Oslavy 28. října – tradice a jejich úskalí

Tento týden oslavíme 105. výročí vzniku naší moderní státnosti. 28. říjen je naším hlavním státním svátkem, skutečnými narozeninami republiky, a proto především dění na Pražském hradě, kde oslavy vrcholí, získává oprávněnou pozornost nejen v politických a mediálních kruzích, ale tradičně i v široké veřejnosti.

Letos půjde o příležitost pozoruhodnou nejen z toho důvodu, že jde o půlkulaté výročí, ale také proto, že půjde o první oslavu státního svátku v režii nové hlavy státu, která mu nepochybně bude chtít dát svůj viditelný rukopis. Jakožto pamětník, který se přípravou a průběhem oslav 28. října na Pražském hradě 10 let zabýval, si dovolím na toto téma několik poznámek.

28. říjen je na prvním místě výročím vzniku republiky a v souladu se zákonem se stalo tradicí, že součástí oslav tohoto státního svátku je mimo jiné předávání státních vyznamenání.  Tou nejdůležitější, podstatnou věcí, na níž má při oslavách na Pražském hradě být upřena hlavní pozornost, by mělo být něco jiného – projev prezidenta republiky, který v tento mimořádný den obrátí pozornost veřejnosti ke smyslu, tradici a odkazu naší státnosti, který promluví o hrozbách, problémech, úspěších i nadějích, kterými naše země žije, který se pokusí dát národu orientaci v dnešním složitém světě. První dva prezidenti Václav Havel a Václav Klaus takové projevy pronášeli, bylo by dobré, kdyby se současný prezident na tuto tradici pokusil navázat.

Vyznamenávání bude přesto i letos nepochybně velmi sledovanou a diskutovanou součástí oslav státního svátku. V mnoha zemích, především na jih od nás, se řády a vyznamenáními hýří a patří k dobrému tónu každému hostu z ciziny nějaké udělit. U nás je tradice jiná, daleko vážnější. Udělení státního vyznamenání je významný krok hlavy státu, jenž vyžaduje kontrasignaci premiéra a měl by vyjadřovat skutečně výjimečné zásluhy vyznamenaného o zemi a národ. Prezident by takto měl k této své pravomoci přistupovat, udržet svou volbou autoritu a vážnost státních vyznamenání a výběrem vyznamenaných veřejnosti také něco podstatného nejen o naší době, ale i o sobě a svém pohledu na naši společnost naznačit.

V devadesátých letech, po 40 letech totality, měl prezident Havel relativně snadnou úlohu – stovky hrdinů, umělců, vynikajících lidí všech oborů po letech pronásledování, umlčování a přehlížení dávaly výběru vyznamenaných zásadní logiku – napravit politické křivdy. Spousta vynikajících osobností se svobodné doby nedožila – vyznamenávání in memoriam mělo proto hlubokou logiku. Počty vyznamenávaných byly vysoké a společnost se touto cestou snažila symbolicky splatit dluh svým významným dcerám a synům.

Po více než 30 letech je situace poněkud odlišná. Velké křivdy byly touto cestou alespoň formálně napraveny, hrdinové, sportovci a umělci ve velkých počtech oceněni. V běžných poměrech nebývá snadné udržet velmi vysoké nároky na laureáty státních vyznamenání, jak potvrzují časté kontroverze posledních let. Proto by snaha dosáhnout havlovských počtů vyznamenaných z 90 let měla mít silný korektiv.

Hovoříme-li o státních vyznamenáních, potom jde o Řád bílého lva, který má 5 tříd občanské a vojenské skupiny, Řád TGM, rovněž s pěti třídami, medaile za hrdinství a medaile za zásluhy, každá ve 3 stupních. Prezidentu republiky kandidáty na státní vyznamenání navrhují komory parlamentu, občanská sdružení, zájmové organizace i jednotliví občané.

Jelikož náprava křivd v dnešní době již není nejdůležitějším kritériem, měl by výběr vyznamenaných mít jinou, viditelnou logiku. Měl by být pro širokou veřejnost inspirací k občanským ctnostem, uměleckému mistrovství, odvaze, hrdinství, vědeckým, sportovním výkonům. Stále více se ukazuje, že mezi státními vyznamenáními chybí cosi jako „řád práce“, oceňující vynikající výkony v oblastech jiných než politika, sport či umění.

Dosavadní praxe rovněž prokázala, že by lidé měli být vyznamenáváni pouze jednou. Nemá příliš smyslu propůjčovat někomu několik různých tříd stejného řádu, jak dělával prezident Zeman, který z neznámého důvodu uznával pouze I. třídy obou řádů. Rovněž vyznamenávání in memoriam by mělo mít jisté limity – mělo by cosi sdělovat dnešním našim současníkům a měl by si je mít kdo převzít. Winston Churchill ani Karel Čapek státní vyznamenání od dnešní České republiky nepotřebují, stejně jako další velké postavy vzdálených dějin naší země či světa. Je třeba rovněž vzít v úvahu, že letos od konce II. světové války uplynulo již 78 let a nikdo z jejích hrdinů již nežije. II. Světová válka odešla do historie stejně jako o 21 let dříve skončivší 1. světová válka, války napoleonské či válka třicetiletá. Nedává mnoho smyslu neustále vyznamenávat in memoriam neznámé bojovníky této války padlé před 80 a více lety.

Letošní výběr vyznamenaných je již ukončen a přípravy na oslavy státního svátku vrcholí. Věřme, že prezident Petr Pavel při nich bude navazovat na dobré tradice minulých let a že nás svým projevem i výběrem vyznamenaných bude inspirovat k vážnému přemýšlení o naší státnosti a jejích tradicích.