Páni podvodníci, PhD.

“Replikační krize” je hezky znějící sousloví, za kterým se skrývá značně nepotěšující skutečnost: řada výsledků publikovaných ve vědeckých žurnálech je natolik pofiderních, že pokusí-li se je někdo ověřit (replikovat), nezdaří se mu to.

Poměrně drasticky narazila na replikaci například “hrozba stereotypů” (stereotype threat), která tvrdí, že když se někomu bude říkat, že je v něčem špatný (např. děvčata v matematice), tak že se jeho výkon opravdu zhorší. Zní to logicky, ale replikační pokusy opakovaně nic takového nezjistily, což naznačuje, že ten jev je buď mnohem slabší, než se myslelo, nebo neexistuje vůbec. Přitom na této vachrlaté “základně” jsou postaveny různé kampaně typu více žen a černochů do IT, které předpokládají, že tam ty ženy a černoši nejdou proto, že jim někdo nakukal, že to není obor pro ně, a ne třeba z tisíce jiných důvodů.

Replikační krize má dva základní kořeny. Ten jeden, trochu benignější, je snaha autorů něco napsat, která vede k tomu, že publikují i slabá pozorování s velmi nízkou statistickou signifikancí; není to o moc lepší než alchymie či hvězdopravectví, bohužel pod pláštíkem vědy. Ten druhý je daleko horší: úmyslný podvod.

Právě před pár dny vyvrcholila na Harvardu dlouhá krize kolem výzkumnice jménem Francesca Gino (působí na Harvard Business School). Patrně ji vyhodí, protože falšovala data ve svých článcích ve velkém. Poněkud depresivní je přitom skutečnost, že její podvody neodhalila samotná harvardská univerzita (jedna z nejbohatších akademických institucí světa), ani žádný odborný časopis, ale tříčlenná skupinka ekonomů provozující blog Data Colada, která prohnala její datové soubory důkladnou kontrolou a odhalila v nich spoustu anomálií.

Gino není na tomto voze hanby sama, jedním z jejích nejslavnějších spolucestujících je Dan Ariely, izraelský psycholog, který zfalšoval data ve studii týkající se … lidské poctivosti! (To nevymyslíte.) Ariely byl velká mediální hvězda, napsal zajímavou knihu a uměl i dobře přednášet. Významným způsobem přispěl k vybudování oboru jménem behaviorální ekonomie, který sliboval “hackovat” lidskou duši nenásilnými, byť trochu manipulativními způsoby. Největší vliv získala tato myšlenka ve Velké Británii, kde vznikla takzvaná “Nudge Unit” (pošťuchovací jednotka), jež měla tyto poznatky aplikovat ve vládní praxi.

To, že Ariely je podvodník, ještě neznamená, že celý obor behaviorální ekonomie je podvod; koneckonců jeho zakladatel Daniel Kahneman, o třiatřicet let starší než Ariely (nedávno oslavil devadesátiny), nikdy z vědeckých podfuků podezřelý nebyl a jeho práce je podle všeho solidní. Ale znamená to minimálně nutnost důkladně znovu prozkoumat všechno, na co Ariely a jeho spolupracovníci sáhli, a přitom některé ty poznatky se uplatňovaly ve vládní praxi velkého státu, na milionech lidí.

No dobře, tolik psychologie, měkký obor. Leč zcela zároveň se na tom samém Harvardu řeší podobný skandál v oboru onkologie, což už žádný měkký obor není. Druhého ledna 2024 upozornil jeden britský vědec-bloger (ano, zase bloger) na nesrovnalosti v článcích z harvardského centra Dany Farberové, které se zabývá studiem rakoviny; následovala důkladnější prověrka, po které univerzita stáhla 6 článků úplně a 31 dalších zkorigovala. A v případě další závažné nemoci, Alzheimerovy choroby, se teď přehodnocují i samotné základy oboru poté, co “klika” vlivných výzkumníků léta blokovala veškerý výzkum, který nesměřoval k jejich oblíbené teorii amyloidních plaků. (Rozbor situace například na osel.cz.) To také není zrovna banální téma – jde jak o životy, tak o velké utrpení pacientů.

Na jednu stranu ukazují tyto příhody, že věda jako obor je stále ještě schopná nějaké samoočisty, což je dobré. Na druhé ale naznačují, že její vnitřní “imunitní systém” je příliš slabý a potřeboval by posílit. Až příliš samozřejmě se předpokládá, že profesoři a docenti jsou poctiví, a o odchyt těch nepoctivých se místo specializovaných institucí starají jacísi jednotliví blogeři ve svém volném čase; kdyby stejným způsobem finanční úřady (ne)kontrolovaly daňová přiznání poplatníků, každý stát by brzy zkrachoval. A přitom v té vědě nepochybně existují velmi podobné střety zájmů, protože kdo dostatečně nepublikuje, ten nezíská granty, a nakonec jeho vědecká kariéra ztroskotá.

Jde o hodně, protože vadná věda vede k vadné praxi (třeba zrovna v té léčbě těžkých nemocí) a hlavně k nedůvěře mezi širším obyvatelstvem, která by časem mohla podkopat celou vědeckotechnickou civilizaci. Každý takový pan podvodník, PhD., přispívá k tomu, že se nám vrací černý kašel nebo spalničky.

Co s tím? Dvě věci: vědci by neměli být nuceni k tomu, psát články jak motorové myši, protože taková práce “na objem” vede k produkci balastu. A hlavně ta akademická a výzkumná vrstva potřebuje vnitřní “imunitní systém”, například povinnou publikaci číselných dat a nějaké ty instituce věnující se systematicky prevenci a detekci podvodů, nebo třeba “jen” odfláknuté a povrchní práce, která nakonec může zabít úplně stejné množství lidí jako cílený podvod.

Věda jako aktivita je krásný ideál. Jednotliví vědci ale mohou být pěkní parchanti a nezaslouží si o nic víc apriorní důvěry než průměrný občan. Koneckonců byly časy, kdy odborníci měřili “árijské” a “neárijské” lebky a potápěli vězně do ledové vody, aby zjistili, za jak dlouho dojde k exitu. Sedm německých lékařů, kteří se na takových experimentech podíleli, také dostalo po válce provaz, ale vzhledem k rozsahu problému to byla jenom špička ledovce…

Jistě, dnes je to všechno výrazně méně krvavé, ale napsat pofiderní článek o výzkumu rakoviny svědčí o minimálně podobném kalibru duševní otrlosti, ne-li psychopatie. Tam venku jsou přece lidé, kteří ji opravdu mají, a něčím takovým sabotujete jejich beztak už dost nejistou naději na uzdravení.