Probíhá krize mužství a ženství. Ta vyhřezla do podoby zmatenosti dětí, které jsou ztraceny, a nevědí, kdo jsou

SU/JAN VOJÁČEK

Martina: Jenomže my už jsme to trošičku rozostřili.

Jan Vojáček: Rozostřili, ano.

Martina: V rámci rovnosti jsme vytvořili chlapobaby, a babochlapy, když to řeknu takto hrubě, protože jsme si rovnost zaměnili se stejností. A tudíž mnoho žen – teď nevím, co znamená ženský princip – a mnoho mužů tápe v tom, co to je mužský princip, protože silné ženy muže kastrují, aby byli trošku slabší. Myslím tím, kastrují mentálně. V okamžiku, kdy se projevíš jako alfa samec, tak jdeš ve škole k pedagogicko-psychologické poradkyni, a na pracovišti jdeš na kobereček na personální, protože si na tebe dvě kolegyně stěžovaly.

Jan Vojáček: Záleží na tom, jak se projevíš jako alfa samec. To je jedna věc. Protože spousta mužů, kteří nemají vyzrálé sebepojetí, se projevuje nekultivovaně – to je ta potíž s, řekněme, toxickou maskulinitou. A důležité je říct, že my v sobě máme obě tyto polohy. Já mám v sobě ženskou polaritu a mužskou polaritu, jing a jang. Ty máš v sobě obě polohy. Já někdy potřebuji tu, a někdy tuhle – víc, či míň. Ale rozhodně potřebuji obě, a mít je v nějaké formě rovnováhy, která mi zajišťuje zdraví. A já osobně za nezdraví, čili nemoc, považuji nejrůznější formu nerovnováhy v různých systémech. Teď se bavíme o systému, který se jeví velmi neuchopitelně – nějaký mužsko-ženský. Ale pak zde samozřejmě jsou fyziologické nerovnováhy, a různé jiné nerovnováhy, které se nakonec projeví jako nemoc, nebo jako zdraví. A z mého pohledu, přestože to je čím dál tenčí led, tak mužsko-ženská nerovnováha, z hlediska principů, je obrovské téma, a dotáhli jsme to na takovou úroveň, že když se dneska bavíš s mladými lidmi, tak oni jsou tak ztraceni sami v sobě, že už nevědí, k čemu se mají hlásit.

Zpochybňování sexuální identity u dětí nemůže přinést nic dobrého: Děti si budou chtít každý rok měnit pohlaví, a my jim k tomu nabídneme kliniky.

Martina: Nebinární – řešení tu je.

Jan Vojáček: A tím pádem se vždycky přijde na nějaké řešení, nebo na nějakou kompenzační strategii. Třeba já nebudu žádné pohlaví, protože být jako chlap chlapem, to vlastně není populární, protože se tam děje hodně nekultivovanosti, hulvátství, agrese, šovinismu, a všechno možné. Nebo naopak být ženou – tak buď budu nějaká Amazonka, budu to tady sekat, nebo budu považována za slabou ženu, která je diskriminovaná – to se mi také nelíbí.

Z mého pohledu, když se chceme podívat na společnost, jak na tom jsme, z určitého nadhledu prostředí a toho, co si tady tvoříme, tak je vždy dobré se podívat právě na naše děti a mladé lidi. Podívat se na jejich zdraví, na jejich fyzické zdraví. Takže když vidíme boom obezity u mladých lidí, malých dětí, nebo vidíme velké psychické a sociální problémy, tak jsou dva způsoby, jak se k tomu dá přistoupit. Jeden je: „Ta děcka jsou rozbitá. Pane doktore, tohle je rozbité. Na psychiatrii, na diabetologii, obezitologii – spravte ta děcka, jsou rozbitá.“ A z mého pohledu je tohle živoucí katastrofa, protože to, co je rozbité, je prostředí, které jsme rozbitým udělali. A místo toho, abychom se zpětně obviňovali za to, jak jsme byli mimo, a co všechno jsme k tomu přidali…

A zase se můžu zeptat, proč neuděláme to, že bychom si sedli, a řekli si: „Hele, jak jsou na tom naše děti z hlediska zdraví? A jak je na tom naše mládež?“ Abychom si řekli: „Není to moc dobré. Jsme to my, dospělá generace, kteří jsme tomu šli naproti.“ A to se zase nikomu nechce na společenské úrovni, takže děti jsou v tom ztraceny. Teď se dějí tendence, které nemůžou přinést nic dobrého: Děti si snad budou chtít každý rok měnit pohlaví, takže nabídneme kliniky, které budou furt měnit pohlaví.

