JEFF MINICK
Kritici vykreslovali Reagana jako nezvědavého a špatně informovaného, ale muž v Oválné pracovně byl vzdělaný a měl představivost.
Fanoušci Ronalda Reagana na něj často vzpomínají tak, jak ho vykresluje nedávno uvedený film Reagan: jako bývalého sportovce, který miloval jízdu na koni a přírodu, herce, který se stal nejprve guvernérem a poté dvakrát zvoleným prezidentem, a „velkého komunikátora“, jehož politika přispěla k pádu Sovětského svazu.
Reaganovi kritici na něj měli jiný názor. Demokrat a prezidentský poradce Clark Clifford nazval Reagana „milým hlupákem“. Politický komentátor a esejista Christopher Hitchens ho popsal jako „hloupého jako pařez“. Jiní novináři si Reagana vzali na paškál kvůli jeho nedostatečné připravenosti na Bílý dům, zesměšňovali jeho Strategickou obrannou iniciativu, kterou nazvali „Hvězdnými válkami“, a pohoršovali se nad tím, když Sovětský svaz označil za říši zla.
Na obou stranách této barikády názorů je mnoho lidí, kteří neznají Reaganovu inteligenci, vybroušenou desítkami let čtením a psaním. Za přívětivým chováním a často sebeironickým smyslem pro humor se skrýval muž, který trávil nespočet hodin s knihami a papírem a perem.
Dětští hrdinové
V roce 1977 se O. Dallas Baillio, ředitel veřejné knihovny v Mobile v Alabamě, obrátil na 100 známých Američanů s dotazem, aby jmenovali pět knih z jejich mladého věku, které na ně měly vliv. Reagan ve své odpovědi projevil svou charakteristickou pokoru. „Musím přiznat, že váš dopis mi přinesl několik chvil smíšených emocí,“ napsal Reagan Bailliovi. „V každém z nás musí být trochu snoba, protože moje první reakce byla pokusit se vzpomenout na příklady klasické literatury, které bych mohl uvést jako své oblíbené z mladých let. Žádné jsem si nevybavil, tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven.“
Mezi jeho nejoblíbenější patřila klasická díla z jeho mládí: díla Edgara Rice Burroughse, tvůrce knih o Tarzanovi a sci-fi série o Johnu Carterovi. Nejdůležitější však byla kniha Harolda Bella Wrighta That Printer of Udell’s, která, jak Reagan uvedl, „na mě udělala trvalý dojem, když mi bylo asi 11 nebo 12 let, hlavně kvůli dobrotě hlavní postavy“. Vzhledem k tomu, že jeho vlastní rodinný život částečně odrážel ten hrdinův – otec byl alkoholik a matka oddaná křesťanka – je hluboký dojem, který tato kniha zanechala, ještě pochopitelnější. V dopise psaném z Bílého domu Wrightově dceři o jejím otci Reagan uvedl: „Postavil mě na cestu, kterou se snažím následovat až do dnešního dne. Vždy mu budu vděčný.“
Na konci svého dopisu řediteli knihovny Bailliovi Reagan napsal: „Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že všechno mé čtení ve mně zanechalo hlubokou víru v triumf dobra nad zlem. Byli tam hrdinové, kteří žili podle morálních standardů a fair play.“
Čtením ke konzervatismu
Název díla Davida T. Byrna z roku 2018 Ronald Reagan: Intelektuální biografie může vyvolat posměšný smích a jízlivé poznámky od odpůrců 40. prezidenta. Avšak hluboká analýza odhaluje důležitost Reaganova čtení a jeho vliv na jeho myšlení, zejména ve vztahu k rostoucí antipatii vůči komunismu. Ano, Reagan si užíval populární literaturu, jako jsou westerny Louise L’Amoura. Když se stal prezidentem a zmínil, jak se mu líbila kniha Toma Clancyho Hon na Rudý říjen, prodeje románu vylétly. „Prezident Reagan udělal z Honu na Rudý říjen bestseller,“ řekl později Clancy.
Mezitím se však Reagan věnoval i náročnější literatuře, která ho nakonec přivedla do Republikánské strany. Jak Byrne uvádí, v 50. letech četl knihy jako The God That Failed (Bůh, který selhal), zásadní sbírku, v níž spisovatelé, kteří odvrhli Sovětský svaz, kritizují komunismus. Obzvláště oblíbená byla klasika Whittakera Chamberse Witness (Svědectví), příběh autorova rozčarování z marxismu a SSSR. Reagan byl dlouholetým předplatitelem konzervativního magazínu Williama F. Buckleyho Jr. National Review. Četl knihy ekonomů, kteří prosazovali demokracii a volný trh, jako byli Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Milton Friedman.
Také Bible měla svůj vliv. Jeho matka Nelle, oddaná křesťanka, která četla Písmo vězňům v místní věznici ve městě Dixon v Illinois, sdílela Bibli i se svými dvěma syny. Na obou svých prezidentských inauguracích složil Reagan přísahu s rukou na matčině Bibli krále Jakuba. V roce 1954 četl příběhy ze Starého zákona v rádiu. Jako prezident vydal prohlášení označující rok 1983 za Rok Bible, což vyvolalo žalobu od ACLU (Americké unie občanských svobod), která argumentovala, že prohlášení je protiústavní. Žaloba neuspěla.
„Na stránkách Bible,“ uvedl Reagan, „se nacházejí odpovědi na všechny problémy, kterým lidé čelí“.
