Nahlíženo z Prahy očima současných vládců, nic se neděje: to jen Vladimír Putin nepochopil, že v Kurské oblasti probíhá rozhodující bitva a vyrazil si, ač vrchní velitel Armády Ruské federace, nezodpovědně na výlet. Trochu nepochopitelné je jednání Mongolska, které ratifikovalo statut Mezinárodního trestního soudu, jenž přece v březnu 2023 vydal zatykač na ruského prezidenta: neměli jej v Ulánbátaru zatknout?!

Kurské dobrodružství

Boje v Kurské oblasti Ruska mohly získat strategický význam jen ve dvou případech. Tím prvním by bylo, že by útočící ukrajinská armáda obsadila Kurskou jadernou elektrárnu. To se ale nestalo. Tím druhým případem případného strategického významu kurského dobrodružství by bylo, kdyby se ruský generální štáb vylekal a stáhl do Kurské oblasti vojáky z oblasti Donbasu, kde probíhá ruská ofenziva. Ale ani to se nestalo. Tvrzení vrchního velitele ukrajinských ozbrojených sil, že se jednalo o preventivní akci, která měla zabránit ruskému útoku z Kurské oblasti, se nezdá věrohodné. Během prvních dnů tohoto dobrodružství totiž ukrajinští vojáci naráželi jen na malý odpor, ne na soustředěná ruská vojska. Ze strany ukrajinské armády se jedná o výmluvu či hledání obětního beránka za poslední neúspěchy armády, ale i diplomacie – což je asi také v pozadí změn ve vládě. Lepší by bylo, kdyby se jednalo o přípravu na změnu kurzu Kyjeva.

Ukrajinská blogerka Olesja Medveděva v jednom ze svých pozoruhodných komentářů připodobnila tuto situaci k začátku 1. světové války. Tehdy se útočící německá vojska řídila Schlieffenovým plánem (maršál Alfred von Schlieffen byl náčelníkem německého Velkého generálního štábu na přelomu 19. a 20. století). Tento plán v kostce znamenal: „Obědvat budeme v Paříži, snídat v Petrohradu“. Počítalo se s tím, že dřív než pomalé Rusko dokáže mobilizovat, němečtí vojáci obsadí Paříž – což bude znamenat, že se Německo vyhne bojům na dvou frontách. Jenže Rusové zůstali věrni dohodám s Francií a zaútočili ihned, byť s nepřipravenými vojsky. Jejich útok shodou náhod ohrozil místa, kde měli své statky vysocí pruští důstojníci a ti si vynutili přesun vojáků na východ. V bojích sice Němci ruskou armádu zatlačili na východ, ovšem oslabili svůj útok na Paříž. Francie stihla stáhnout rezervy, Paříž ubránila – a vyčerpané Německo bojující na dvou frontách válku prohrálo. Kdyby dnes ruský generální štáb při útoku ukrajinské armády na Kurskou oblast stáhl vojáky z doněcké oblasti, oslabil by, nebo dokonce zhatil svůj tamní útok. Jenže ruské velení pojalo boje v Kurské oblasti jako lokální konflikt, který tak získal velice rozporuplný politický význam: propagandistické oslavy ukrajinských úspěchů před jednáním v Rammsteinu o dalších dodávkách západních zbraní přehlušilo prohlášení z Moskvy, že nebude s Kyjevem jednat, když jsou jeho vojáci na ruském území. A Putin se mohl vydat na cesty.

Přátelé na jihu

Mnohé cesty ukrajinského prezidenta do zahraničí vytváří dojem, že cestování je především propagandistickou záležitostí. Vždyť případné dohody o dodávkách zbraní a peněz mohou připravit vojáci a úředníci. Jenže co ukazují mapy, například pokud jde o Putinovu cestu do Ázerbájdžánu minulý měsíc? Třeba ta, která se týká severojižního koridoru či konkrétně železnice. Ázerbájdžán není jen ropnou velmocí. Jak ukazuje mapa, nová trasa z Ruska do Íránu a následně do Indie může vést přes Ázerbájdžán. To však vyžaduje nejen politický, ale hlavně vojenský klid v této oblasti. Jenže patová situace ve válce o Náhorní Karabach klid nenabízela.