Martina: Možná nebudou potřeba kliniky. V Německu teď schválili, že od 14 let to mohou jenom nahlásit.

Jan Vojáček: Tak snad tam tomu klukovi nebude „zavazet“ jen ten penis, a jenom nahlásí, že se necítí být mužem, a bude to tedy řešení. Místo toho si sednout a říct: „Není to náhodou krize mužství a ženství jako taková, která vyhřezla do takovéto podoby zmatenosti našich dětí? Nemohlo by to náhodou být tím?“ A myslím, že to otvírá dveře, za kterými je svět, kde se v klidu podívám na principy, a co do světa přináší. Nebo to skončí tím: „Buďme korektní. Čtrnáctiletý kluk se cítí nebýt žádné pohlaví, tak mu to umožněme.“ A já si říkám: „Ty jo, tak my všichni jsme v pubertě. Puberta je přeci o krizi identity a hledání sama sebe.“

Společnost by se měla daleko více zaměřit na zdroj toho, proč jsou lidé nemocní

Martina: Je to ta larva, která se musí proměnit na kaši, aby z ní mohl vylétnout nějaký motýl. Tak to je, a je to těžké období. Ale nemyslím, že když 50 procent dětí přijde na to, že jsou pravděpodobně ve špatném těle, takže to bude řešení, které přinese něco dobrého jim, i světu. Co ty?

Jan Vojáček: Z mého pohledu je všechno projevem něčeho. A z mého pohledu tohle je problémem neřešení, dlouhodobého neřešení, a zanedbání, mimo jiné, mužsko-ženských principů, tak jak bychom to mohli mít korektně a zdravě nastaveno. A zároveň je to projev dlouhodobě neřešených traumat, protože my, jako společnost, a jako jedinci, jsme nevědomě velmi traumatizovaní, aniž bychom to tušili. A toto trauma, o kterém mluví třeba krásně Gabor Maté a další, se dřív, nebo později nějak projeví. A buď se může projevit na úrovni individuální nemoci, nebo je to je to jeden z faktorů, který přispívá ke vzniku nemoci, a na úrovni společenské to vede k určitým tendencím, který máme možnost vidět právě v oblasti pohlaví, nepohlaví a sebepojetí. Jenomže kdybychom si přiznali, že to jsou neřešená traumata, jak individuální, tak kolektivní, tak pak by se zase nabízelo říct: „Dobře, pojďme nebýt korektní jenom vůči tomu, že se každý může cítit, jak chce, a pojďme řešit podstatu – jestli to, jak se projevuje, je pro něho zdravé.

Příklad z oblasti nemocí: Je to jako kdybychom řekli, že každý má právo na svou rakovinu. Je to tak? Je nemocný na rakovinu. Má na to právo? Má. Buďme k němu korektní. Nemůže si za to, pojďme ho opečovat, být k němu milosrdní a říct mu: „Ano, máš na to právo. Jasně. OK. Pomůžeme ti, co můžeme.“ Nebo, k tomuto soucitnému, laskavému přístupu, ale nezdravému, řekneme: „Proč bychom se jako společnost neměli více zaměřit na zdroj toho, proč jsou lidé nemocní?“

Nemá smysl dávat lidem možnost, aby do svého okolí vrhali svá traumata, nepohodu a neštěstí

Martina: To by asi i v tomto případě bylo namístě jako v případě všech problémů, snažit se jít ad fontes, k pramenům, nebo ke kořenům. Ale já jsem si pak začala dělat čárky, a ty, když jsi tady mluvil o genderu, nebo o krizi mužského a ženského principu, tak jsi šestkrát řekl: „Je to tenčí led. Radši bych o tom neměl mluvit.“ Možná, že i ty jsi ve stresu, už jenom když o tom mluvíš, protože si můžeš naběhnout.

