Pláč demokracie

Je obtížné nalézt rčení, které by bylo obdobně nesmyslné jako „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží!“ Ve skutečnosti ale národ má málo co do činění s tím, jak se formuje vládnoucí vrstva ve státě, zřídka může ovlivnit, jak vypadá vláda. To jen liberální brožurky vytvářejí iluzi, že v podmínkách demokracie si národ určuje, kdo mu vládne.

Jazyk iluzí

Především je třeba narovnat slovník. Národ je etnická skupina, o které se v 19. století tvrdilo, že tvoří přirozený základ státu. Dnes není základem liberální demokracie příslušník národa, ale občan. Problém je i s demokracií jako lidovládou. Lid byl v dobách Velké francouzské revoluce třetí stav, tedy to, co zbylo, když se od obyvatel země odečetla šlechta a církevní činitelé. V památném Gettysburgském projevu (1863) Abraham Lincoln mluvil o „vládě lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“, aniž lid definoval. V levicových doktrínách se lid změnil na pauperizovanou či neprivilegovanou vrstvu. V liberálních textech ovšem pojem „lid“ nahradilo ještě hůře uchopitelné fluidum zvané „veřejnost“.

Mnoho nejasností v sobě skrývá samotné slovo „demokracie“. I ten nejjednodušší přehled demokratických institucí ukáže, že demokracie může mít řadu podob – v párovém protikladu existuje například demokracie zastupitelná a demokracie přímá, demokracie s většinovým nebo poměrných volebním systémem, unitární nebo federální, demokracie parlamentní či prezidentská, s institucionalizovaným postavením expertů či s jejich ad hoc užíváním… Není problém zformulovat třeba deset párů takto protikladných demokratických institucí. To ovšem znamená, že v takovém případě existuje 2¹⁰ variant demokracie, tedy 1024 odlišných podob. Nemluvě o nekonečných variacích volebního zákona. Kdyby například v Izraeli nebyl práh pro vstup do Knesetu 3,25 % získaných hlasů, ale 5 % jako v Česku, čtyři strany ze současných deseti parlamentních stran by se do Knesetu pravděpodobně nedostaly a podmínky pro vytvoření vlády by byly odlišné. A třeba by ani nebyla válka. Kdo ví. Strážci jediné pravdy to mají opravdu těžké.

Česká verze

Také je možné si vše zjednodušit do teze, že „demokracie je, když rozhoduje většina“. Sice existuje varování, že důležitá je ochrana menšin, které se jednou mohou změnit na většinu, ale budiž: jak je to s vládou většiny? Třeba v Česku roku 2021, kdy volby přivedly do Strakovy akademie vládu Petra Fialy. Tehdy v Česku žilo přibližně 8,3 milionů oprávněných voličů; samotného hlasování se ovšem účastnilo jen 5,4 milionů lidí. Pro uskupení současné vládní pětikoalice hlasovalo přibližně 2,3 milionů lidí – tedy 43,1 % aktivních voličů, nebo také 28,2 % oprávněných voličů. Až speciálně upravený volební zákon umožnil vyrobit z této různorodé menšiny většinu poslaneckých mandátů vládnoucí pětikoalice.

Zdroj: Volby.cz – Český statistický úřad

V Česku je vládnoucí pětikoalice slepencem, který byl vytvořen především na bázi společného odporu proti hnutí ANO. Tedy více na negativních emocích než na programové shodě. Těžko se hledá volič Pirátů, který by ve volbách hlasoval za vytvoření společné vlády s TOP 09 – či naopak. Pětikoalice je kuloárová dohoda, ne volba většiny ať již veřejnosti, občanů či lidu. Po obecné dohodě vůdců koaličních stran a hnutí následovala konkretizace v podobě rozdělování kořisti. Až poté přišlo na řadu hledání osob pro získaná ministerstva uvnitř jednotlivých stran a hnutí. Takto vzniklo složení vlády, kterou si tento národ – ale ani lid, veřejnost či občané – opravdu nezasloužil.

