O užitku z katastrofy a jeho ztrátě

Nejprve informace místní důležitosti, skrze kterou se ovšem odpíchneme ku hlavnímu tématu článku: knihy v mé autorské garáži zůstaly ušetřeny, ale těsně. Asi tak o šedesát centimetrů, co se výšky hladiny týče. Zahrady na opačné straně nanicovatého potůčku, který zde odděluje jednotlivé domy od sebe, leží malilinko níže než ty naše. A ten rozdíl, za běžných okolností skoro neviditelný, byl v tomto případě velmi podstatný. Naštěstí sem, relativně vysoko nad řekou Ostravicí, nedorazila povodňová vlna z Beskyd. Veškerým zdrojem problémů v mém bezprostředním okolí (ne ovšem o kilometr dál, tam už panovalo říční peklo) byl ten jeden nanicovatý potok, odvádějící vody jen z jednoho pole a jedné průmyslové zóny vedle něj. Během prudkých dešťů, které zalily Ostravu, se asi tak zestonásobil a koryto mu začalo být malé.

Nicméně, a to je zajímavé, ono už se nějakou dobu docela dobře tuší, že i ten jeden potok může být v případě přívalových dešťů nebezpečný – zejména kvůli té průmyslové zóně, což je více než kilometr čtvereční nově zadlážděné a zastavěné půdy, kde je to samý asfalt a samá plechová střecha, tudíž cokoliv, co sem spadne, odteče olympijskou rychlostí dále do obce. Už od minulé povodně roku 1997 se proto uvažuje o takzvaném zkapacitnění odlehčovacího kanálu Ščučí, jež by se postaral o případný urychlený odvod místních dešťových srážek někam, kde nebudou tolik škodit. I to je ve skutečnosti jen první fáze důkladných opatření, protože na napojení průmyslové zóny na tento nouzový odtok se myslí až v další fázi; nejdřív se zkrátka musí prohloubit ten kanál.

Víte, v jaké fázi ta první fáze po pouhých 27 letech příprav a papírování je? Běží výběrko na dokumentaci pro provedení stavby. Nedivím se, že tomu jeden můj spoluobčan říká “stavba století“. Rozhodně jsme za tu dobu “stihli” dvě stoleté vody. První fáze má stát cca 115 milionů Kč, což na první pohled vypadá hodně, ale také to je dnes cena asi tak patnácti menších rodinných domků-novostaveb. A v té jedné jediné obci na okraji Ostravy přitom od roku 1990 vyrostlo těch domků několik set.

Celá republika mezitím ví, že město Opavu by bývala mohla zachránit před devastací nádrž Nové Heřmínovy, jejíž výstavbě zabránili jak místní (ty aspoň trochu chápu), tak i různé parazitní spolky odpůrců civilizace z povolání, které podávají odpor proti všemu všude. Kolik takových menších nerealizovaných projektů, jako je odvod dešťové vody z jedné místní ostravské čtvrti, ale tečkuje mapu naší země, o tom asi nikdo přehled nemá.

Období bezprostředně po katastrofě má určité výhody, například ochotu lidí vybočit mimo zajeté koleje a pustit se do větších reforem. Někteří jedinci se toho naučili cynicky zneužívat, takže například v šuplících různých autoritářských mozků leží všelijaké návrhy zákonů o odzbrojení obyvatelstva a zákazu šifrování, a jejich autoři se jen třesou na nějaký ten pěkný, krvavý teroristický útok nebo hromadnou vraždu, aby je mohli z toho šuplíku okamžitě vytáhnout: “Musíme udělat něco, toto je něco, tak to proboha rychle udělejme!”

Jenže ono by se toho dalo využít i konstruktivněji, například reformou stavebního řízení, které je v současné době tak přepapírované, že vyjednat jeden jediný pitomý příkop od potoka k řece trvá 27 let. Sympatie obyvatelstva s profesionálně-aktivistickým sektorem, kterému provizorně říkám “Pohrobci Hlíny”, jsou momentálně na dlouholetém minimu, a ti NIMBYsté, kteří blokují další výstavbu čehokoliv proto, aby zvýšili cenu svých vlastních nemovitostí, měli krátký okamžik lucidity, kdy mohli postřehnout, že vodou odnesený barák nemá cenu vůbec žádnou. Je tedy určitá příležitost ten systém důkladně reformovat, i kdyby třeba jen “lokálně a dočasně”.

Podobnou situaci svého času zažili na Novém Zélandu, kde město Christchurch bylo roku 2011 zdevastováno silným zemětřesením. Nový Zéland byl tehdy ze stavebního hlediska pravým rájem NIMBYs – všichni intenzivně vráželi vidle do všeho a jakákoliv nová stavba musela přeskákat nekonečnou sérii překážek, než se položila první cihla. Asi jako u nás dneska.

Tváří v tvář zničenému městu byl národ nucen konstatovat, že za stávajícího stavu zákonů jej nedokáže v žádném rozumném časovém horizontu obnovit, a že má na vybranou mezi tím, ty trosky prostě opustit – první byrokratické Pompeje na světě, důkaz toho, že razítko má devastující sílu srovnatelnou s vulkánem – a tím, výrazně proškrtat ten restriktivní zákonný rámec, aby se dalo stavět více a rychleji. Celkem moudře se rozhodli pro ten druhý přístup, byť jen lokálně omezený na Christchurch a okolí. Prostě “v rámci nápravy škod a obnovy města” bylo povoleno stavět v Christchurchi ve zjednodušeném režimu.

Jenže efekty této svobody na kvalitu života a cenu nájmů v Christchurchi byly tak dramatické, že se začala ozývat i populace z jiných metropolí Nového Zélandu, jako jsou Wellington a Auckland, a chtít totéž. Nakonec si to také prosadila, a následoval stavební boom. Jenom v samotném Aucklandu, který trpěl podobnou chronickou bytovou krizí jako Praha, se stavební aktivita během pár let skoro ztrojnásobila.

Tohle bychom mohli udělat taky, víme? Tím spíše, že se nám sešly dvě katastrofy, jedna v hmotném světě (povodeň) a druhá v tom digitálním (nepovedené DSŘ). To by byl dobrý moment k tomu, vyhlásit mimořádné úlevy v rámci stavebního řízení a maximálním způsobem aspoň na pár let uvolnit novou výstavbu v postižených oblastech. Jsem si skoro jist, že kdyby pak ty efekty viděli v Praze a v Brně, chtěli by totéž, zhruba stejně jako na Novém Zélandě. A ta klika zabejčených jedinců, která u každého banálního projektu činžáku kdesi na periferii řve hlasem velikým, že jde o “megalomanskou stavbu”, která “zdevastuje celé okolí”, by přišla o svůj hrůzyplný vliv.

Zatím to ale vypadá, že jsme ztratili užitek katastrofy. Perdidistis utilitatem calamitatis. Jediné, co se děje, je redukce pětikoalice na čtyřkoalici, což je upřímně řečeno – zejména pouhý rok před volbami – zcela bezvýznamný vývoj. Lidé, kteří jsou politikou hodně posedlí a opravdu hodně nemají rádi Bartoše a jeho Piráty, v tom vidí důvod k velkým oslavám. Ale významná část moci dnes nespočívá v rukou ministrů, jako spíš v byrokratickém aparátu, a ten je tímto škatule-hejbejte-se naprosto nedotčen.