Řízená demokracie podle Bruselu |

Sdílet článek:

V loňském roce k tradiční europoslanecké literární tvorbě přispěl někdejší ministr Topolánkovy vlády, bývalý předseda Legislativní rady vlády, místopředseda KDU-ČSL, a především lidovecký exposlanec Evropského parlamentu docent Pavel Svoboda knížkou Deník europoslance, která v tomto týdnu vyšla jako e-kniha.

V jisté rovině je knížka sympatická: autora polidšťuje jeho láska ke „klasické“ hudbě, jeho průvodce vesměs pražskými kostely a církevními svátky, láska k rodičům, jistý melancholický smutek nad svou bezdětností: („říkám si, jaké asi bude moje stáří, když nemám děti“) a koneckonců i jeho přímý, jakkoli místy neumělý, jazyk. Zbytek „Deníku“ však veškeré sympatie nemilosrdně bortí.

Neutěšený popis bruselské „řízené demokracie“

Řada europoslanců mimo záznam přiznává, že hlasování v Bruselu a ve Štrasburku je často jen symbolické, aneb, jak říkají ironicky statistici: „optometricky zhodnocené“, čili – odhadované od oka a na přání zadavatele. Pavel Svoboda to popisuje decentně následovně:

„Poslanec ví, o čem hlasuje, jen v případě dokumentů, které mu prošly rukama.

(…)

Občas někdo požádá o ověření hlasování pomocí elektronického zařízení a někdy se ukáže, předsedající výsledek neuhádl správně.“

Kupodivu se nad tímto fenoménem nikterak nepodivuje, nepohoršuje, ale bere jej jako hotovou věc, jako rys toho, co nazývá „řízenou demokracií“, kterou tolik obdivoval u někdejšího předsedy Evropského parlamentu, socialisty-knihovníka Martina Schulze:

„Musím pochválit Martina Schulze, protože dokázal čelit pokusům
o narušení (…) procedurálními obstrukcemi a bučením, které Schulz okázale ignoroval a potížistům zleva i zprava prostě nedal slovo.

(…)

Musím se naučit více despoticky řídit jednání, diskuse se jinak točí v kruhu.

(…)

Kongres /Evropské lidové strany/ je opět ukázkou něčeho, co bych nazval „řízená demokracie“: volba předsedy začala ještě před oficiálním zahájením sjezdu, kandidáti na místopředsedy strany ani nemuseli přednést kandidátské projevy. A ono je to v takovém počtu lidí asi dobře…Z iniciativy Michaely Šojdrové jsme středeční večer zasvětili návštěvě Ligy mistrů.“

Řízeně-demokraticky „nedat slovo“ a „despoticky řídit jednání“, to je patrně hlavní ingredience té veliké liberální demokracie, za kterou Svobodova Evropská lidová strana EPP tolik bojuje na všech frontách.

I proto se evropskými lidovci evidentně rychle inspirovali i jejich čeští a moravští bratři na zlínském sjezdu v roce 2015:

„Šlo to relativně rychle, zejména díky tomu, že mladý předseda návrhové komise byl – v pozitivním smyslu – vynikající manipulátor, nechal všechna usnesení ze všech odborných komisí, mezi něž jsem jen já sám zamíchal dva svoje návrhy, en bloc schválit jedním hlasováním a než se delegáti vzpamatovali, byla většina práce za nimi. Ostatně, byla neděle odpoledne a všichni už chtěli domů.“

Mimochodem, tím mladým šikovným manipulátorem tehdy byl Jan Šmídek, ředitel lidoveckého think-tanku Institut pro křesťansko-demokratickou politiku, který za dobu své existence dostal od státu na činnost zhruba 14 milionů korun.

Slušnost především

Lidovecký, ba co více: křesťanskodemokratický, politik Pavel Svoboda napříč knihou žehrá na zhrubnutí češtiny. Nutno říci, že jeho kniha jde vskutku slušnosti příkladem. Namátkou:

Prezident Zeman je dle pana exeuroposlance „sprosťák, rektální alpinista vůči Rusku i Číně, to jsme to dopracovali.“

Což mu ovšem nikterak nebrání v tom, aby sebevědomě konstatoval:

„Když jsme u (p)rezidenta, jeden výše postavený duchovní připomíná, že je třeba se za něj modlit. Doporučuje zejména modlitbu „odpočinutí věčné“ [dej věrným zemřelým].

(…)

Spřátelení ukrajinští poslanci mě žádali, zda bychom se nějak nemohli zbavit Zemana.“

Život vrcholného politika je evidentně složitý, protože má „jet lag jako prase“, musí diskutovat s docentem Petrem Robejškem, který je „demagog“, zatímco tiskový mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček je „symbol blbosti, arogance a prolhanosti“, „Rusko rovná se – agresorské“, a když pan europoslanec „v EP hlasoval proti alkoholismu“, jeho synovec a kmotřenec „blil jako alík“ (pro pořádek – jak vyplývá z kontextu, synovcův vomitus nebyl důsledkem hlasování strýce, nýbrž seznamování se s alkoholem). A tak nakonec se není čemu divit, že v očích pana Svobody před volbami v Brně „jediné povzbuzující bylo, když jsem se zeptal heslo k místnímu wifi: znělo „komunistijsousvině“.