Změnu započala těžko pochopitelná barevná revoluce v Arménii roku 2018, která přivedla k moci současného premiéra Nikolu Pašinjana. Snad někdo v Londýně či Washingtonu tehdy snil o vytvoření bloku Arménie s Gruzií? Ať tak či onak, na samém počátku loňského roku schválila vláda v Jerevanu návrhy zákonů O ratifikaci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu a O přijetí prohlášení o zpětném uznání jurisdikce Mezinárodního trestního soudu; ratifikace proběhla loni v říjnu a týká se i zatykače na ruského prezidenta. To novou situaci dotvořilo.

Nezakryté koketování Jerevanu s protiruskými silami na Západě zbavilo Moskvu pocitu odpovědnosti vojenskou silou udržovat status quo kolem Náhorního Karabachu. Před necelým rokem ve válce Ázerbájdžán Náhorní Karabach obsadil; Rusko teď nabízí dobré služby při delimitaci a demarkaci nových hranic mezi Arménií a Ázerbájdžánem. A stavba severojižní železniční trasy se může rozběhnout plnou silou. Během Putinovy návštěvy podal Ázerbájdžán oficiální žádost o přijetí do organizace BRICS. Ještě je třeba, aby se Írán nenechal zatáhnout do velké války v západní Asii. Politika změn – to nejsou společná prohlášení a recepce. Skutečná politika změn – to jsou vize, zdroje a vytrvalost. Je namístě dodat, že existují další plány severojižní trasy z Ruska do Íránu a dále, a to přes středoasijské republiky podél východního pobřeží Kaspického moře.

Mongolsko jako přítel

Putinova cesta do Mongolska měla obdobnou charakteristiku: budování severojižního koridoru. Ke schvalování projektů na vládní úrovni se dostala odbočka z plynovodu Síla Sibiře 2, která má název „Sojuz Družba“. Tento plynovod z oblasti Jamalu na severu Sibiře, odkud míří plyn na západ, má zajistit dodávky plynu nejen do Mongolska, ale i do Číny; první plynovod Síla Sibiře již dodává plyn do Číny přes rusko-čínskou hranici na výhod od Mongolska. Kapacita trasy přes Mongolsko do Číny bývá připodobňována ke zničeným plynovodům Nord Stream. Během Putinovy návštěvy se v Mongolsku zároveň projednávala nejen plynofikace země, ale i ruská výstavba elektráren, včetně malé jaderné elektrárny. Nikdo na světě nemůže Mongolsku něco takového nabídnout. Kdo by si v takovéto situaci vzpomněl na požadavky nějakého Mezinárodního trestního soudu? Navíc Putin pozval mongolského prezidenta na summit BRICS a na oslavy 80. výročí porážky nacistického Německa.

Ruský a mongolský prezident zároveň připomněli, že před 85 lety v okolí řeky Chalchyn spojená sovětsko-mongolská vojska porazila japonské interventy. Tehdy se také začal psát životopis bojové slávy budoucího maršála Georgije Žukova – vojevůdce, který dokázal propojit aktivity všech moderních druhů vojsk do jednoho koordinovaného celku, což je, jak ukazuje i válka na Ukrajině, velice vzácné umění. Důležité je ještě něco jiného. Putin v Mongolsku vzpomněl i spolupráci sovětské Rudé armády a mongolské armády při rozdrcení elitní japonské Kuantungské armády v Číně na konci světové války.

Eurasijství

Připomínání bojů, kdy vedle sebe stáli bok po boku ruští či sovětští a mongolští vojáci, je v současné ruské politické kultuře především spojeno s ideou eurasijství: představy Ruska nejen jako svébytného přírodního celku, ale také jako oblasti, kde se propojují evropské a asijské zkušenosti a tradice. Místo vize temna během mongolské nadvlády je připomínáno, že mongolští vladaři ponechali ruskou kulturu svébytnou, nedotčenou – například množství pravoslavných klášterů za mongolské nadvlády rostlo. To nebylo možné očekávat od tehdy netolerantního západního katolicismu. Není náhoda, že Alexandr Něvský v polovině 13. století chránil pravoslavný svět proti švédským interventům a proti útoku řádových rytířů, nikoliv proti „tatarskému jhu“. Mongolové pomáhali rozvíjet na Rusi státní správu, včetně vojenství.

