BENJAMIN KURAS
V době, kdy jsem pracoval v Young Vicu, mě doma navštívil úředník Scotland Yardu na pohovor týkající se žádosti o občanství.
„Všiml jste si, jaká skupina lidí divadla ovládá?,“ zeptal se mě mimo jiné, když zvěděl, že pracuju v divadle.
„Ne. Kdo jako?“
„Vážně jste si nevšiml?“
„Myslíte třeba Židy?“
„To ne,“ rozesmál se.
„Aha, vy myslíte komunisty,“ vzpomněl jsem si na chudáka Vojtu.
„No dobře,“ povzdechl si s viditelným náznakem frustrace. „Tak to začnu odjinud. Máte přítelkyni?“
„Jo vy myslíte homosexuály,“ konečně mně ňoumovi došlo. A uvědomil jsem si, kolik jich v Young Vicu bylo a člověk to pokládal tak nějak za normální. Zda to za normální pokládal i Scotland Yard pouhých sedm let poté, co homosexualita v Británii přestala být trestným činem, jsem se zapomněl zeptat. Též jsem se zapomněl zeptat, zda by to mělo vliv na získání občanství.
„Takže přítelkyni máte?“
„Mám, ale je to Francouzka,“ odpověděl jsem, a napadlo mě si zavtipkovat: „Vadí to na získání britského občanství?“
„Ne, ne, samozřejmě ne,“ spěchal mě ujistit bez zasmání a vyplnil pár slovíček ve formuláři.
Potvrzení o získání občanství přišlo za měsíc. A dodnes nevím, jestli se občanství tehdy udělovalo jen heterosexuálům.
V Young Vicu byly tehdy homosexuálů dva typy. Kliďasové v dlouhodobém monogamním vztahu, kteří nikoho jiného neobtěžovali a nedávali to obzvlášť najevo, pracovali v zákulisí dva. General Manager Donald Sartain, už asi padesátník, žil s mladým fešáckým hnědým hochem z Mauricia a byli si věrní. A kolega Assistent Manager Tony, rovněž ve vztahu s někým, o němž ani nikdy nemluvil. Tím druhým typem byl bouřlivák režisér a umělecký ředitel Frank Dunlop, jehož misí zřejmě bylo obracet heterosexuály na správnou sexuální víru, aby se lidstvo nepřemnožovalo.
Paradoxně, na těch dvou to bylo z gestikulace a způsobu mluvy poznat, zatímco Frank se jevil spíš jako chlap drsňák. Mezi herci jich bylo několik na první pohled nepoznatelných. Frank Dunlop patřil mezi režisérské génie, s mimořádnou schopností zredigovat a zkrátit Shakespearovy a Molièrovy texty a nadrilovat na ně herce tak, že zněly jako každodenní mluva, aniž ztrácely původní rytmus. Čili tak, aby jim rozuměli i pubertální školáci. Přivymýšlel si k nim spoustu pohybovek a vizuálních gagů, které napomáhaly pochopení a posunu děje. Herce místy doháněl až k akrobatismu, spouštění lanem s balkonu, skákání po lavicích mezi hlavami diváků. Odehrával-li se děj v Itálii, přidal mu echt italskou atmosféru. Molièrovo Šibalství Scapinovo přejmenoval jednoduše na Scapino a umístil je do neapolské pobřežní trattorie, kde každou chvíli herci zpívali italský jídení listek a chodili do publika, jako součást děje, s paletou zmrzliny za zpěvu „Gelato. Gelato“.
„Sednout si zde i jen na chvilku herec může, jen když hraje krále,“ rád Frank říkával.
Young Vic bylo jeho bejby, založil jej v roce 1969 a vychoval v něm desítky mladých herců, z nichž mnozí se později stali špičkami anglického herectví. Nejslavnějším byl brilatní komik Jim Dale, který si zahrál v několika filmových komediích a jeho Scapino se ještě dlouho po derniéře v Young Vicu držel v New Yorku na Broadwayi. Druhým velkým esem byl Michael Kitchen, později mezinárodně proslulý v seriálu Foyleova válka. Nebo předčasně před čtyřicítkou zemřelý Ian Charleson, ten skotský běžec ve filmu Chariots of Fire.
Frankovy inscenace byly diváckým požitkem a já jsem si z nich chrochtával blahem, kdykoli se mně mezi prací podařilo ukrást tu čtvrthodinu nebo půlhodinu nerušeného diváctví.
No a zpět k tomu hlavnímu námětu této kapitoly. Svoje homosexuální misionářství si Frank jednou vyzkoušel i na mě. Dlaní na zadek. Do vteřiny měl před nosem mou pěst a sdělení:
„Tohle zkusíš ještě jednou, tak dostaneš do držky.“
Všichni kolem ztuhli, tohle si k němu ještě nikdo nedovolil. Že dostanu okamžitého padáka, se bralo jako samozřejmost.
Frank se nejprve lekl, neboť toto se mu asi často nestávalo, pak zrudl a supěl, pak se náhle uklidnil a vyštěkl:
„Pojď se mnou.“
Následoval jsem ho do jeho kanceláře a čekal jsem výpověď.
„Sedni si.“
Sedl jsem si a on mně nalil sklenici skotské.
„A teď dobře poslouchej.“
Čekám krátkou lekci, co si obyčejný administrativní pracovník smí a nesmí dovolit k panu uměleckému řediteli a pak vyhazov.
„My tě tady máme všichni rádi. Ale jestli nedokážeš přijmout v klidu kousek typické anglické divadelní srandy, tak nemůžeš pracovat v anglickém divadle.“
„Mám padáka?“
„Nemáš. Jen vysvětlení.“
„Dobře,“ odpovídám. „To beru. Ale jestli mně to uděláš ještě jednou, tak se nediv, když zareaguju středoevropsky.“
General Manager Donald se z toho mohl popukat smíchem. A vysvětlil mně to takto:
„Asi to nevíš, ale každý mladý chlap, který přijde pracovat do anglického divadla, je automaticky pokládán za homosexuála, dokud neprokáže opak. Tys to teď tady každému prokázal znamenitě a už si tím nemusíš lámat hlavu, nikdo tě obtěžovat nebude.“
A pak ještě dodal:
„Když jsem tě sem přijímal, hned jsem poznal, že jsi žalostnej heterouš a že z toho tady bude zábava.“
„Pathetically hetero“ to znělo v originále.
Od té doby beru homosexualitu a homosexuály jako jeden z normálních menšinových prvků západní civilizace, už od antického Řecka. Spolubojovníkům za záchranu západní civilizace zároveň proti homosexualitě brojícím připomínávám, že jedním s nejstatečnějších kolegů je anglický homosexuální spisovatel a aktivista Douglas Murray. Vadí mně akorát (tak jako ostatně i jemu) zneužívání sexuální preference k politickým účelům, okázalost jejích demonstrací a prosazování privilegií. A nikdy jí neodpustím zneužití slova gay, které ještě pamatuju, že znamenalo „veselý“ a je v tomto významu dnes nepoužitelné.
Buďte první kdo přidá komentář