Jednotná v rozmanitosti

Evropskou unii má pan docent Svoboda evidentně rád, a tak si pochvaluje, že „Toledo je město krásně opravené za evropské peníze“ a diví se, jak se želivský „klášter vlivem unijních fondů za poslední dva roky proměnil.“

Unií opravené Toledo mohli europoslanci obdivovat třeba díky výjezdovým zasedáním rozšířeného předsednictva Evropské lidové strany, o který se z Deníku europoslance dozvídáme, že „nejsou samoúčelná. Vždy, když se někde blíží nějaké důležité volby, vyráží ELS podpořit své kandidáty. Na takovou konferenci přijedou často i naši evropští lídři, včetně kancléřky Merkelové či předsedy Komise Junckera, čímž se přitáhne mediální pozornost, s níž se svezou i místní kandidáti.“

A musí to být skutečně nesmírně zajímavé, protože takového řečníka Hermana Van Rompuye (kdysi prvního prezidenta Evropské unie, který byl ovšem natolik nevýrazný, že jej spíše než jeho funkce proslavilo barvité charakterizování Nigelem Faragem, že má „charisma mokrého hadru“), by Pavel Svoboda prý „mohl poslouchat celé hodiny“. Obdivuhodný výkon, za který může být poctivý europoslanec po zásluze odměněn: „Je pátek, a jelikož v pondělí mám být v Alicante (Španělsko) na oslavě dvaceti let OHIMi, odlétám už dnes a udělám si tam pěkný víkend.“

Domácí držkopády

Bývalý ministr bez portfeje také líčí své krušné dny po pádu Topolánkovy vlády, jejímž byl členem: „Po pádu vlády jsem čekal pár telefonátů s nabídkami, ale telefon se neozval ani jednou“

(…)

„poté nastoupil jako ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, kolega z Topolánkovy vlády, a nechal mě vyhodit. Byl to velký držkopád…a zároveň poučení o tom, kdo je zbožňovaný „Karel““

Ostatně, „Karla“ a jeho stranu nemá Pavel Svoboda příliš v lásce: „Vzpomínám si na sjezd 2009 ve Vsetíně, kdy se TOP 09 oficiálně oddělila. Říkali jsme jim, že přijde den, kdy se budou chtít s námi sjednotit.“

Kniha patrně vznikala před úspěchem pětikoalice, neboť v nelibosti není jen partner z koalice SPOLU, ale také vládní Piráti. O takřka mezidruhovém setkání europoslance s islandskými Piráty se tak dozvídáme: „Piráti jsou čtvrtou nejsilnější stranou. Po setkání s několika z nich se mi zdá, že bychom se měli vrátit ke staré dobré tradici minulých staletí, jak nakládat s lapenými piráty – jsou arogantní, neslušní, radikální, nezohlední.“ Bude tuto strategii razit Pavel Svoboda i nyní? Uvidíme.

Tyto vzpomínky jen trefně dokresluje, kam svými slovy Pavel Svoboda sebe sama řadí: kniha je prošpikovaná pobyty ve VIP saloncích, policejními eskortami, poctami, recepcemi a slavnostními večeřemi. Příkop mezi politikem a voličem může být jen stěží hlubší:

„Když vidím, jak podstatná část obyvatel volila, tak se těším na nástup umělé inteligence. Vždy nás učili, že vůči voliči se vyjadřuje jen respekt, ale problém není v politicích, je ve voličích, jejich vzdělání a výchově.“

Tolik Pavel Svoboda po volbách 2017. Pokud jste hodili Pavlu Svobodovi svůj hlas někdy jindy než v těch jediných volbách do europarlamentu roku 2014, patrně propadl. Docent Svoboda neúspěšně kandidoval v roce 2004, 2009, 2010 i 2019 – tehdy za to ovšem mohli voliči KDU-ČSL, kteří vykroužkovali Tomáše Zdechovského i Michaelu Šojdrovou:

„Lidé prostě nechápou, že i lídra je třeba kroužkovat.“

Život permanentně neúspěšného kandidáta je proto extrémně těžký:

„a s tímhle materiálem se má budovat demokracie. Myslím, že to byl Churchill, kdo řekl, že o demokracii ztratí člověk iluze po prvních deseti minutách setkání s voliči“.

A tak se proto není čemu divit, že radost je nutné hledat jinde: „Pochvala od předsedy EP Tajaniho na Twitteru potěší.“

Cesta do hlubin vlivného lidoveckého mistra zákulisních her a bývalého europoslance Pavla Svobody je kromobyčejně užitečná. Opravdu chceme „řízenou demokracii“?