S perem v ruce
Pro lepší pochopení Reaganova uznání psaného slova stačí nahlédnout do publikovaných sbírek jeho prací. Reaganovy deníky obsahují jeho denní zápisky z doby v Bílém domě. Tato kniha má 784 stran. Existují různé sbírky jeho projevů, z nichž mnoho napsal sám. V letech 1975 až 1979 Reagan, s ohledem na prezidentskou kandidaturu, uskutečnil více než 1 000 rozhlasových vysílání, přičemž více než 60 % scénářů bylo jeho vlastních. Odhaduje se, že během svého života napsal přes 10 000 dopisů, což je osobní korespondence, kterou překonal pouze jeden jiný prezident, Theodore Roosevelt. Některé z těchto dopisů jsou shromážděny v knize Reagan: Život v dopisech (Reagan: A Life in Letters) o 960 stranách.
Kromě toho, když kandidoval na guvernéra Kalifornie, napsal Reagan svou autobiografii s pomocí Richarda Hublera. Výsledná kniha Where’s the Rest of Me? (Kde je zbytek mě?) má název odvozený z repliky, kterou pronesl ve filmu Kings Row. Později následoval další autoportrét z roku 1990 An American Life, který do značné míry napsal Robert Lindsey. I když se Reaganovi při sestavování těchto knih dostalo pomoci, opět ukazují jeho přesvědčení, že slova na papíře mají moc.
Byla to právě jeho slova, která si poprvé získala pozornost konzervativců a učinila z něj politickou sílu v Republikánské straně. V říjnu 1964 přednesl Reagan předem nahraný projev před studiovým publikem na podporu prezidentské kampaně Barryho Goldwatera, který se stal známý jako A Time for Choosing (Čas pro volbu). Tento projev nezvrátil Goldwaterovu prezidentskou kandidaturu, ale The Speech, jak projev Reaganovi příznivci brzy začali nazývat, znamenal jeho politický debut na národní scéně.
Biograf Byrne uvádí tuto vzpomínku Reaganova syna Michaela, když se ho zeptali na jeho nejvýraznější vzpomínku z dětství na otce: „Jednoduché. Než se stal guvernérem, pracoval hodně doma. … Když jsem se odpoledne vrátil ze školy, hodil jsem knihy a šel do hlavní ložnice pozdravit. Táta tam měl velký stůl a vždy u něj seděl a psal. Ne skoro vždy. Vždycky.“
Vybroušená představivost
Mnoho pozorovatelů, včetně Davida Byrna, připisuje Ronaldovi Reaganovi fotografickou paměť, což byl dar, který nepochybně posílilo učení textů a scénářů jako herce. Měl v rukávu spoustu vtipů, uměl recitovat dlouhé básně i statistiky a často skrýval své vědomosti a myšlenky, dokonce i před poradci z Bílého domu, za maskou přívětivosti.
Ale jak také Byrne poznamenává: „Ještě více než jeho fotografická paměť byla největším intelektuálním darem Reagana jeho představivost. Vědomosti jsou důležité, ale jsou omezené. Představivost je neomezená… Reaganova představivost předčila všechny poválečné prezidenty… byl jedním z mála lidí, kteří si dokázali představit svět bez Sovětského svazu, svět bez Berlínské zdi, svět bez komunismu.“
Pokud porovnáme Reagana s jeho předchůdci, vidíme zásadní rozdíl v přístupu k totalitním vládám a komunismu. Prezidenti po druhé světové válce se většinou zaměřovali na politiku zadržování ambicí marxistických režimů. Prezidenti Nixon a Carter usilovali o zmírnění napětí prostřednictvím politiky détente, zejména ve vztahu k Sovětům.
Reagan sice některé z těchto politik zachoval, ale zároveň si představoval svět osvobozený od totalitarismu. Byl optimistou a idealistou více než jeho bezprostřední předchůdci, jak ho popisuje Byrne, romantikem, pokud jde o život a politiku. Jak mnozí poznamenali, že jeho povaha byla podobná povaze umělce, ovlivněna jeho dětstvím v Dixonu, studentskými léty na Eureka College a později prací ve filmu. „Pevná víra v triumf dobra nad zlem“, kterou získal ze svého dospívajícího čtení, ho nikdy neopustila.
Zákulisní Reagan
Byl Ronald Reagan intelektuálem? V žádném případě – alespoň ne tak, jak tento termín běžně používáme. I Byrne si to například uvědomuje ve svém díle Ronald Reagan: An Intellectual Biography. Tato kniha rozhodně není biografií intelektuála.
K Bílému domu Reagana dovedly různé přednosti a okolnosti. Jeho přirozené fyzické přednosti – výška 185 cm, jeho hollywoodský vzhled a melodický hlas – a jeho obecně pozitivní osobnost byly cennými politickými aktivy. Jeho roky herecké kari éry z něj udělaly přirozený talent před publikem i kamerou. „Jak může prezident nebýt hercem?“ řekl jednou. Své přesvědčovací schopnosti, které rozvíjel od mládí a které se v jeho životě stále znovu a znovu dostávaly do popředí, dokázal dobře využít i na politické scéně, ať už zpoza řečnického pultíku, nebo u jednacího stolu s osobnostmi světového formátu.
Přesto v okamžicích samoty, kdy se Reagan oddával četbě a psaní, uvažoval o nápadech a snil o lepším světě, zvažoval, jak by mohl takový svět uskutečnit, tyto činnosti podporovaly všechny jeho dary a talenty. Když si uvědomíme, co se odehrávalo za oponou, než tento herec vystoupil na světové jeviště, lépe porozumíme tomuto muži.
–ete–
(11 votes, average: 4,82 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář