Šest týdnů v duchu Donalda Trumpa … šest bodů k zamyšlení |

Sdílet článek:

JAN FIALA

1. Evropští lídři se odmítají smířit se skutečností. Nechtějí, a ani nemohou. Už se úspěšně oklepali ze studené sprchy, kterou přestavoval projev J. D. Vance v Mnichově. Nehodlají se dobrovolně vzdát jednoho ze svých klíčových témat. A jsou pro to ochotni udělat cokoliv. Migrační krize, boj s klimatem a hrozba z Východu – hlavní pilíře argumentace pro ještě hlubší centralizaci Evropy a pevnější utažení šroubů; v sázce je příliš. Navíc by nemohli nadále odvádět pozornost od skutečných problémů, které často způsobuje jejich vlastni politika.

Už by nemohli říkat, že volební sliby neplatí, protože je válka. Král by byl nahý, a to přece nelze dopustit. Válka na Ukrajině je pevně spjata s jejich politickým životem. Nemohou ji ukončit. Nemohou slova jako mírový plán či summit brát vážně. Je pochopitelné, že Evropu nikdo nepozve na mírová vyjednávání, pokud naši nejvyšší představitelé dokáží mluvit pouze o válce, pokud navrhují jen další způsoby, jak ji nekonečně prodlužovat. Nějaké sebeutvrzovací, umíněné, legrační schůzky odtržené od skutečných „decision makerů” na tom nic nezmění. Evropa bude na hřišti velmocí působit ještě víc k smíchu. Pro nás, jakožto obyvatele Evropy, je to ale spíše k pláči.

2. Ukrajina se musí podívat realitě do očí. Po třech letech tragické, krvavé a bezvýchodné války je nasnadě otázka, zdali má její další prodlužování smysl. Nemyslí si to mnozí z nás a nemyslí si to ani Donald Trump. Ukrajinský prezident je však, zdá se, přesvědčen o opaku: snad se dá neodvratitelné ještě zvrátit. Poskytněte nám další zbraně, náboje a peníze – jako to dělala předchozí administrativa – a my vám dokážeme, že Rusy triumfálně porazíme. To však Západ dělal už tři roky. Kýžené ovoce to nepřineslo. Je bláznovstvím v této zhoubné strategii pokračovat. Ještě pošetilejší bylo před současným americkým prezidentem, výsostným pragmatikem, v jeho vlastní kanceláří, používat patetický moralismus a sugerovat, co prý Spojené státy pocítí. Donald Trump nemá žádné závazky a ani zájem navazovat na – evidentně destruktivní a nikam nevedoucí – politiku svého předchůdce. Taková je realita. Nepopírejme ji.

Poměrně nahlas zaznělo při oné neradostné roztržce i slůvko gratitude, vděčnost. Nikdo po prezidentovi Zelenském nežádá, aby úlisně děkoval v každé třetí větě. Bohatě postačí, když vezme v úvahu jednu zásadu starou jako civilizace sama, tedy: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nebo, jak se říká v angličtině, beggars can’t be choosers. Pokud vaše existence závisí na pomoci druhých, chtíc nechtíc musíte brát v úvahu jejich vůli. Nemůžete si vymýšlet, vznášet požadavky. Platilo to tak tisíciletí a platí to stále. I pro prezidenta Ukrajiny.

3. Tři procenta HDP na obranu budou nereálnou realitou. Zbrojařské lobby a na něj napojení politici udělají cokoliv, aby nás přesvědčili o nutnosti, až blahodárnosti, investic do obrany, podpory muničních iniciativ a koalic ochotných. Nikdo nedává prostor oné „hloupé, plytké diskusi,“ kolik to bude stát či kde na to vlastně vezmeme. Falešně si namlouváme, že můžeme americkou pomoc nahradit. Výdaje by byly enormní. V nás neprospěch hrají snad všechny objektivní faktory: cena energií, práce, materiálu, výrobní kapacity – a rozpočty evropských zemí jsou už tak dosti děravé. Nést válečné břemeno je zkrátka nebezpečný avanturismus. Evropským elitám se povedlo protlačit už tolik rozhodnutí s mizivou podporou veřejnosti, že se jim nejspíš podaří uskutečnit i tento krok. Pokud se tak stane, budeme si muset zvykat na ještě hlubší pokles ekonomiky a propad životní úrovně. Bude to bezúčelné, neudržitelné, nehospodárné, nereálné – a přesto se 3 či více % HDP na obranu stane realitou mnoha zemí.

Spojené státy zůstávají hlavním garantem bezpečnosti v Evropě, nenechme si namluvit opak. Neohrožuje nás údajně nevyzpytatelný či nečitelný Trump (alespoň já jeho záměr ukončit válku považuji za zcela jasný), nýbrž nezodpovědné snílkovství – či spíše blábolení – o evropské armádě.

4. Dbejme především našich národních zájmů. Znepokojuje mne přetrvávající paradigma „proukrajinský“ versus „proruský“ – ať už ta slovíčka znamenají cokoliv. Na základně stejného mechanismu se před více než staletím začala Evropa dělit na dva znesvářené, nesmiřitelné tábory. Nepřekonatelné rozdělení národů na sympatizanty Trojdohody a Trojspolku učinilo Velkou válku nevyhnutelnou. Poučme se a nedopusťme, aby se historie opakovala. Na kterýkoliv konflikt, nejen ten na Ukrajině, je třeba nahlížet našima očima, nikoliv pohledem válčících stran. Jedině tak si můžeme zachovat objektivitu, být nezávislým pozorovatelem a racionálním arbitrem. Jedině tak můžeme jasně definovat a zastávat vlastní národní zájmy. Pamatujme na to.

5. Tvrzení, že si Trump s Putinem Ukrajinu rozdělí, je více než směšné. Je trapné. Odmítám se zabývat primitivními výkřiky poražených fanatiků, kteří neustále omílají cosi o trumpovském fašismu – na tak omezené označení snad ani nelze rozumně reagovat. Ale proti tomuto drzému a nebetyčně hloupému vyjádření, které slýcháme až příliš často a z příliš vysokých míst je třeba se vymezit.

Ukrajinu nikdo dělit nebude, ona už totiž rozdělena je. Její historie je dlouhá, komplexní a mimořádně bolestná – a to i kvůli kulturní, národnostní, náboženské či politické rozmanitosti, která zde vždy byla přítomna – rozdělena byla mnohem dříve, než se Trump s Putinem vůbec narodili. Málokdy v ukrajinských dějinách však byly tyto odlišnosti a hranice mezi nimi respektovány. I proto patří historie této země k těm vůbec nejkrutějším. Trump není ani historikem, ani teoretikem společenského soužití, a přesto mnohé chápe – k respektování vůle určité skupiny obyvatel totiž stačí mít zdravý rozum. Toho se bohužel evropským špičkám nedostává.

6. Ta pasivita je už tragická. Jsem zklamán reakcí – či spíše ne-reakcí – nemalé části opozičních politiků. Mrzí mě jejich liknavost, zdrženlivost zaujmout jasné stanovisko k událostem posledních dnů, jejich centristické komentáře bez chuti a zápachu, ta účelová snaha nechat to tak nějak vyšumět a nikoho nepopudit. Co to má být?

Trump je příliš kontroverzní téma, a tak o něm raději nebudeme moc mluvit. A už vůbec nebudeme jeho kroky vysvětlovat, nota bene obhajovat – to není součástí bontonu, je to „protievropské.“ Takové jednání je od opozice nedůstojné a nesebevědomé. Skoro se nabízí mluvit o zbabělství, které v politice určitě nemá mít místo.