Jan Vojáček: Tak dnes, v dnešní době, jsme si to tady udělali tak, že lidé, kteří vidí věci jinak, váží slova. Je otázka, jestli to je dobře, nebo špatně. Já osobně to vnímám tak, že se nechci namotávat do sféry, co je mimo můj vliv. A zároveň dávám důvěru tomu, že my, jako lidé, jak na úrovni individuální, tak společenské, si pravděpodobně potřebujeme nabít kokos. Říkám to nehezky. Protože znovu nechci říct, že schvaluji, že lidi jsou nemocní a že jsou krize, války. To v žádném případě. To mě zase někdo vezme za slovo, a řekne…

Prostě to je dneska tak, že lidé jsou ztraceni, nejistí, a pod vlivem strachů, které v sobě mají, a neví co s nimi. A ani neví, že jsou pod vlivem strachu, takže jsou velmi nepřátelští. A člověk si řekne: „Hele, stojí mi to za to? Vždyť já přece můžu počkat, až ke mně někdo přijde, a požádá mě o pomoc. Někdo, komu stojí za to, aby si s Honzou promluvil o tom, jak on vnímá život, zdraví a nemoc. Proč já bych to měl někomu, takzvaně, tlačit do éteru, jestli mi rozumíš, když on není ani připraven to slyšet?“

Martina: A když si můžeš naběhnout.

Jan Vojáček: A když si můžeš naběhnout, a někdo tě zas někde bude vláčet. Tak si člověk řekne: „Proč bych to měl dělat? Vždyť mně stačí, když ke mně někdo přijde, a požádá o pomoc, nebo o radu. A já mu ji rád dám.“ Takže proto dneska ten éter, který tady máme a který spolu tady tvoříme, je tak z mého pohledu tenký led, protože kulminuje projev traumat, kulminuje projev nepohody, kulminují projevy neštěstí u lidí, a díky tomu se navazuje na jejich myšlenky, emoce hněvu, nenávisti, zlosti, zesměšňování, opovržení, a teď mají možnost to všechno „vyblejt“ do prostředí. A tak si říkáš: „Hele, stojí to za to?““

Martina: Ty jsi se už také setkal s nevybíravou kritikou, s útoky. A když ještě vzpomenu nedávný případ Jardy Duška, tak se tehdy v novinách objevily výroky typu: „To by se mělo zakázat, říkat takové věci veřejně.“ Sílí tento tlak i na tebe? Cítíš ho, a občas si říkáš: „Já se už do toho raději nebudu pouštět. Ačkoliv vidím, že některé věci se dějí špatně, tak o nich pomlčím, protože mám pud sebezáchovy.“

Jan Vojáček: Ano. Protože nedávno, když jsem si dovolil někde říct a sdílet, že nenosím sluneční brýle, tak jsem byl za vraha. A volali mi ze čtyř televizí, natočili o mně pořad jako o vrcholném šarlatánovi, vyjadřovali se tam lékaři…

Martina: A čepici, čepici nosíš? Námět na další seriál.

Jan Vojáček: Na základě jednoho příspěvku na sociálních sítích, kde jsem napsal, že nenosím sluneční brýle, mi volali ze čtyř televizí, a byl jsem pod týdenní palbou nenávisti, hejtů. Prostě lidi s onkologiemi, kteří tam chodí, s melanomy, s očními nádory a zákaly. A že já jsem propagátor toho a že by na mě nikdo nikdy neměl dát. Já jsem to neviděl, to nedělám, že bych sledoval tuhle vlnu shitstormu, kde se vyjadřovali třeba: „Zakázat se to ještě nemůže. Jsou to doktoři, my s nimi nic dělat nemůžeme, tak co se dá dělat?“ A já si pak říkám: „Hele, proč, proč bych to dělal? Buď si dotyčný člověk k těmto věcem najde cestu, nebo nenajde. Je to naprosto jeho věc.“ Já mám tendenci ubírat, ubírat, přestože jsem vydal tři knihy, za kterými si stojím, včetně té třetí – Umění nemoci – která ve velké míře, akorát v určitých souvislostech, mluví o tom, co řekl Jarda Dušek. Protože to jsou ty „dveře mysli“, které nelze opomenout. Akorát, že Jarda to popsal svými slovy.