Při pohledu například na ministerstva zahraničí, školství, zdravotnictví… lze vyslovit naději, že snad mohly vládní strany a hnutí vybírat lépe, že snad byly i jiné možnosti. Česko se stalo laboratoří, kde byl například princip civilního ministra obrany doveden do absurdní dokonalosti, představy, že ideálním civilistou je úplný laik. Amatér, který si plete stálou diplomatickou konferenci typu OSN s vojenskou aliancí, kde český zástupce přednese americký návrh a ostatní se předhánějí v tom, aby manifestovali, že oni to už dávno vidí stejně.

A možná tohle má být podstata liberální demokracie. Při pohledu na nejrůznější analýzy západních, především amerických institutů a „neziskových“ organizací se zdá, že demokratická je ta země, kde státníci za každého počasí podporují zahraniční politiku USA. Zvláště oblíbení jsou politici, kteří konvertovali od levicové mladické nerozvážnosti, aby pak cítili potřebu vždy a všude manifestovat svoji loajalitu. Tak třeba Javier Solana či Jens Stoltenberg – ale nejen oni… Jako by někdo v deep state, kdo má na starost „řízení lidských zdrojů“, věděl, že dnes poturčenec bývá lepší Turka.

Svoboda na příděl

Demokracie je především institucionalizovanou svobodou. Ovšem Albert Einstein v pozoruhodné stati Proč socialismus? publikované v časopise Monthly Review v roce 1949 (slovensky viz Slovo.eu) varoval, že „za stávajících podmínek soukromí kapitalisté nevyhnutelně přímo či nepřímo kontrolují hlavní zdroje informací (tisk, rozhlas, vzdělání). Je tedy velmi obtížné, a ve většině případů dokonce zcela nemožné, aby jednotlivý občan dospěl k objektivním závěrům, které by mu umožnily rozumně využít svých politických práv.“ Takto je formována veřejnost, ono fluidum tvarované médii. S trochou nadsázky by se dalo říci, že průzkumy veřejného mínění hlavně zjišťují efektivnost práce jednotlivých sdělovacích prostředků a mediálních agentur.

Občan liberální demokracie žije v uzavřeném informačním prostoru, kde sdělovací prostředky a školy pracují s „korektním“ obrazem světa. V tomto prostoru hlavní dodavatelé informací dítěti i dospělému představují nejen stále stejné dobrodince a nepřátele, ale i nevyhnutelný konflikt mezi nimi. Vnější silové řízení člověka je nahrazováno vnitřním ovládáním prostřednictvím interiorizovaných hodnot a fiktivních potřeb. Člověk se cítí svobodný, protože uspokojuje nesvobodně získané potřeby. Svoboda se mění na nepoznanou nutnost. Když ono je to se svobodou těžké. Například marxismus. Jak tvrdil italský politolog a filosof Giovanni Sartori, jeden z největších kritiků marxismu, marxismus není ideologií rovnosti, ale ideologií svobody. A co s Marxem dnes? Vždyť, jak praví Sartori, „pokud v rámci demokracie zachováme demokratický ideál v jeho krajní podobě, začne působit protidemokracii, kterou vytvořil; povede k opačným důsledkům oproti očekávání.“[1] Proto je nutné svobodu kontrolovat a demokracii spojovat s přívlastky. Kapitalismus nepotřebuje demokracii, ale liberální demokracii.

