O černochovi z plakátu a složitém problému jménem svoboda slova

O amerických zkušenostech s praktickými aspekty ochrany svobody slova.

Základní ústavní práva schválili v Americe až ve druhém kroku po ratifikaci Ústavy v rámci balíku deseti ústavních dodatků. Svobodu slova garantuje ten první.

První škobrtnutí

Méně než deset let poté, to bylo v roce 1798, přišel na svět zákon, jenž zakazoval „publikovat jakékoli lživé nebo skandální nebo zlovolné texty” o americké vládě. Prezidentovi prohrál následující volby a byl zrušen. V dalších letech Američané pilovali praktické detaily ochrany svobody slova. Nejvyšší soud rozhodoval desítky případů a strávil tisíce hodin posuzováním různých argumentů. K čemu v Americe dospěli?

Není projev jako projev

V prvé řadě rozlišují různé typy projevů, například komerční a politické. Komerční sdělení požívají nízké ústavní ochrany, neboť se jedná o vyjádření s „malou společenskou hodnotou”. Proto může stát zakázat klamavou reklamu. Na druhé straně spektra je „politický” projev, který musí být maximálně svobodný.

O testování práva na svobodu slova

Prvním testem, který v Americe používali pro omezení svobody slova, byl test „špatného cíle nebo snahy”, v originále „bad tendency test”. Byl převzat z anglického práva a umožňoval omezit svobodu slova, pokud nějaký projev měl „tendenci” vést k nezákonnému jednání.

Velkou zkouškou pro svobodu projevu byla první světová válka. Prezident Wilson podepsal dodatek k zákonu o špionáži a snažil se potlačit jakýkoli odpor proti americkému zapojení do války. Vláda dokonce zřídila výbor pro veřejné informace, jehož činnost byla později hodnocena jako „nejúčinnější válečná propaganda, jakou kdy svět viděl”.

V té době byl odsouzen Jacob Abrams za distribuci letáků, které kritizovaly americké zapojení do první světové války, nebo významný socialistický politik Charles Schenck za letáky, které pro změnu vyzývaly k bojkotu povolávacích rozkazů do války.

Rozhodnutí soudu ovlivnil fakt, že Amerika byla ve válce, neboť „mnohé věci, které by mohly být řečeny v době míru, nebudou trpěny, dokud budou lidé bojovat”, uvedl soudce v rozsudku.

Vynucené ticho

Ovšem již v té době napsali někteří soudci nesouhlasná nebo upřesňující stanoviska, v rámci kterých se poprvé objevily myšlenky, jež jsou citovány v Americe dodnes. První je myšlenka „svobodného trhu názorů”, na kterém lidé hledají pravdu, a druhou ta, která říká, že „v případě lží je řešením více slov, a ne vynucené ticho”. Autorem druhé myšlenky je soudce českého původu Louis Brandeis, jehož rodiče pocházeli z Prahy.

V dalším rozhodnutí z té doby soud upravil svůj názor na svobodu slova v době války, když v rozsudku napsal, že „neztrácíme právo odsuzovat opatření ani muže, protože země je ve válce”.

Dosud používaný „test špatného cíle” byl nahrazen přísnějším testem, podle kterého je možné omezit svobodu slova, pokud existuje „zjevné a aktuální nebezpečí” neboli „clear and present danger”. Pokud jsou slova použita za takových okolností a jsou takové povahy, že vyvolají nebezpečnou situaci, má vláda pravomoc zasáhnout a takovému nebezpečí předejít.

Obrácení

Po téměř padesáti letech soud podstatným způsobem změnil názor a zvrátil řadu předchozích rozsudků včetně případu Abrams a Schenck.

Rozsudek padl v roce 1968. Na shromáždění Ku-Klux-Klanu vykřikoval místní vůdce „pohřběte negry” a další nepěkné věci. Soud se jej zastal a uvedl, že i řeč, která obhajuje nezákonné jednání, spadá pod ústavní ochranu svobody slova. Existuje rozdíl mezi obhajobou nezákonného jednání a výzvou k porušení zákona. Obhajoba je svobodným vyjádřením, výzva k nezákonnému jednání je už trestná.

O důležitém rozdílu mezi různými situacemi psal již anglický filozof 19. století Stuart Mill ve svém slavném díle On Liberty: „Názor, že obchodníci s obilím jsou zloději, by měl být beztrestný, pokud to někdo napíše v novinách, ale může být spravedlivě potrestán, pokud to někdo křičí na rozvášněnou lůzu před domem obchodníka s obilím.”

Okamžité nebezpečí

Americký soud se při rozhodnutí v roce 1968 inspiroval stanoviskem soudce Holmese z roku 1919 a jeho myšlenkou, že pravda se má hledat na „svobodném trhu názorů”, jenž může být limitován pouze v případě hrozby okamžitého nebezpečí.

