Agresivní konzervatismus je slepá ulička (II.)




Druhá část analýzy Nikolase Dohnala o agresivním konzervatismu a proč je podle něj tento směr vývoje konzervativismu špatně. …

Kopání do soupeře

Třetí potíž agresivního konzervatismu je spíše věcí taktickou než mravní. Je to problém neustálé potřeby kopat do soupeře, nejčastěji opět do nové levice, čímž se však jen přilévá olej do ohně a stupňuje napětí. Jasným příkladem je současný stav Demokratické strany v USA. O tom, že se strana, resp. jedna z jejích frakcí výrazně radikalizovala, není pochyb. O žalostné situaci demokratů by se daly psát celé statě, jejich posun doleva je nutno brát kriticky a obezřetně. Nicméně k jejich radikalizaci nezpochybnitelně přispělo také buranské chování Donalda Trumpa, který druhou stranu neustále provokuje.

Agresivní konzervatismus urážek, laciných nálepek a tweetů v dlouhodobém horizontu nemůže zvítězit, jak ostatně naznačují i poslední volby. Je to přirozené: když budu do někoho stále silněji kopat, jeho jedinou touhou bude vrátit mi to i s úroky. Až se dostane k moci, svrhne vše, i to dobré, jenom proto, že to bylo spojeno s mou osobou. U Trumpa to platí naprosto dokonale. Otázka migrace v Americe i další problémy, které konečně někdo nahlas pojmenoval, se staly terčem pro radikalizující se demokraty, kteří chtějí přejít do druhého extrému, kterým je nekontrolovaná migrace. Vše z Trumpovy politiky, i to dobré, se automaticky stalo terčem levice a mediálního mainstreamu. Útok na Kapitol dal navíc baronům ze Silicon Valley příležitost vypnout Trumpa na sociálních sítích a umlčovat další konzervativní hlasy. Potom už prakticky nezbývá prostor pro dohodu. Výsledkem je pouze narůstající polarizace. Demokrati nenáviděli Bushe, republikáni zase Obamu, ale za jejich éry nepadala slova o občanské válce. Ať vyhrál volby kdokoliv, u nastupujícího prezidenta zde vždy byla vůle po sjednocení společnosti.

Trumpův styl plný emocí a vymezování vůči radikální levici je zábavný. Je to směs show, vtipných výkřiků a ohnivého zápalu. Létají tu silná slova, vše má takříkajíc drive. Ale z dlouhodobé perspektivy může přivodit jen ještě větší radikalizaci nové levice, která bude mít umetenou cestu ke svým reformám. Soupeř se nedá porazit zesměšňováním. Rozbouřené davy nikdy neuklidnily posměšky. Místo laciného ataku je mnohem výhodnější ovládnout témata, která zbytečně přenecháváme druhé straně. Je to lepší než zbůhdarma zapalovat ohně.

Příklad Roosevelta a Churchilla

Problémem agresivního konzervatismu je tedy jeho příliš velké štěpení společnosti. Neumí svou vizi prodat tak, aby lidi uklidnila. V tomto ohledu pro nás může být inspirací paternalistický konzervatismus, který v historii sloužil jako lék proti šířícímu se marxismu. Prvním paternalistickým konzervativcem byl v době největší slávy viktoriánské Anglie ministerský předseda Benjamin Disraeli. Jelikož si byl vědom zvětšující se propasti ve společnosti, prosazoval tzv. konzervatismus jednoho národa. Disraeli se obával rostoucí polarizace v důsledku industrializace a proměny společenského řádu. Jeho strategií proto bylo výrazně zmírňovat napětí mezi bohatými a chudými, a tím zabránit sociálním nepokojům.

Podobnou cestu zvolil v USA prezident Theo­dore Roosevelt, jenž bývá někdy nazýván „konzervativcem v roli pokrokáře“. Jako republikán zahájil rozsáhlé sociální programy, které usilovaly o zlepšení napjatých vztahů mezi dělníky a podnikateli. Myšlenky komunismu se šířily jako lavina a argumentační ražení proti marxismu nestačilo, stejně jako dnes nestačí pouhé argumenty na adresu zeleného šílenství. Legislativa měla pomoci nespokojeným dělníkům, a tím v nich utlumit revoluční étos. Proto se Theodore Roosevelt zasadil o řešení, jež se sice ne vždy setkala s pozitivním ohlasem v jeho straně, ale zato přispěla ke snížení polarizace. V roce 1901 se například postavil za protestující dělníky v Pensylvánii, poté se postaral o zkrácení pracovní doby na osm hodin a zajištění bezpečných podmínek na pracovišti. Díky spojenectví s asi nejmocnějším předsedou Sněmovny reprezentantů Joem Cannonem se mu rovněž dařilo prosazovat omezení moci monopolů. Nemálo se zasadil o ochranu životního prostředí. Za svou politiku se nakonec dočkal odměny v dalších volbách v roce 1904, kdy svého protivníka Altona Parkera porazil o 2,5 milionu hlasů, což byl v té době rekordní náskok.

