Penzijní trojčení

Nastal tak dlouho a tak toužebně očekávaný čas. Snad všichni byli zvědavi, s čím bude přicházet pravicová vláda, až do čela státu dosedne konečně její člověk. A už je tady první signál – údajné úvahy o posunutí věku odchodu do důchodu na 68 let.

Je to více než deset let, kdy si u nás pravicová vláda naposledy lámala hlavu nad penzijní reformou. Nakonec ji vymyslela tak, že navrhla ubrat peníze pro průběžný důchodový systém a nalít je do soukromých penzijních fondů. Ztráty mnoha miliard korun, které by tím každoročně průběžnému důchodovému systému vznikaly, navrhovala vláda Petra Nečase (ODS) kompenzovat zvýšením daní z přidané hodnoty. Další návrh požadoval, aby lidé mladší 40 let spořili do soukromých penzijních fondů povinně. Ve hře byl i návrh, podle něhož měly povinné úspory na penzi propadnout po smrti žadatele soukromému fondu. Tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) podobné věci zdůvodňoval jako nutný krok ke zvýšení jistoty ve stáří.

Nyní se tedy objevila informace, podle níž současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) údajně navrhnul uvažovat do budoucna o zvýšení věku odchodu do důchodu na 68 let. Můžeme doufat, že jde o banální dezinformaci, o které nebývá z vládních kruhů nikdy nouze. Připusťme ale, že pan ministr byl z nějakého nepochopitelného důvodu přece jen upřímný. Takový Zdeněk Škromach, bývalý ministr práce a sociálních věcí za ČSSD, vzal zveřejněnou informaci vážně, začal bít na poplach a volat po předčasných volbách, neboť žádná ze stran pětikoalice neměla nic podobného ve svém volebním programu.

Co by zvýšení věku odchodu do důchodu na 68 let znamenalo, je celkem jasné. Zaměstnanci by byli poškozeni hned několikrát. S přibývajícími lety je téměř všude (snad jen s výjimkou klíčových mocenských funkcí) poměrně obtížné udržet si zaměstnatelnost. Mnoha lidem by hrozilo, že poslední roky svého prodlouženého aktivního života stráví na nemocenské anebo ve stavu nezaměstnaných. V obou případech by na nich státní kasa vydatně ušetřila, neboť průměrná nemocenská i průměrná podpora v nezaměstnanosti jsou nižší než starobní důchod. To je ostatně také důvod, proč se i v jiných zemích tlačí na to, aby senioři pracovali do stále pokročilejšího věku dokonce i v situaci, když čím dál větší část mladých je bez práce.

Dalším důsledkem by byla nižší výměra starobních penzí, protože by se do jejich výše promítnul propad příjmů z posledních (ne)odpracovaných let. Ani tento důvod by pochopitelně pravicové vládě nemusel vadit. V neoliberálních poměrech si přece každý zodpovídá úplně sám za naprosto všechno, včetně roku svého narození. Je jeho chybou, že si to nedokázal zařídit jinak.

Je tu však věc, která by i samotné pravici vadit mohla, pokud by tedy brala svá hesla a programy aspoň trochu vážně. Co jsme se jen naposlouchali o tom, že místo příliš byrokratického státu a odcizujících institucí má mnohem větší roli při péči a starosti o své vlastní členy převzít samotná rodina. Je to přece mnohem osobnější, vlídnější, přirozenější. Té samé rodině, která má od státu převzít břemeno péče o slabé a potřebné, by nyní tentýž stát stanovil povinnost chodit do práce do ještě pozdějšího věku. Do věku, kdy vnoučata už budou dávno samostatná a rodiče budou v lepším případě století. Je skutečně pro lidovce rodina tak posvátná, jak mají ve zvyku tvrdit, pokud se zrovna nepřimíchají do debaty o penzijním systému?

Každému je jistě jasné, že Marian Jurečka má na svých ministerstvech hodně práce a musí se snažit především šetřit. V prvé řadě by si ovšem mohl ušetřit podobné signály, které z jeho pracoviště nějakou podivnou cestou bohužel pronikly až do médií.