Idea eurasijství má bezesporu vliv na konceptuální myšlení Vladimíra Putina. Skutečnost, že na Západě nedokážou vize eurasijství plně vnímat, patří k příčinám mnoha chybných rozhodnutí. To zvláštním způsobem platí o Češích a Slovácích: vždyť jeden z otců eurasijství, Petr Savický, podrobně rozpracoval tuto koncepci v třicátých letech minulého století během své emigrace v Praze (Viz SAVICKIJ, Petr N.: Šestina světa. Rusko jako zeměpisný a historický celek. Praha: Melantrich, 1933).

Pro doplnění: Po návštěvě Mongolska zamířil Putin na Východní ekonomické fórum. To je akce, která se koná pravidelně od roku 2015 na Ruském ostrově, což je součást města Vladivostok. Letos bylo na tomto fóru, kterého se zúčastnili delegáti 75 zemí a teritorií, podepsáno rekordních téměř tři sta dohod v celkové hodnotě více než 5,4 bilionu rublů.

Globální změny

Otáčení obchodních tras vedoucích z východu na západ severojižním směrem pokračuje. Tyto změny nemají jen velký ekonomický význam. Obě vzpomínané linie – trasa sever-jih u Kaspického moře a plynovod Sojuz Družba – mají potenciál stát se součástí nových geopolitických os spojujících Moskvu s Teheránem a Moskvu, Peking a Dillí.Jsou součástí nových významných komunikačních sítí, které odsouvají západní a střední Evropu od centra dění, od rodícího se nejvýznamnějšího geopolitického ohniska v asijské oblasti Tichého a Indického oceánu. V pozadí těchto změn není jen ekonomická potřeba, ale i série strategických chyb Západu. Díky nejrůznějším západním sankcím a embargům Západu – započatým dávno před válkou na Ukrajině – Rusku vlastně nic jiného nezbývá. Je to západní politika plná archaických geopolitických komplexů, která v Rusku dostala do izolace prozápadní politiky. Myslet si, že výměna Evropské unie za Čínu a Indii znamená pro Rusko katastrofu, je projev geopolitické slepoty.

Problémem Západu je, že nahlíží na svět jako sérii šachovnic, na kterých hraje simultánku. Jenže: (a) politika není hra s pevně stanovenými pravidly a svévolně zvolenými hodnotami, kde je pohyb všech figurek viditelný; (b) v současném světě už dávno nejsou jednotlivé konflikty od sebe odděleny, problémy na jedné „šachovnici“ se promítají na ostatní „šachovnice“. Nelze se radovat z vítězství v Jerevanu a nevidět vlastní účast na prohře v podobě otevření prostoru pro trasu sever-jih. Je naivní ukončit jednu „hru“ například v Afghánistánu a myslet si, že úprkem domů vše skončilo. Také roztahování NATO na východ nese více rysy pudového chování, tupého obsazování zdánlivě volného teritoria na jedné „šachovnici“ bez ohledu na dlouhodobé důsledky na jiných „šachovnicích“. Nejen vzpomínky na kolonialismus, ale i takovéto chování činí dnes globální Jih skeptický vůči politice Západu.

Neúspěchy ukrajinské armády opětovně zvednou v zemích, jako je Česko, vlnu článků a komentářů o Putinově špatném zdraví, o Putinových dvojnících, o blížícím se zhroucení ruské ekonomiky, o osudových svárech v Kremlu, o blížícím se rozpadu Ruska a podobně. To ale nemění nic na faktu, že vítězství v této zbytečné bratrovražedné válce zatím sice nemá jasné linie hranic, má ale jasný obsah – mír. Mír, který je důležitý nejen pro Rusko a Ukrajinu, ale i pro Evropu jako celek. Vždyť Evropská unie se díky svému dlouhodobému iniciativnímu odtrhávání od bohatství Ruska, a to nejen surovinového bohatství, propadá do globální bezvýznamnosti.