Opravdu to vládě dovolíte?

Myslím, že v ČR jsou dobří lidé. Že by nikdo ani nepípl, kdyby přišlo přiměřené množství uprchlíků (což bylo podle mého maximálně 100.000 lidí, tedy asi 1% české populace). Domnívám se taky, že by Češi ničeho nenamítali, jestli bychom vzali jen skutečně potřebné “na pokladnu” (ale opět jen do určité – rozumné! – výše) a vedle toho dovolili těm, kdo mají peníze, aby tady pobývali, ale vše si řádně hradili – žádné milodary, prostě nabízíme klid a bezpečí, ale ne na účet ČR, berte nebo nechte ležet a jděte o dům dál. Proti takovému řešení by vážně blekotal jen úplný ťupík. Nepochybně bychom měli o něco méně sami pro sebe, ale nestalo by se nikomu nic vážného. Jiné rozumné řešení nebylo. Vláda se ale rozhodla jednat v příkrém rozporu se zájmy obyvatel ČR. Proč, to ví jen bůh nebo satan. V případě těch “našich nahoře” těžko soudit.

Je mi samozřejmě líto, že žijeme ve světě, kde:

• – špatná výživa způsobuje téměř polovinu (45 procent) úmrtí dětí mladších pěti let, to je 3,1 milionu dětí ročně;

• – se v roce 2013 uvádělo, že v souvislosti s válkou v Iráku zemřelo 500 000 dětí;
• – ve slumech živoří asi miliarda lidí;
• – stejně tak v děsivých podmínkách žijí lidé v táborech (nejen) v Lybii;
• – je každých 7 vteřin provdána jedna holčička jako dětská nevěsta;

• – je ročně obřezáno brutálním způsobem 1, 5 milionů žen a dívek.

Ukrajina rovněž nebyla žádným krásným místem k žití, ačkoliv ta bájná země, o které dnes píší česká média, vypadá málem jako bývalý ráj. Dalo by se o státě s modrožlutou vlajkou napsat leccos, pokud jde o to, jak se staral o své občany a jejich blaho. Osobně se ani omylem nedivím, že Ukrajinci chtějí za lepším, když mají možnost. Psalo se např. toto:

Nedaří se reformovat soudy a prokuraturu. Nedaří se reformovat školství, hlavně to vysoké. Mladí Ukrajinci, kteří – díky bezvízovému režimu – cestují po celé Evropě, už pochopili, že je pro ně mnohem lepší jet studovat do zahraničí. Což by nebyl problém, kdyby se ovšem po promoci vraceli domů. „Ukrajina se potýká s obrovským odlivem mozků,“ říká Jermolenko.

Nebo toto:

V celé zemi se velmi zhoršila ekonomická i sociální situace. Jen HDP na obyvatele spadl z roku 2013 na rok 2014 ze čtyř tisíc na tři tisíce dolarů, průměrná mzda je kolem 130 dolarů měsíčně, nefunguje zdravotní pojištění, sociální zajištění a vůbec stát jako takový; kvalita života je velmi nízká a stále se zhoršuje. Proto se i nepřímo postižená skupina v západní a střední části země dala trochu víc do pohybu, a to dle tradice a zvyklostí na západ. Ale znova opakuji, zatím to není nijak výrazné s výjimkou Polska, kam směřují poměrně vysoké počty ukrajinských migrantů.

Zajímavá je reflexe vztahů na Ukrajině, o které se dnes nesmí moc mluvit:

Lidé z ostatních – nevýchodních– regionů země se na ně dívají s odstupem. Říkají si, ať jdou do Ruska, když jsou z východu a vždy tam chodili, my s nimi nemáme co dělat. Navíc, jsou pro ně jakousi konkurencí, dalšími „krky“ v už tak bědném prostředí.

Ve stejné rozhovoru se dočteme:

Jak se uprchlíkům z Donbasu v nových domovech daří?

Jejich integrace zdaleka neprobíhá bezproblémově. Jsou přijímáni, ale dostávají jen malou nebo žádnou finanční podporu, i humanitární pomoc je většinou málo dostupná, mají jen provizorní ubytování, jsou často diskriminováni na trhu práce, setkávají se rovněž s projevy xenofobie.