A tendence k tomu říct: „To by se mělo zakázat!“, tak to je, jako kdybychom řekli: „Pojďme to předvést na Kukaččím hnízdě: Pojďme udělat lobotomii. Pojďme dělat lidem lobotomii.“ To je vyřazení čelního laloku, aby se danému člověku vyřešily psychiatrické, psychické potíže. Chceme takovým lidem jako Jarda Dušek, a já, dělat lobotomii, protože mají mozek, a svým mozkem, a životní zkušeností, dospěli k nějakému názoru – na základě nějakého fundamentu – například nenosit sluneční brýle. To není nějaký můj manýr, abych nechal zkrachovat výrobce slunečních brýlí, nebo opalovacích krémů. To není můj manýr. To je něco, co vychází z nějakých principů, na základě nějakých pravidel. A tato pravidla se dají uchopit konstruktivně, a podporovat tak zdraví, nebo se dají uchopit destruktivně, a mohou, řekněme, přispět ke vzniku nemoci. O některých těchto tématech se radši nebudeme bavit. Jo?

Martina: To je podobná smršť, jaká se před léty snesla také na Jaroslava Duška, když řekl, že nepoužívá opalovací krémy.

Jan Vojáček: To jsem tam také zmínil.

Když si v poledne nasadíš sluneční brýle, a vyrazíš na slunce, tak je organismus zmaten, protože má pocit, že je ve stínu, a nachystá se na to, ale přitom je na slunci

Martina: A já jsem tomu přišla na kloub, když jsme se ocitli o prázdninách na jihu, protože jsme chodili k moři v osm ráno, a po desáté jsme odcházeli, zatímco jsme pozorovali, že v jedenáct táhnou davy s malými dvouročními dětmi k moři, a my jsme šli do muzea, na výstavu a podobně, kde jsme byli schováni v klimatizaci, nebo jsme něco hráli, relaxovali, a k moři jsme se vraceli po páté hodině, kdy tito rudí lidé odcházeli. A pak chápu, že když je někdo přes pravé poledne na jižním slunci, tak se musí mazat, a myslím, že to nikdy nedomaže. Ale kdybychom možná používali zdravý rozum, nebo pozorovali Italy a Řeky, kteří tam žijí od nepaměti, tak bychom možná přišli na to, jak se to má dělat.

Jan Vojáček: To jsi popsala přesně, jak se to má dělat. Hovoříš o těch principech, které se zkoumají. A mimo jiné, když pochopíš – a tím se nezaobírá nejenom Vojáček, ale mnozí chytří lidé ve světě – že když si nasadíš sluneční brýle, a v jedenáct hodin vyrazíš na slunce, tak v ten okamžik je tento systém naprosto zmaten, protože má pocit, že je jakoby ve stínu, takže nachystá organismus…

Martina: Otevře se více.

Jan Vojáček: Nachystá kůži na stín, a ne na polední slunce, a okamžitě, za pět minut, máš problém. Kdežto, když si můžeš dovolit, že nemáš brýle, protože nemáš zrovna nějaké onemocnění očí, tak tě to ani nenechá být na slunci tam, kde nemáš být, protože intenzita slunce tě tam být nenechá, to nedáš. A to je přesně to, co jsme nazvali nepřirozeným způsobem života, to znamená dát si brýle, a „bejt vypláclej“ od jedenácti do tří na lehátku, tak to je vlastně ono. Ale nemít brýle, nenaplácat se, a jít tam od osmi do deseti, a od pěti do sedmi, to je tedy vrchol šarlatánství a zabijáctví. A když potom změříš hladinu vitamínu D, který je jeden z nejdůležitějších motorů imunitního systému? Dneska je to pořád jenom: „Déčko – je dobré na kosti.“ O vitamínu D měly být v době covidu billboardy, protože vitamin D je jeden z nejdůležitějších regulátorů a motorů imunitního systému.

Martina: Billboardy byly, ale na úplně jiné téma.

