Není rovnost jako rovnost |

Sdílet článek:

Do tématu očkování proti covidu jsem se původně nechtěl pouštět. Myslím, že nešťastně rozděluje společnost. Na obou stranách sporu jsou extrémisté, kteří jej vyhrocují, stejně tak množství lidí, kteří se rozhodli na základě rozumných argumentů.

Přečetl jsem si ale rozhovor s prof. Peterem Šebem v Lidových novinách (4. prosince, “Dezinformátory bych tvrdě pokutoval”). A docela mě nadzvedl. Vykresluje společnost, která je složena ze dvou skupin lidí. O jedné říká: „Očkovaní občané jsou civilizovaní, slušní a vzdělaní lidé.“ A ta druhá? To je „agresivní menšina, která očkování odmítá“. Případně „očkovací aktivisté a odmítači“, sobci, narcisté, neracionální lidé, dezinformátoři, zločinci, lháři, přebujelá ega. Každopádně jsou vyloučeni ze slušné společnosti.

Nevím, normalizaci jsem příliš nezažil, ale takto nějak si ji představuji. Skutečně neexistují lidé s jiným názorem, jen zločinci?

Když už jsme u těch přebujelých eg, pan profesor se pustil do úvahy o povinnosti očkovat děti starší 12 let. Na dotaz, zda nestačí povinné očkování pro vybrané profese a osoby starší 60 let odpověděl:

To je na komplikovanou diskusi. Jde samozřejmě o první krok správným směrem a doufám, že to brzy projde. V zájmu rovného přístupu by ale očkování mělo být povinné pro všechny straší 12 let. Zásadně by to pomáhalo brzdit šíření viru a vyřešit problém bez neúnosně velkých ztrát.

Takže pro očkování věkové skupiny 12-60 nejsou příliš významné medicínské důvody, ale mělo by k němu dojít zejména „v zájmu rovného přístupu“? Tak se na to podívejme blíže.

Už Aristotelés rozlišoval dva druhy rovnosti: rovnost aritmetickou a rovnost poměrů (proporcionální, také geometrickou). Oba se hezky demonstrují na případu daní. Dejme tomu, že dospějeme k závěru, že je spravedlivé v daňových záležitostech ke všem přistupovat na základě rovného přístupu. Přístup podle rovnosti aritmetické velí, aby každý platil stejně vysokou daň (známá daň z hlavy); u nás jej známe u koncesionářských poplatků: všichni platí stejně vysoké, ať jsou bohatí, či chudí. Naopak proporcionální rovnost velí, aby se zohlednil příjem daňového poplatníka, případně jiné okolnosti, tedy aby všichni platili stejné procento z jinak vysokých příjmů a z jinak stanoveného daňového základu (srov. odpočty na děti).

Aritmetická rovnost se hodí spíše do smluvního soukromoprávního vztahu (půjčím ti plato vajec, chci plato vajec nazpět; prodávám automobil, chci jeho ekvivalent v penězích). Naopak pro rozdílení břemen vůči veřejné moci, ale také jí poskytovaných dober, se hodí více rovnost poměrů, jež může zohlednit potřeby, schopnosti, podmínky, zásluhy…

Můj oblíbený právní filosof Javier Hervada dává jako typický příklad uplatnění rovnosti poměrů léčbu nemoci. Všichni mají být rovně léčeni (rovnost je dána ve vztahu k cíli, kterým je uzdravení pacienta), ale ne všichni obdrží stejnou léčbu: jiným způsobem léčíme chřipku a jiným rakovinu, jinak mladého, jinak starého…

Ale ne tak prof. Šebo. Ten by všem předepsal stejnou meducínu. A kdo má výhrady, je narcistický, neracionální, sobecký, neslušný.

Má-li padnout rozhodnutí pro povinné očkování dvanáctiletých dětí (a doufám, že k tomu nedojde ani u dospělých), pak se tak musí stát na základě medicínských důvodů vztahujících se k této věkové skupině, a ne kvůli pohádce o rovném přístupu.