Revoluce nemožná?

LIBOR ČÍHAL

Podle módního německo-korejského filozofa Byung-Chul Hana dnes žádná revoluce už není možná, všechno bylo napsáno a změna rytmu historického běhu není reálná. Představa, že současný evropskounijní status quo je věčným, může vyvolat v člověku velkou depresi a ranit ty, kteří ještě sází na politiku. Fukujama taky mluvil o konci historie se závěrečným triumfem západní demokracie s věčnou techno-liberální tečkou. Pokusy o vybudování něčeho jiného se zhroutily v 1945 a pak definitivně v 1989, skončily režimy, které se pokoušely autoritativním způsobem o antropologickou změnu. V těchto argumentech se zapomnělo, že v historii vždycky něco končí a něco začíná.

Podle Hanovy teze je neoliberální režim stabilní proto, že je imunní proti jakémukoliv odporu a využívá svobodu, místo aby ji utlačoval. Útlak svobody vzbudí odpor, využívání svobody ne. Ani tento argument nemá universální platnost, svoboda i konzum mají různé podoby, které nejsou kompatibilní. Podle Hana stabilizovaná liberální moc není represívní, ale seduktivní, protihráč nebo nepřítel, jako v autoritativních systémech, nejsou vidět, zdánlivě neexistuje utlačovatel, kterému by bylo možné oponovat. Globalizovaná moc FAANG (Facebook, Apple atd.) nepracuje se zákazy a omezováním, ale využívá principy libosti a potěšení, lidé se dobrovolně stávají submisivními a závislými.

V digitálním panoptiku sociálních sítí se svlékáme dobrovolně, nejsme jenom vězni, ale i katy, aktivní účastí daty svých těl panoptikum stále živíme. V panoptiku je zakázáno mlčet a naopak nás stimuluje k aktivnímu sdílení názorů, potřeb, preferencí atd. Dobrovolně jsme se vzdali ochranných systémů a exponujeme se digitálnímu vyzařování. Geremy Bentham si představoval “Panoptikum” jako vězení, kde z centrálního bodu je vidět celý život vězňů.

Dystopie je realitou. Dozor v panoptiku není žádným asijským fenoménem, dlouhou dobu už žijeme dobrovolně v globálním digitálním panoptiku. Sociální sítě všechno dozorují a vykořisťují své uvězněné, kteří se z vnitřní potřeby dobrovolně odhalují. Naše osobní údaje sociální sítě využívají, aby přitáhly ještě víc vězňů a ovlivnily jejich konzumní touhy. Čím víc se toho účastníme, tím víc se systém posiluje. V období pandemie se dozor stal bio-politickým, nejen naše komunikace, ale těla a zdraví se staly objektem dozoru. Zákonem garantovaná ochrana osobních údajů v západním světě vždy bránila sledování jednotlivce, na rozdíl od Asie, kde nikdy neexistovalo tak kritické povědomí o sledování člověka mocí. V období epidemie se dospělo k závěru, že pouze neomezený dohled nad biologickým jednotlivcem omezí epidemii a zabrání ekonomické katastrofě a zhroucení ekonomických řetězců. Tento závěr a jeho praktické důsledky znamenají konec liberalismu. Západní liberální model byl zpochybněn taky proto, že asijské modely reagovaly na pandemickou výzvu lépe. Asijský model boje s virem nebyl slučitelný s evropským modelem. Individualismus není v Asii považován za centrální společenskou kategorií, ale kolektivismus disciplinované společnosti. Omezovací opatření nebyla vnímána jako omezení práv, ale byla považována ze naplnění přirozených potřeb kolektivu. Ukázaly se systémové výhody asijského kontextu.

To jsou Hanovy teze, v italském Barbadillu se nad nimi zamýšlí esejista Pietro Ferrari. Nastává tedy konec epochy triumfálního neoliberalismu, do něhož jsme všichni lapeni? Revoluce není možná? K podkopání systému nikdy nedojde čistě antagonistickým způsobem, ale realistickým způsobem. Elita, aby se vyhnula zničení přirozeným proudem ve společnosti, využije všechny možnosti, aby se tomu vyhnula. Odpovědí Hanovi by mohlo být konstatování, že revolučním prvkem doby je každé místo, kde se rozvíjí konsensuální politická suverenita. Možná, že “potřebujeme” víc Evropy, ale rozhodně odlišné od té nemotorné a koktavé, jak známe dnes.

Podle Pietra Ferrariho ke “konzervativní” revoluci nebo revoluční obnově může dojít s kontinentálním superstátem, který dokáže centralizovat moc, strategii a zastupovat rozdílné zájmy davů a vtisknout finální směr anarchickému vývoji technologického kapitalismu. Tato alternativa nebude znamenat, jenom to, že už nikdy nedojde k revoluci, ale pomalu se státy, regiony, kraje promění v nevýznamné struktury, které budou nahrazeny mafiózním feudalismem, v kterém se společnost rozplyne a zůstanou jen vazalové toužící po ochraně svých baronů a potentátů. Vrcholem triumfu anonymních globálních technologických sil bude nejhorší forma středověku, která se bude vysmívat havarovanému postmodernismu. Vraťme se však k původnímu tématu, opravdu je dnes revoluce tak nemožná?

(6 votes, average: 4,33 out of 5)

Loading...