Jan Vojáček: Ano. A mimo jiné se zjistilo, což má logiku, že kdo měl nízkou hladinu vitamínu D, což podle měření úřadů je 70 až 95 procent lidí, kteří mají nedostatek vitamínu D vV průběhu let jsme čím dál více indoor společnost, vevnitř, pod vlivem umělého světla – a rakovina roste. A mě někdo obviní: „Pane doktore, to je tím, že se málo mažeme, málo brýlí.“ Tak já si mám dávat asi troje brýle, a nejradši se rovnou namazat asi všude.

Martina: Neopren.

Jan Vojáček: Neopren. Ano, to je dobrá varianta. V neoprenu bychom měli chodit, a mít dobrou hladinu vitamínu D – asi – který, mimo jiné, velmi zajišťuje to, jestli v životě budu, nebo nebudu mít rakovinu. Zmínili jsme roztroušenou sklerózu, a 95 procent je nízká hladina vitamínu D. Onkologie – 95 procent je nízká hladina vitamínu D. A v medicíně to skončí tak: „Dejte si Vigantol.“ To znamená, že se v laboratoři vyrobí nějaká látka, nazve se, že to je Déčko – tak si to dejte. „A pane doktore, podle vás, když se někdo bude cpát Vigantolem, tak by se měl uzdravit, ne? Když je to tím Déčkem.“ Jenže to je zase absolutní nepochopení toho, jakým způsobem je to potom se sladěním se s přirozeným rytmem, kdy, jenom díky slunci, jsem schopen si vytvořit dostatečnou hladinu nejefektivnějšího, nejsprávnějšího vitamínu D. Z čeho? Z cholesterolu, proti kterému je další válka.

Martina: Statiny.

Jan Vojáček: Ano. A teď je otázka, jestli to děláme systémově schválně, nebo neschválně, nebo jestli to je prostě jenom nevědomí a strach. My vlastně tím, jak se to dělá, si pořád nabíháme na to, že si snižujeme odolnost, a zvyšujeme riziko všech typů onemocnění. A když na to někdo upozorní, tak se naráz vyplaví tyto typy emocí, kdy pan ministr Válek, a další, postuje: „Počkejte, až vy budete…“ A pak člověk, který to zkoumá, a má fundament jako já, si sám žije zdravě, snaží se to přenášet na svou rodinu, snaží se to přenášet na své nejbližší okolí, snaží se tím inspirovat ty, kteří si o to řeknou. A zároveň si říká: „A stojí mi to za to, pouštět to do éteru, kde je spousta strachu, neporozumění, netolerance a nerespektu? A to je to, co já teď často řeším: Jestli to stojí za to.

Martina: Myslíš, že současný výpadek léků by mohl přinést v určitých oblastech i něco příznivého? Třeba jestli to, že některý výpadek léků není výpadek, ale bude to trvalý nedostatek, jak se to teď jeví, nás třeba zavede k tomu, že na lehčí průběh, nebo na začátek určitého onemocnění, si dáme lichořeřišnici, protože má antibiotické účinky, protože penicilin prostě není, a protože potíže se žlučníkem budeme řešit třeba zeměžlučí, nebo puškvorcem, protože Cholagol není, a tak dále? Já se tedy z toho neraduji, že tyto léky okamžiku, a skvělé berličky ve chvíli velké nepohody a problémů nejsou, ale můžeme se na to třeba podívat i pozitivně? Nebo tě to taky spíš leká, protože ono u těch jmenovaných asi nezůstane.

Jan Vojáček: Z mého pohledu se to začalo dít už za covidu, že si mnozí lidé uvědomili, že by se měli o své zdraví starat. Protože to sekalo kohokoliv a kdekoliv, hlava nehlava, nevybíralo si to. Z mého pohledu je to o tom, jak na tom jsem se svým zdravím, a se svou odolností, a proto si myslím, že spoustu lidí už tenkrát začalo o zdraví uvažovat jinak. A myslím, že tyto další tendence, jako jsou nedostatky léků, by měly přinést změnu přístupu ke svému zdraví, a to nejenom individuálně, ale i třeba ze systémového hlediska. Prostě to může přinést nějakou změnu. Mně by se třeba líbilo, kdyby byl třeba výpadek výrobců slunečních brýlí, nebo…

Co se týká negativních dopadů techniky, sociálních sítí, mobilů na děti, tak žádný nástroj se nestane destruktivním, pokud se nachází ve zdravém prostředí

Martina: Já je do auta potřebuji.

