Poučení z historie: Žádný ideál není imunní proti pošlapání

Ve své knize „Muqaddimah”, neboli úvod, představil svoji teorii historie, podle které jsou zákony vývoje společenské sounáležitosti, kterou nazývá Asabiyyah, zákony historie.

Lidská sounáležitost je stará jako lidstvo samo. Lidé se instinktivně obracejí na členy nejužší rodiny, potřebují-li pomoc. Proto je Asabiyaah nejpřirozenější a nejsilnější v rodinném kruhu. Postupem času se rozšiřuje na širší příbuzenstvo. Široce rozvětvené rodinné vazby jsou základním pojivem klanu nebo kmene. Jejich pocit sounáležitosti je to, co dává kmeni sílu. Jeden bez druhého nepřežijí.

V prvotních fázích rozvoje společnosti je pak podle knihy Muqaddimah náboženství tou společnou silou, která umožní rozšířit pocit sounáležitost na větší skupinu lidí, než je pouze kmen nebo příbuzenský klan.

Je třeba dobrá politika

Nad rámec náboženství může být Asabiyyah rozšířena umnou politikou, která nalezne ideu nabo princip, který umožní vytvořit i mezi zcela cizími lidmi pocit loajálnosti vůči sobě samým a ochotu dobrovolně se podřídit společnému vládci. To je poslední transformace Asabiyaah, která umožňuje podle Ibn Khalduna moderní civilizaci. Umožňuje neosobní instituce, jejíž správci mohou být vyměněni bez ohledu na rodinnou nebo klanovou příslušnost, zákony, které se nemění podle libovůle vládce.

Zároveň je Asabiyaah postavená na principu nebo ideálu nejslabší. Je výrazně slabší než sounáležitost, kterou k sobě cítí rodinní příslušníci nebo příslušníci kmene. Ve společnosti cizích lidí neexistuje žádná pokrevní vazba. Nejsou spojeni vírou ve stejného boha. Jejich skupina drží pohromadě na základě přesvědčení, že žijí podle nějakého společného principu.

Každý ideál může být pošlapán

Asabiyyah postavenou na principu je velmi obtížné udržovat. „Žádný ideál nebo princip, podle kterého chtějí lidé žít, není imunní vůči deformaci nebo pošlapání bez ohledu na to, s jakou noblesou byl tvořen.” Byť umožňuje dělbu práce, růst bohatství, pohodlný městský život, vede k zapomnění. Přechod od života v pohodlí k životu v neřesti je téměř nemožné zastavit, je přesvědčen Ibn Khaldun. Jakmile se podle něj požitky stanou hlavním cílem lidského snažení, jsou vyžadovány ve stále větším množství a ve stále exotičtějších a perverznějších podobách.

„Jak si lidé zvyknou na každý nový požitek a vylepšení, potápěje se hlouběji a hlouběji do komfortu, zapomenou, jaké to je žít na poušti.” V tom okamžiku, říká Ibn Khaldun, visí existence civilizace na vlásku.

Zdravá vesnice

Historie je tak podle něj nekonečnou interakcí mezi dvěma způsoby života, ve městě a na poušti. Beduín je zdravý, odvážný a spoléhá sám na sebe. Asabiyaah jeho společnosti je přímá a silná, neboť schopnost a ochota pomoci jeden druhému je stále otázkou života a smrti.

Městský člověk je naopak kulturní, povrchní a spoléhá na profesionální služby ve všem, od denních potřeb až po požitky. Neexistuje přímá vazba mezi jeho činy nebo nečinností a schopností přežít. Život v poušti, který dal městskému člověku vlastnosti, s jejichž pomocí dosáhl na svůj blahobyt, je zapomenut.

Městský člověk beduínem pohrdá, dívá se na něj svrchu. Přestože je kultura města na vyšší úrovni než kultura pouštního beduína, je lidskost člověka z pouště větší než městského člověka. Drsnost života mimo město nutí lidi chovat se morálně, nutí je mít mezi sebou blízké vazby a vzájemně si pomoci.

Nicméně moc se přirozeným vývojem přesouvá z vesnice do města, a proto je morálnost „vesnice” k ničemu.

Realita má daleko k přání

Proto vidí Ibn Khaldun historii spíše jako tragédii. Jako historik popisuje dějiny, jaké jsou, a ne jaké by si lidé přáli. Je si vědom, že je nemožné se vyhnout střetu mezi civilizacemi nebo národy, že věčný mír odporuje lidské podstatě a že v tomto střetu bude rozhodovat silnější Asabiyyah. Proto podle něj může i vyspělá civilizace prohrát v boji hrstkou pouštních nomádů.

Pokud si neuvědomí, co ji spojuje, díky čemu dosáhla svého blahobytu a nebude ochotna svůj společný princip bránit.