Liberální demokracie je kapitalismus v politice. Když se dnes hovoří o svobodném trhu, zpravidla se pomíjí, že na straně výrobce vznikly monopoly, což staví vůli některých aktérů trhu nad ostatní. Obdobně ve volbách si nekonkurují jedinci, ale strany, hnutí, mediální agentury. A nejde jen o specifickou hmotnost, kdy strana či hnutí převáží jedince třeba jen proto, že umí lépe než průměrný jedinec shánět peníze na volební kampaň; v případě voleb do Poslanecké sněmovny PČR dokonce podle zákona jednotlivec kandidovat nemůže. Pokud jde o kapitalistický trh, svobodná volba kupujícího je (de)formována reklamou. Obdobně volby v liberální demokracii nejsou svobodným trhem idejí a zájmů. V tomto případě jsou politické preference jednotlivce formovány reklamou, v digitálním věku nově tím, co by bylo možné nazvat „personifikovaná propaganda“.

Slepá demokracie

Bývaly prý doby, kdy profesoři na gymnáziích dokázali zpaměti přednést dlouhé pasáže z Periklovy řeči nad prvními padlými Athéňany v Peloponéské válce (431 př. n. l.). Mělo to svůj význam: tento Periklův proslov je nejkrásnější oslavou demokracie pojaté jako způsob života. Jenže je tu problém: toto nejslavnější období antické demokracie ukazuje, že demokracie nejlépe funguje tehdy, když je přítomna silná osobnost, iniciativní arbitr nad malichernými zájmy a hloupými nápady. Jak praví moudrý Thukydides o Periklově době: „A tak byla v Athénách podle jména demokracie, ve skutečnosti však vláda prvního občana.“[2] Tento paradox je zřetelný v opačném gardu – při pohledu na strádání západní demokracie v důsledku nedostatku skutečných politických osobností. Krize Západu je dána především tím, že liberální demokracie v posledních letech pozvedá k moci stále méně kompetentní sebestředné jedince. Je-li liberální demokracii dán volný prostor, produkuje politiky-úředníky typu komisařů Evropské unie či současné ministry/ně české vlády.

Sebedestruktivní prvek demokracie je v tom, že demokratické rozhodovací procesy nejsou založeny na racionalitě, přičemž náprava chyb je spojena se špatně a pomalu fungující zpětnou vazbou. Bajkám o médiích jako strážním psu demokracie snad už nikdo nevěří. Pokud jde o liberální demokracii, jejím cílem není hledání pravdy, ale zklidňování společnosti tím, že vláda držící moc i mocichtivá opozice přijmou stejná pravidla soutěže. Například, že rozhoduje nějak uhnětená většina. Ovšem v pravidlech této hry nikde není psáno, že většina má pravdu. Pravdu nemusí mít ani „první občan“, nemluvě o tom, že na scénu liberální demokracie stále častěji vstupující oligarcha bývá jen karikaturou Perikla. Obdobně konsensuální demokracie, která se oprostí od principu „vítězi náleží kořist“, není zaručenou cestou k pravdě: kompromis bývá jen vyvážení aktuálních zájmů, často také pouze odložením obtížného rozhodnutí. Na druhé straně, čím víc se vláda chová kořistnicky, čím méně hledá kompromisy a dohody, tím více se opozice radikalizuje. Podstatné problémy se zdají nedůležité, významné je jen posilování pozic. Politika je jen válka vedená jinými prostředky.

Veřejnost západního světa na obou stranách Atlantiku je nebývale rozštěpená – a zlom se prohlubuje, břehy se vzdalují. Narůstá vulgarita, ale i agresivita. V postsocialistických zemích, které nastoupily cestu budování občanské společnosti s vládnoucí vrstvou bez občanských ctností, je to zvláště výrazné. Když vládnou emoce a nevzdělanost, demokracie umírá. Netřeba ale hned propadat depresi. Vždyť kdo dnes dělá víc pro resuscitaci české levice než vláda Petra Fialy?

Poznámky:

[1] Citováno podle BANKOWICZ, Marek; KUBÁT, Michal: Co je politika a jak ji zkoumat? Politická věda Giovanniho Sartoriho. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2021, s. 36-37 a 49.

[2] THUKYDIDES: Dějiny peloponéské války. Praha: Odeon, 1977, s. 139.