Jan Vojáček: Ano, to je právě ono, že to není absolutní. Třeba jako léky jsou někdy potřeba, tak i ty brýle, pokud řídím proti sluníčku. Zároveň by to ale přineslo, že by lidé naráz zjistili, jaké to je jít na slunce bez brýlí, začali by se učit, příroda by je začala učit větší přirozenosti, kdy se a jak chránit přirozeně, a kdy jít na slunce. A s léky je to podobné. Ano, tahle země, příroda, nabízí obrovskou škálu možností, jak podporovat své zdraví. Je to řešení často pomalejší, není tak intenzivní jako léky, které umí udělat rychlý efekt. Všechny léky vznikly původně nějakou izolací látek, které byly původně v přírodě, protože naše tělo vzniklo z přírody, a proto všechny receptory, které má, reagují pouze na to, co znají. A tím pádem každý lék, a jeho reakce a efekt, je jenom díky tomu, že tělo zná danou látku někde v přírodě. Akorát s přírodou je to složitější než s lékem, protože tam nikdy nevíš přesnou dávku, aby nedošlo třeba k toxické dávce, aby to někdo nepřehnal. Takže je to složitější, a proto to vede k tomu, co by se dalo nazvat „umění léčit“.

Umění léčit není jenom o tom, že dneska použiji nějaký lék, nebo ne. Dřív to bylo přece mimo jiné o tom, jak jsem člověka schopen navést, provést, zorientovat v tom, jak se má vztahovat ke slunci, jaký vztah má mít k životnímu stylu, ke stravě, ke spánku, ke světlu, jaký má mít vztah s druhými lidmi. Tak to je za mě umění léčit. Umění léčit by nemuselo být jenom – což je také velmi důležité – o tom, jaký lék dám, a jestli umně vyoperuji žlučník, nebo ne, jako třeba můj táta. Takže si myslím, že umění léčit by se mělo znovu rozšířit i do jiných spekter, více přirozených, více přírodních, a mělo by to začít právě u skutečné primární prevence. Je to o tom, a některé mé aktivity a snahy tím směrem vedou, aby se děti naučily, jak být zdrávy. A pokud přijde nemoc, tak aby věděly, že jedna věc je, že jim může pomoct velmi šikovný pan doktor, z pohledu klasické medicíny, ale druhá věc je, že by měly otevřít některé nové dveře, které za ně pan doktor otevřít nemůže, ani jimi nemůže projít. O těchto dveřích jsme hovořili.

Martina: Když jsi, Jane Vojáčku, mluvil o tom, že bychom měli děti, aspoň na začátku jejich života, provést, a zároveň se zamyslet nad tím, jaký svět jim připravujeme, tak, řekla bych, na našich bedrech spočívá jeden vynález, ze kterého se časem stává vina – a to je technika. Sociální sítě, telefony. Jakým způsobem zvládnout být zdráv, když se nadužívání a závislost na telefonech a sociálních sítích stala normou? A především u mladých a nejmladších?

Jan Vojáček: Otázka je, proč se stala normou? Jestli je to technikou jako takovou, která je samozřejmě velmi přitažlivá – a to vidím u svých dětí, že obrazovky, to je hypnotizér, magnet – a zároveň je to jako každý nástroj, včetně ohně a dalších, které se dají velmi dobře využít, nebo zneužít, nebo může působit konstruktivně, nebo destruktivně. Z mého pohledu to nemá jednoduché řešení typu zákazů. To je přesně to povrchní řešení, který se vyvalí někde jinde. Je to o rekultivaci prostředí. A to je to, co začíná.

