své současné podobě Evropské unie stala jejich předzvěstí. Snaží se oslabit své konstitutivní prvky, své členy, kterými jsou národní státy, a chce je nahradit alternativním útvarem, regiony. Proto vzniklo heslo Evropa regionů. Příštím, zatím snad jen implicitním cílem, který se stane relevantním, jakmile nastane totální fragmentace evropské společnosti, je Evropa jednotlivých Evropanů, Evropa izolovaných jednotlivců.

Jak jsem již řekl, progresivistický, nedemokratický projekt dominance nadnárodních struktur začal působit v Evropě s novou silou po druhé světové válce. Jeho původní – víceméně nevinný – projekt Evropského hospodářského společenství se krok za krokem, téměř bez povšimnutí, proměnil v proces evropské unifikace. Jak Maastrichtská smlouva, tak Lisabonská smlouva posunuly původní koncept integrace, který znamenal lepší a hlubší spolupráci suverénních států, k politickému unifikování. Evropský kontinent se proměnil z historicky vzniklého svazku suverénních nezávislých zemí ve velmi autoritativní a centralistický útvar zvaný Evropská unie. Ti z nás, kteří žili po desetiletí ve velmi nesvobodném svazku komunistických zemí, to vnímáme velmi citlivě.

Jsem přesvědčen, že je národní stát výlučným a nenahraditelným prostorem demokracie a jejím jediným garantem. Stát – nikoli region nebo kontinent – tvoří autentické politické společenství. Evropa není autentickým politickým společenstvím. Evropským politickým společenstvím jsou národní státy. My jsme Češi, Maďaři a Slováci. Mluvíme česky, maďarsky a slovensky, ne evropským esperantem. Nechceme zrušit hranice a zbavit se rozdílu mezi občanem státu a cizincem. My, zastánci suverenity národního státu, víme, že lidé existují „v rámci národních kultur, historie, tradic a jazyků“. Když vznikne impérium, demokracie zaniká. Nastupuje ta či ona forma autokracie.

Lze se tomuto vývoji vyhnout? Určitě ano, ale změny nelze dosáhnout bez zásadního systémového zvratu, bez jakési nové sametové revoluce (abychom využili starou, ale užitečnou terminologii). Směřujeme k ní? Optimisté (a naivisté) se přiklánějí ke kladné odpovědi. Pesimisté (a realisté) říkají rozhodné ne. Nebo zatím ne. Vědí, že bychom neměli zaměňovat přání za realistické plány.

Někteří se snaží – optimisticky – srovnávat současnou civilizační krizi s nečekaně rychlým koncem komunismu. Musíme však v tom být velmi opatrní. Jak jsme na tom nyní ve srovnání s dějinami komunismu? Moje málo optimistický odpověď zní, že rozhodně nejsme v osmdesátých letech minulého století. Dokonce se obávám, že máme blíže k padesátým letům než k roku 1989. Náš současný politický establishment spolu s politickými stranami a hnutími na levici i na pravici úspěšně blokuje všechny politické subjekty, které se snaží vyjadřovat skutečné pocity obyvatel naší země a Evropy. Letošní volby do Evropského parlamentu přinesly opozičním stranám relativně dobré výsledky, ale to, co vidíme, není demokratická změna, nýbrž utužení starých tendencí a praktik.

Obávám se spolu s Gregorym Copleym, že „nevíme, jak reorganizovat naši společnost, aniž by došlo k jejímu zhroucení“. Dodává, že „kolaps je vždy předstupněm reorganizace celé společnosti“. Je-li tomu tak, dává nám to jeden důležitý úkol: provést tolik potřebnou změnu dříve, než bude kolaps příliš ostrý a hluboký. S takovou změnou jsme bohužel ještě ani nezačali. Udělejme to co nejdříve, jinak bude kolaps hrozivý.

Vyhnout se zmínce o válce na Ukrajině by bylo projevem zbabělosti. Stalo se obecně přijímaným a politicky korektním vidět tuto krvavou, tragickou a zbytečnou válku černobíle, vidět jen ty dobré a ty zlé, rozdělovat svět na nedemokratické agresory a jejich nevinné oběti, definovat válku moralisticky a nevěnovat dostatečnou pozornost dnům před „horkou“ válkou. Každý, kdo o této válce hovoří, jako by začala 24. února 2022, se této fatální chyby dopouští.

Lidé však pomalu začínají přemýšlet. Dokonce i jeden uznávaný americký analytik, bývalý politik, nedávno trefně poznamenal, že „Západ není zodpovědný za to, co udělalo Rusko, ale je zodpovědný za to, že zanedbal kroky, které mohly Rusku zabránit, aby udělalo to, co udělalo“. O tom se dostatečně nemluví.

Ursula von der Leyenová se nedávno pochválila, že byla už osmkrát v Kyjevě. Bylo by zajímavější slyšet, kolikrát tam byla před rokem 2014, kolikrát tam byla v letech 2014-2022 a jaké návrhy tam přivezla, aby se zabránilo vzniku – a později zastavilo – válčení. Mnozí z nás viděli hrozící nebezpečí už v roce 2014, ne-li dříve. A varovali před ním.

Není třeba vymýšlet velkolepé plány a projekty. Souhlasím s Mariem Fantinim, že nastal „čas odporu“. A že už k němu mělo dojít dávno. Revoluční změnu potřebujeme. Jak řekl nově zvolený italský poslanec Evropského parlamentu Roberto Vannaci ve stejném čísle časopisu European Conservative: „Normalita je revoluční“. Vraťme se proto k normalitě. To bude dostatečně revoluční.