Obecně vzato lze snahy vedoucí k vyšší provozní efektivitě aut chválit, nemá ale smysl řešit jednu prasklou tašku, když vám do domu teče polovinou střechy. Přesně to ale EU dělá.
Stále tvrdší regulace Evropské unie namířené proti osobním autům vybavených spalovacími motory jsou tu s námi už hezkých pár let, včera ale Brusel přišel s očekávaným návrhem, který lze označit za poslední hřebíček do jejich evropské rakve. EU totiž chce do roku 2030 snížit emise CO2 nových osobních aut o 55 procent. O pět let pak má platit absolutní nula, což znamená, že by ze showroomů zmizely i hybridy a k mání by byla už jen ryze elektrická auta.
Znovu je třeba zopakovat, že se jedná jen o návrh, nikoli platnou legislativu. Vyjádřit se k němu musí nejen Evropský parlament, ale také jednotlivé členské státy. Německo a Francie již naznačily, že s takovým záměrem mají problém a požadují zmírnění, o státech z východu či jihu Evropy ani nemluvě. Dá se tedy předpokládat, že nás čekají měsíce a roky jednání se zatím nejasným výsledkem, hrát se ale nejspíše bude pouze o to, s jakým termínem nakonec bude výše zmíněné svázáno.
Odpor se nicméně nedá očekávat nejen v případě regulací týkajících se samotných aut, neboť návrh počítá rovněž s úpravou infrastruktury. Brusel totiž požaduje, aby na všech hlavních komunikacích stála na každých 60 kilometrech jedna dobíjecí stanice pro elektromobily a na každých 150 kilometrech jedna stanice s vodíkem. První zmíněné stanice navíc musí nabízet dobíjecí kapacitu 600 kW v každém směru, stejně jako musí disponovat alespoň dvěma stojany s výkonem minimálně 150 kW. A třebaže je to samo o sobě pro obsluhování milionů elektrických aut k ničemu, neboť dva 150kW stojany na 60 km je opravdu neobslouží, představuje to enormní investice do infrastruktury.
Již tento požadavek jen připomíná slova vědců o tom, že elektromobilita je nejdražší a nejhorší formou boje proti CO2, která v podstatě nemá čemu pomoci. A co hůře, je řešením, které ve výsledku nikam nevede. Stačí si totiž jen uvědomit, že osobní automobilová doprava má mít na globálních emisích podíl 5,5 %, a to jen v případě, kdy se bavíme o emisích CO2 generovaných lidskou činností. Celkový podíl je ještě zanedbatelnější. Vždy se tak musíme znovu ptát, proč boj proti CO2 začíná právě tady, kde skoro nemůže nic přinést, akorát zasáhne životy každého z nás. Odpověď je ale nasnadě: Právě proto. Je to možná forma nejdražší a nejhorší, ale také nejviditelnější. Z boje za efektivitu hrstky zaoceánských lodí se politický program dělá složitě.
Jak moc nesmyslný nový návrh EU je, nejlépe připomíná drobné opatření, které mainstreamová média obvykle nepostřehla. Brusel chce nově stanovit, aby od roku 2030 plnily stejné emisní limity i výrobci, kteří produkují mezi 1 a 10 tisíci vozy ročně a dosud byly z nejpřísnějších regulací vyňati. Najednou má tedy k úplně jinému pohonu zamířit třeba i Ferrari, které loni vyrobilo něco přes 9 tisíc aut. Pravda, „užraných”, ale jen takto málo, navíc sotva ježděných.
Ještě loni se tak šéf Ferrari právě kvůli této optice dušoval, že „Ferrari nikdy nebude na sto procent elektrické“ a věřil, že zvítězí zdravý rozum, neboť vliv italských sporťáků na celkové emise provozovaných aut je zanedbatelný. Šéf značky tehdy před investory otevřeně řekl, že průměrné dvanáctiválcové Ferrari najede ročně jen okolo 3 tisíc kilometrů, a ve výsledku tak má tak generuje mnohem méně emisí než hatchback s malým motorem používaný dennodenně. Letos dostal padáka a pak už jen jiné vedení představilo elektrické plány už pro rok 2025.
EU skutečně honí nejviditelnější drobnosti – protože i elektrické Ferrari bude jistě dobrou reklamou ne elektrickou mobilitu – a největší zdroje emisí CO2 přehlíží. Kdyby to něčemu pomohlo, budiž, ale ono to opravdu nebude k ničemu, v nejlepším případě. Bylo by to složité počítání, není ale příliš odvážné tvrdit, že „emisní investice” do vývoje úplně nově koncipovaných, trhem nevyžádaných Ferrari (či McLarenů, Lamborghini a dalších aut) bude mnohem vyšší než reálná úspora emisí při jejich na oko bezemisním provozu po pár tisíc kilometrů za rok, který stejně nebudou „živit” bezemisní zdroje elektřiny.
Přístupu EU zkrátka chybí zdravý rozum, to je celé. Je to politické divadlo bez hmatatelných přínosů, ale s velmi hmatatelnými negativními dopady. V něčem takovém už jsme jednou žili a není to zase tak dávno.
(5 votes, average: 4,20 out of 5)
Loading... 
Neboli EU pomalu a jistě končí a je zcela zbytečné se zabývat tím, jaký termín čeho EU dohodne/schválí. Je bezpodmínečně nutné, aby se každý sám za sebe připravil na kvapem se blížící dobu, kdy za ofiko peníze na státem kontrolovaném ofiko trhu si nakoupíme asi tak, jako zákazníci na Kubě a uspokojovat své potřeby bude možné uspokojovat pouze na neofiko trhu neofiko platidly.