My nejsme v žádném případě od těchto technologií odtrženi, ale v rámci možností kultura našeho rodinného systému tyto technologie respektuje, a někdy je využívá, a zároveň by se to nemělo stát něčím, co je v rodinném systému kompenzační nástroj nějakých, řekněme, nezdravých principů. To znamená, že pokud dítě nedostává dostatek pozornosti, péče, respektu… A chápu, že se mi to dobře mluví u dětí dva a pět let. Zeptej se mě za deset let, až budou mít patnáct, nebo za sedm let, až bude mít dvanáct, jakým způsobem se nám to bude v našem rodinném systému dařit. Protože chápu, že tato obrovská výzva přichází s pubertou, takže já osobně to vnímám tak, že žádný nástroj se nestane destruktivním, pokud se nachází ve zdravém prostředí.

Martina: Ale to už ti do toho musím vstoupit. To už se prostě vyšinulo z vazby, protože my, i kdybychom se chtěli oprostit, tak musíme úplně vystoupit ze společenského systému: Nebudu mít datovou schránku, nebudu mít internet banking, nebudu mít tím pádem účet, a tím pádem nebudu moct zahájit žádné podnikání, protože tento stát se mnou nebude komunikovat. Když nebudu na bakalářích, tak se nedozvím, jak syn prospívá ve škole, protože žákovskou knížku už nemá, a můžu pokračovat takto dál. A navrch zmíním, že zatímco do té doby to mnoho rodičů hlídalo, a děti byly na internetu hodinu, dvě, tak za covidu jsme je nutili, aby tam byli devět hodin a více, jinak jsme jim nadávali do lemplů. Takže, já bych řekla, že o zdravém prostředí se už nemůžeme bavit, protože už se z toho nedá uniknout.

Jan Vojáček: Uniknout se nedá. Nicméně já zdravé a nezdravé prostředí vnímám teď na úrovni mikrosystémů rodiny, kde ještě pořád nějaká šance, že když dítě prožívá období, kdy chce rebelovat, revoltovat, chce nějakým způsobem krizi identity vztáhnout ke vzdoru, nějakému idolu, a tím pádem má po ruce nějakého idola na sociálních sítích, chce vytvořit nějakou skupinu, nějaký kmen, ve kterém si rozumí, tak záleží na tom, jaký kmen si najde.

Já rozumím, že před tím není úniku, my taky tady máme mobily, používáme všechno, co jsi řekla, a jsem přesvědčen o tom, že stejně tak jako já, Honza Vojáček, otec, 41 let, můžu všechny sociální sítě a nástroje používat ku svému prospěchu, nebo ke své sebedestrukci. A stejně tak se to děje u dětí. Ale říkám, zeptej se mě za deset let, jak to vyjde, kdy bude rebelovat moje dcera, jedna, druhá. Každopádně, já jsem hodně přesvědčený, že to je o důvěře, o komunikaci, a že to je o nabídce.

Současný zdravotnický systém se nedá reformovat, protože je to nekonečný byznys. Jde o to, aby to začalo od nás, od každého člověka, který řekne: „Já mám zájem o své zdraví, a chci s ním něco dělat.“

Martina: Ty ses do toho nenarodil, jako mladší generace.

Jan Vojáček: A někdy se tím člověk přesytí, není mu to vzácné, a má tendenci to klidně i opouštět. To jsou některé zkušenosti, které nemám u sebe, protože děti jsou malé, ale u některých rodičů, kteří mi o tom říkají.

Martina: Právě to mě zajímá, jestli k tobě chodí pacienti s touto, řekněme, novou diagnózou, s projevy závislosti, roztěkanosti, neschopnosti se soustředit, číst delší text, porozumět delšímu textu?

Jan Vojáček: Ne. Neřekl bych, že to je specifická zakázka, se kterou ke mně lidé chodí. Každopádně tohle téma se tam často objeví z hlediska technologií, a závislostí třeba na sociálních sítích, a tak dále. Ale díky tomu, že nepracuji s dětmi a mladistvými, tak ke mně chodí spíš lidé, řekněme, od třiceti, nejčastěji mezi třiceti a padesáti lety, a tam už většinou s lidmi pracuje celostně, a tohle je jedno z témat, které se řeší, které je nějaký kompenzační projev.