Ještě se v něm uvádí:

To bychom patrně mohli očekávat. Mimochodem, musím v této souvislosti zmínit, že mezi Ukrajinci, kteří míří do Polska, Česka a Slovenska, je hodně mladých mužů. A jejich důvod není jen ekonomický – oni utíkají před vojenskou povinností. Z rozhovorů s nimi jasně vyplývá, že jsou velmi zdrceni konfliktem, ale nejsou ochotni se bojů účastnit a pokládat životy za zemi, která, teď to řeknu možná tvrdě, nefunguje jako země. Jejich národní hrdost jasně přebíjí marný pocit z dysfunkčnosti země, ekonomiky, politiky. Proč bych měl bojovat pro tuhle vládu, když mi není schopna zajistit slušný život?

Hmm… dnes slyšíme o dost jiné vysvětlení, ne? To je rozhodně zajímavé!

Evidentně to byla a je země snů, kde chcete vychovávat svoje děti a zestárnout, co myslíte? Ostatně i my máme možnost zakusit něco z Ukrajiny, třeba mafii:

Detektivové z protimafiánské centrály obvinili šest členů ukrajinského podsvětí z vydírání. Členové takzvané luhaňské brigády podle policie v Brně a okolí dlouhodobě zastrašovali Ukrajince žijící na českém území a vybírali od nich výpalné. Stíhání souvisí s policejním zásahem v centru Brna z minulého úterka.

Co s tím ale můžeme a hlavně máme dělat? Copak si s radostí a štěstím v srdcích jednoduše vezmeme všechny unavené, zbídačené a chudé sem, do Evropy a budeme koexistovat v pokojné blaženosti a blahobytu? Víte, kolik trpících lidských bytostí (a mnohem víc trpících než na Ukrajině) na světě je? Přemýšlejme přece trochu! Komu pomůže, když sami sebe zničíme? Kdo nám stanovil povinnost upadnout do stejné nuzoty, jako v mnoha a mnoha zemích světa, kde se žije prostě otřesně? Ne, opravdu nemáme absolutně žádnou povinnou solidaritu (zatím, aspoň doufám) přijmout další a další a další a další lidi z Ukrajiny. Bohužel, tak to je a vláda by měla okamžitě podniknout všechny kroky, aby zamezila jakýmkoliv dalším pokusům o přechod hranice. Jestliže to neudělá, bude pokračovat v jednání proti zájmům svých vlastních občanů.

Vzhledem k tomu, že se již objevují stále častější náznaky, že skutečně máme počítat s razantním omezením kdečeho (u zdravotní péče se přitom po dvou letech neuvěřitelného zanedbávání můžeme jen a jen bát velmi tvrdých následků v podobě zbytečných a předčasných smrtí, neléčených rakovin a neodhalených vážných chorob, ve školách pak dalších problémů dětí a velmi snížených standardů vzdělávání, v sociální péči citelného úbytku prostředků), radím vám jako právnička, abyste se začali bránit včas. Nemlčte, nenechte se, žádejte to, na co máte dostat. Chtějte po státu, aby plnil svoje pozitivní závazky ze společenské smlouvy, kterou s vámi uzavřel, když jste mu dočasně svěřili svoji moc! Nedovolte nemocnicím, aby vám daly termíny vyšetření na svatého Dyndy. Chtějte být léčeni včas, máte na to právo a řekla bych dokonce, že i nárok. Nenechte školy, aby slučovaly třídy a znovu a znovu dělaly pokusy, co ještě žáci zvládnou, žádejte kvalitní výuku pro svoje děti, žádejte pro ně dobré prostředí a dobrý život. Nedovolte státu, aby vás zničil.

Nezaručuju nikomu, že soudy budou na vaší straně. Po covidí aféře (která podle mne ani omylem neskončila, stát si neprotlačil Pandemický zákon Parlamentem pro srandu králíkům, ale to poznáme zřejmě až na podzim), jim nelze věřit nos mezi očima. Soudci jsou velmi slabí a bezpáteřní, proti boření svobody během posledních dvou let neudělali absolutně nic. Jediné, co spáchali, bylo, že šli proti lidem a neuvěřitelně podporovali vládu. Přesto má význam se nepodvolit a bojovat za sebe, svoje děti, za ty, co se třeba bránit nemohou. Nenechte to, prosím, zase být. Máme ještě nepochybně šanci, jen nesmíme konsternovaně zírat jako zajíc na kobru, ale konat! A jestli vás napadne něco rozumnějšího, než použití práva v neprávním státě, tím líp. Jen prosím, prosím, neobracejte hněv proti lidem. To by si ti nahoře právě přáli. Ukrajinští lidé nemohou za to, co jim provedli. Nemohou za to, že naše vláda rozdává plnými hrstmi to, co sebrala nám. Obracejte svoje rozhořčení a svoje požadavky jen a jen proti těm, kdo za tohle nesou odpovědnost.