Socialismus jako východisko je fatální omyl

Odraziště pro svoji thesi nacházejí už v dávném spisku Karla Marxe, který definuje vývoj společnosti na ose: Prvotně pospolná společnost → Otrokářská společnost → Feudální společnost → Kapitalismus. Dále Marx dochází k závěru, že kapitalismus přes kolonialismus dospěl ke svému nejvyššímu stádiu – imperialismu a dále musí být nahrazen socialismem a posléze komunismem. O komunismus usilují komunisté. O předstupeň komunismu usilují socialisté, čímž se stávají nástrojem komunistů k dosažení konečného cíle.

Samozřejmě se socialismus i komunismus ve své slepé třídní nenávisti snaží primárně zničit vlastníky výrobních prostředků. Ve svých představách se nesnaží dobrat nějaké nejvyšší formy společenské ústavy, ale táhlým obloukem vlastně směřují společnost zpět ke společnosti prvobytně pospolné, kterou budou oni samozřejmě řídit.

Ten uměle rozdmýchávaný a živený boj tříd nemá totiž vůbec v plánu osvobodit dělníky (údajně jediné právoplatné vlastníky celého produktu), ale hlavně umožnit vůdcům revoluce vyšvihnout se na nejvyšší příčky společnosti a získat doložky nejvyšších výhod a privilegií. Pro popis principu třídního boje bychom tedy měli definovat zcela novou, jedinečnou třídu a tou by byli vůdci revoluce, kteří se vehementně derou k moci po zádech dělnické třídy, přičemž ji samu zašlapují do stejného bláta, kde byla předtím. Samozřejmě ne­za­po­mí­na­jí vybavit se pro ten pobyt u moci množstvím nadstandardů, o kterých se těm, co po jejich zádech k moci vylezli, ani nesní.

K jakým hospodářským výsledkům vede praktická aplikace reálného socialismu jsme neradi zažili všichni v celém sektoru východního „mírového“ bloku. Stejné výsledky vidíme všude tam, kde se jej komunisté, nebo socialisté pokusili zblbnutím části společnosti a násilím zavést, ať se jedná o státy jižní Ameriky, Kubu, Vietnam, Severní Koreu, africké státy, kdekoliv, kdekoliv na světě. Bídu, technologické zaostávání, prohlubující se frustraci a nespokojenost. Nivelizovanou společnost s absolutní ztrátou motivace, ztrátou píle a vzrůstající závistí.

Není překvapivé, že severní Amerika, západní Evropa, Japonsko, Austrálie, které vyrostly z primitivního kapitalismu osmnáctého století, dosáhly velmi rychle vysoké životní úrovně většiny vrstev společnosti. Jejich produkty převyšovaly po všech stránkách to, co poskytovaly ekonomiky centrálně řízené, jak kvantitativně, tak kvalitativně.

Všechny socializující a socialistické společnosti založené na centrálně plánované ekonomice, veřejném vlastnictví výrobních prostředků a donucovacích instrumentech se velmi rychle dostaly do stádia chybějících informací o vzácnosti zboží (cenách), které relevantně poskytuje pouze tržní prostředí. Od této chybné představy cen se pak odvíjí zcela nesprávná alokace zdrojů. Výsledkem je rovnoměrně chudnoucí společnost a setrvalé problémy s nedostatkovým zbožím, které jsou jedním z nejtypičtějších znaků socialistické ekonomiky. Sekundárně se projevuje ztrátou motivace ve všech sférách a poklesem pracovní i obecné morálky.

Pregnantně tento nález popisovali nejen přední ekonomičtí analytici, nositelé Nobelových cen, ale i významní politici. Za všechny třeba sir Winston Churchill: „Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je naproti tomu vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“

Socialistické krédo: „Každému dle jeho potřeb“ je sice prvoplánově líbivé, ale ekonomicky neuskutečnitelné. Jediné, které kdy výtečně fungovalo, je jeho opakem: „Každému podle jeho schopností“. Důsledkem je zcela oprávněně nerovnoměrná distribuce bohatství. Úplně stejně, jako je nerovnoměrná distribuce intelektu.

Každý, kdo to chce opravovat, je sociální snílek, nebo nebezpečný tyran.

Lenin rozvinul Marxovu teorii tak, že ke zvratu musí dojít okamžitým, revolučním převratem a hned se jej pokusil prakticky uplatnit v Rusku pomocí ozbrojené Bolševické revoluce (mimochodem, ta vůbec nebyla lidovou revoltou, jak se nám snažili komunisté mnoho let namlouvat). Logickým vyústěním byla nejprve jeho a později Stalinova hrůzovláda s milióny mrtvých.

V současnosti vidíme další snahy o rekreeci socialismu, tentokrát plíživější a záludnější, formou postupných kroků, fabiánským přístupem. Je zcela evidentní, že jde nadále o aplikaci marxismu, jen cestou pomalých krůčků a s využitím parlamentní demokracie.

Je smutné, že mnoho nejvyspělejších států je dnes již touto posedlostí marxismem nakaženo. Britská Labour Party je přímo zakládajícím členem Fabiánské společnosti. Socialismus v USA zvolna aplikuje Demokratická strana (zneužívající navíc pojmu liberální, což je protimluv), Evropská unie je socialismem doslova posedlá, byť jej ukrývá do širší řady politických názvů a názorů.

Principy a these fabiánského socialismu přiblížím v navazujícím článku.