To máš stejné, jako když přijde někdo závislý na kouření, na tabáku, nebo na alkoholu, na sportu, nebo na pornu, na čemkoliv, na drogách, tak tato závislost je jenom vrchol, nějaký kompenzační projev něčeho. A když řešíš, jak to děláme, podstatu, tak se projev a priori může přeměnit na jiný, takže člověk třeba přirozeně přestane, nebo ubere alkohol, ubere cigarety, ubere sociálních sítí, protože naráz nemá tolik potřebu kompenzovat si tímto způsobem některá svá emoční napětí, nebo zátěže. U dětí je to specifické téma, tam chápu, že to je velmi složité právě díky rebelii a vztahování se ke vzorům, a touze mít nějaký svůj kmen. Takže tam je to velká výzva, jakým způsobem si s tím poradit. Já cestu budu hledat tím, jak mi budou růst dcery.

Martina: Jane Vojáčku, slovo do pranice na závěr: Ty jsi svého času zmínil, že současný systém zdravotní péče není zdravý – i oněm jsme se dnes bavili – a tak nemůže naučit být zdravým ani nikoho dalšího. Řekni mi, jak uzdravit nemocný systém? A potažmo: Uzdravovat ho mohou zdraví lidé, nebo lidé, kteří po uzdravení touží. Jak tedy uzdravit naši společnost?

Jan Vojáček: Tak tento výrok zní přísně vůči zdravotnímu systému, který by v někom mohl a priori zase vyvolávat odpor v tom smyslu, že je to přece to nejlepší, co máme, a z určitého hlediska to tak je. Jenom jde o přiznání si hranic, limitů, a toho, v čem je ta nezdravost. A to nás může posunout dál. Myslím, že tento systém jako takový se nedá reformovat. Opravdu, když se podíváme, jak to dnes funguje, že to je nekonečný byznys, tak málokdo chce reformovat nekonečný, fungující byznys. Takže spíš jde o to, aby to začalo od nás, zespodu, od každého člověka, který řekne: „Já mám zájem o své zdraví, a mám ochotu s tím něco dělat. Mám ochotu dveřmi otázky „Proč jsem nemocný?“, nebo „Jak zůstat zdráv?“, projít. A čím více takových lidí bude, tím víc bude mít systém tendenci jít tomu také naproti. Dokud ho k tomu nic nenutí, tak nemá důvod se měnit.

A tak to asi bude. Musí to vyjít z lidí, mimo jiné i ze systému vzdělávání lékařů, protože na medicíně by měly vzniknout obory, které se zajímají o zdraví, nejenom o nemoc. A lékaři, a různé nelékařské obory, by měly projít nějakou formou vzdělávání, kde se budou tyto brány, tyhle dveře, otevírat přirozeně, a ne až na okraji, kdy jsou vytlačovány do sféry šarlatánství, a nevím čeho všeho, když se řekne, že mysl má svou roli v lidském zdraví, a jak konkrétně s myslí pracovat. Jak konkrétně tyto principy zprostředkovat, jak komunikovat s pacienty. A to je běh na delší trať, kdy teď a tady může každý začít u sebe, a může si říct: „OK, fajn, jakým způsobem rozumím principům zdraví u sebe?“ A naprostá většina lidí dospěje k tomu, že jim nerozumí prakticky vůbec. A pak si můžou říct: „A je důležité jim rozumět?“ A já jim odpovím: „Pokud chceš být zdráv, tak ano. Protože medicína ti pomůže výborně vypínat nemoci, a odstraňovat nejrůznější věci, které považuje za takové, že jsou v těle navíc, že tam nepatří, ale se zdravím ti nepomůže. Takže koho jiného by to mělo zajímat, než tebe?“ A pokud takových lidí bude čím dál více, tak myslím, že se to bude přenášet i na děti, že se to bude třeba přenášet i do systému vzdělávání dětí, a díky tomu jsem přesvědčen, že můžeme nabrat nový trend ke zdravější společnosti.

Martina: Jane Vojáčku, já ti moc děkuji za rozhovor, a za to, že máš odvahu nad věcmi přemýšlet, a jít na ně třeba i jinak. Díky.

Jan Vojáček: Já děkuji za pozvání.

JAN VOJÁČEK

(46 votes, average: 4,91 out of 5)

Loading...