Rozhodnutí z roku 1968 zrušilo dosud používaný test „zjevného a aktuálního nebezpečí”. Nový test pro posuzování konkrétních situací je ještě striktnější a nese název „test okamžitého porušení zákona”, v originále „imminent lawless action test”. Je definován takto:

Obhajoba síly nebo nezákonného jednání není chráněna prvním dodatkem Ústavy, pokud a) je směřována k vyvolání bezprostředně následujícího nezákonného jednání a současně b) je pravděpodobné, že takové jednání vyvolá nebo způsobí.

Praktický příklad

Další soudní rozhodnutí na konkrétním příkladě ukázalo, jak to soudci mysleli. Na studentské demonstraci vykřikoval jeden z účastníků po zásahu policie „zabereme ty zasrané ulice znovu”. Dostal pokutu za to, že vyzýval k porušení zákona. Nejvyšší soud trest zrušil.

Podle soudu nebyly jeho výkřiky mířeny na konkrétní osobu nebo skupinu a svědci potvrdili, že nikoho nevyzýval, pouze řval stejně jako všichni ostatní. Jeho projev neprošel testem, zda mohl pravděpodobně způsobit bezprostřední nebezpečí.

Test okamžitého porušení zákona je od roku 1968 v Americe standardem při rozhodování, které projevy jsou ještě chráněné ústavním principem svobody slova.

Amerika nezná institut nenávistného projevu. Povolila pochod nacistů, řekla, že odpornost je otázka vkusu, a ne zákona, a chrání své občany tím, že uznává, že v politice neexistuje povinný nebo správný názor. Proč?

Možná metodou pokus-omyl pochopili, jak snadné je zneužít limity svobody slova pro pronásledování politických oponentů a šikanu občanů, kteří nesdílí vládní názory. Pochopili, že když se bude soudit odpornost, záleží na nevypočitatelném vkusu soudce. Na vlastní kůži si vyzkoušeli „vlastenecké” dodatky ke špionážnímu zákonu.

Post scriptum

Pozn. autora:

Snaha vydat jakéhokoli politika trestnímu stíhání za nevkusný plakát je důsledkem třech vlastností, z nichž ani jedna není ctnostná.

Arogance

Každý, kdo něco dělal, ví, jak snadné je se mýlit. Ví, že je dobré poučit se u těch, kteří mají s daným problémem větší zkušenosti. Při vší úctě k této zemi není Česká republika ani zkušenou, ani ostřílenou demokracií. Nemá za sebou stovky let života ve svobodě a hádání se o tom, co znamená. Navíc si s sebou nese břímě minulosti.

Přesto se zdá, že nejvyšší představitelé naší země nemají velkou potřebu seznámit se s tím, k čemu dospěli v zemi, ve které stojí socha svobody a kde staletí zkoušeli vlastně metodou pokus-omyl, jak na to. Místo toho vykřikují demokraté se skořápkou na zadní části těla fráze o tom, že svoboda slova má své limity. Ve skutečnosti tím myslí, že chtějí zakázat každý projev, který oni sami považují za špatný, a stíhat každého, kdo s nimi nesouhlasí. 

To není demokracie, to je arogance moci. 

Pokrytectví

Kauza černocha z plakátu je festival pokrytectví.

Všichni vědí, že v jednom případě neexistuje nenávistný projev, který by už byl trestný, včetně oslavování pokusu o atentát, ale v případě opačném naopak neexistuje nevkusná hláška, která by za trestnou nemohla být označena.

Tak to je a ani tisíc komunikačních útvarů to nezakryje.

Pohrdání

Arogance jde vždy ruku v ruce s pohrdáním. Černoch na plakátu má být nebezpečný, protože by to lidé nemuseli pochopit jako nadsázku a mohli by mít negativní názory na imigraci? To je pohrdání zdravým úsudkem normálních lidí, který není postaven na jednom plakátu, ale tisíci faktech, třeba na tom, že obcházejí betonové zátarasy na vánočních trzích.

Pohrdání inteligencí vlastních lidí není symbolem demokracie ani náhodou.

O symbolech

Demokrat se pozná podle toho, že je ochoten a má dost odvahy zastat se někoho, koho z duše nenávidí a kdo řekl nevkusnou nebo odpornou věc. Miloš Forman o tom natočil slavný film. Jmenuje se Lid versus Larry Flynt.

To, že strany hájící podle vlastních slov demokracii v zemi, která se teprve nedávno svobodně nadechla, nejsou ochotné se poučit od zkušenějších, je šokující a bolestné. Je to stejné, jako kdyby Old Shatterhand 36 let po premiéře Vinnetoua najednou při jeho dalším opakování místo hrdinného boje za práva indiánů zradil muže a ženy kmene Apačů a přešel k banditům. Němé zděšení.

Ale asi nepřekvapivé. Ronald Reagan říkal, že svoboda se dá ztratit za jednu generaci. Zdálo se, že přehání, ale měl pravdu. Nakonec to stejně jako vždy v minulosti bude na lidech, aby si svoje práva uhájili.

Ohrožením demokracie není plakát nebo jeho tvůrce, ale pokrytectví, arogance a pohrdání lidmi, kteří v této zemi žijí.