Otevíráme dveře nové tyranii … zelené |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

To nejhorší, co se může stát ideologii, není, že je poražena, vykázána do propadliště dějin. Tomu předchází větší tragédie – když ideologie zvítězí. Žádná ideologie totiž není imunní vůči lidskému faktoru. Co se zprvu jeví jako dobrý nápad, se posléze ukáže jako problém. Splněný sen se stane noční můrou, vyslyšené přání prokletím. Praxe je hrobařem skvěle vyhlížejících konceptů, do kterých vždy někdo hodí vidle.

Analogie mezi osudy různých ideologií dávají tušit, že socialismus a kapitalismus mají stejného nepřítele, a tento nepřítel že je současně nepřítelem zelené ideologie, která triumfuje dnes. Tím univerzálním nepřítelem není odpůrce vítězné ideologie, poražený protivník. Bývá to pragmatik, který se k vítězům připlete, zaskočí je při koupeli a odejde v jejich šatech. Historie je plná převratů a revolucí, které požíraly své děti, aniž by ovšem bylo dotčeno samotné vítězství a zpochybněna vítězná ideologie.

Jako se přesvědčeným socialistům stalo, že je vyšoupli socialističtí byrokraté, jako si kapitalistické liberály namazali na chleba oligarchové, tak se ekologům, zahleděným do přírody, přihodilo, že jejich ideály semlel zelený byznys. Jako všechny ideologie se i ta zelená zprvu lidem podbízela, usilovala o jejich přízeň a sympatie. Jakmile ale Evropa generačně zezelenala, z přátelské ideologie se stala ideologie povinná, netolerantní, militantní.

Kam se poděli zelení vizionáři, kteří s nakažlivým optimismem šířili ekologickou osvětu? Občas je ještě slyšíme posmutněle glosovat stav znečištění planety, ale zjevně vědí, že už nejsou za celebrity. Ve společnosti roste znechucení zelenou agendou, co se tváří být naším údělem, čehož výrazem jsou novotvary jako ekoteroristé, či zelené mozky, kterými již nejsou míněni vojáci.

Není to tak dávno, co ekologičtí myslitelé s úsměvem odráželi nařčení, že chtějí lidi vrátit na stromy. Dnes tomu zaraženě přihlížejí, když ideologie obnovitelných zdrojů energie hrozí devastovat jak energetiku, tak i životní prostředí. Marně bychom od nich čekali komentář k tomu, že zelený establishment přesedl z jízdního kola do dotovaného elektromobilu anebo do tanku. A neřeknou nám, co je zeleného na řece plné plastů anebo na tankerech se zkapalněným plynem, poháněných mazutem, co zaneřádí planetu víc, než veškeré automobily se spalovacími motory.

Místo zelených nadšenců, kteří se snažili žít v harmonii s přírodou, zde máme zelené spekulanty s emisními povolenkami, zelené právníky, vydírající developery, anebo zelené záškoláky. Vidíme, jak zelený fanatizmus kráčí ruku v ruce se zeleným pokrytectvím. Nesmlouvavě, přes mrtvoly, veden vidinou zeleného zisku. Není důvod pochybovat, že než zelená vlna opadne, smete vše, co jí stojí v cestě. Posledním stádiem ideologií, kdy fanatici prosadí pověstný klid na práci a řád, totiž bývá tyranie. A protože tu už všechno bylo, neuškodí připomenout Chestertona, který v Jisté teorii o tyranech napsal:

„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. … Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. … Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. … Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“ Tolik Chesterton.

Tyran, který nám klepe na dveře, nebude nevydařený socialista, ani nevydařený kapitalista. Otevíráme dveře tyranovi novému, který nás srovná, že z toho budeme zelení až po uši.