Podobně uvažoval i Winston Churchill. Ještě předtím, než se stal premiérem, se zasloužil o legislativu, která pomáhala dělníkům, a brala jim tedy důvod poohlížet se po marxismu. Nechoval se sice dvakrát gentlemansky, bolševiky nazýval neandrtálci a komunismus „duševní a morální chorobou“, ostrý tón však vyvažoval legislativní prací, kde měl prakticky totožný cíl jako Theodore Roosevelt: nenechat propuknout revoluci. Pravdou zůstává, že Churchill v té době nebyl typickým konzervativcem. Stranický trikot střídal rychleji než zapálené doutníky a svými sociálními snahami zkrátka vybočoval. Boris Johnson o něm v knize Faktor Churchill napsal: „Dnešní toryové by jeho řeč vůbec nepokládali za řeč konzervativce. Margaret Thatcherová by se z ní vztekla.“ Churchill nebyl konzervativec podle nějakého vzoru, reagoval na přicházející hrozby. Chtěl zemi ulevit od štěpicího tlaku, kterému léta čelila. Proto v roce 1908 přišel se zákonem o mzdových úřadech, jejichž úkolem bylo v budoucnu stanovit minimální mzdu v některých odvětvích. Následně představil program proti nezaměstnanosti. Socialistické vidění světa bylo Churchillovi cizí, ale nemohl ignorovat revoluční vlny. Nálepky na protivníky nestačily. Bylo potřeba bojovat věcně.

Reaganova cesta

Ronald Reagan měl za sebou výrazně odlišnou cestu. Po recesi 70. let a otřesení keynesiánského modelu státních intervencí nabídl Američanům jednoduchý program: pryč s vládou, nastartovat ekonomiku, porazit Sověty. Už nebylo třeba mírnit tlaky marxistické revoluce, která se všude postupně vyčerpávala. Výzvou se stalo národní spojení proti „Říši zla“. Na rozdíl od Trumpa využil Reagan své heslo z kampaně „Let’s Make America Great Again“ jako symbol pro sjednocení národa bez ohledu na barvu stran. Trump si toto heslo naopak vybral jako nástroj na rozdělení společenských táborů – my a oni. Zatímco Reaganův silně antikomunistický konzervatismus tzv. nové pravice přinesl pozitivní atmosféru a větší konsenzus mezi demokraty a republikány, Trump svou agresivitou konzervatismus zdiskreditoval.

Srovnejme jen volbu soudců v Reaganově a v Trumpově éře. Útok levice na Trumpovy nominace do Nejvyššího soudu, ať už to byl Brett Kavanaugh nebo Amy Coneyová Barrettová, jsou zavrženíhodné. K této atmosféře prostého napadání ale přispěl stejnou měrou i Trump, který soupeřům otevřel cestu. Ronald Reagan naopak o štěpení společnosti nestál. Dokázal s demokraty mistrně spolu­pracovat i v tak citlivých oblastech, jako je právě schvalování soudců. Připomeňme, že Antonin Scalia, jeden z nejkonzervativnějších soudců vůbec, byl v roce 1986 zvolen v Senátu jednomyslně.

Tam, kde Roosevelt a Churchill pracovali se zákony, si Reagan pomáhal charismatem a vtipnou rétorikou. Hollywoodské vystupování Reagana mělo mimořádně sjednocující efekt. Jeho vtipy dokázaly v živém přenosu rozesmát i protikandidáta Waltera Mondalea, který ve volbách v roce 1984 uhrál pouze dva státy. Reagan uměl soupeře urazit tak, že to vlastně nepoznal. Takhle jeho styl popisuje Henry Kissinger:

Reagan projevil mimořádný talent pro sjednocování amerického lidu. Jako osobnost byl nezvykle příjemný a nefalšovaně přátelský. Dokonce i oběti rétoriky si ji nechtěly brát osobně. I když na mne v roce 1976 během svého neúspěšného zápasu na získání prezidentské nominace hořce útočil, nemohl jsem vůči němu pociťovat trvalou nechuť, přestože jako poradce pro národní bezpečnost jsem jej po mnoho let informoval o politice, na niž nyní útočil – a on proti ní tehdy nijak neprotestoval. Sám jsem po skončení kampaně nevzpomínal na předvolební rétoriku, nýbrž na kombinaci zdravého rozumu a laskavého vtipálkovství, jež Reagan projevoval na instruktážních schůzkách.

Na Reaganův styl a na boj proti ekonomickému i kulturnímu marxismu se dnes odvolává kdekdo. Mnohem více se zapomíná na jeho apel na sjednocení. Reaganův konzervatismus ukazuje, jak vhodně kombinovat ideový zápal s rétorickým šarmem. Jeho politika dnešním konzervativcům ukazuje, jakým způsobem mají svádět souboj s levicí. Od agresivního konzervatismu je na míle daleko.

Pozor na německý appeasement

Používat slovo appeasement ve spojení s Německem působí obzvlášť komicky, přesto tento termín trefně popisuje stav konzervatismu, nebo spíše posledního zbytku konzervatismu v řadách německé CDU. Problémem Německa není agresivita a polarizace, ale spíše druhý nebezpečný proti­pól – naiv­ní ustupování levici. Umírněnou rétoriku a věcný střet, pro který argumentuji, nesmíme zaměňovat s ignorováním zásadních témat jenom proto, aby nás levice nenařkla z extremismu. Zatímco agresivní konzervatismus má potřebu neustále útočit na soupeře, konzervatismus appeasementu mu hodlá dál a dál ustupovat. Účinek je bohužel stejný. Voliči se cítí zrazeni ústupky a přidávají se k radikálnímu táboru, který pojmenovává jejich problémy. Výsledkem je opět rozdělení společnosti, byť tentokrát nezamýšlené. Tento scénář nastal po podcenění migrační vlny, kdy Angela Merkelová naprosto přehlížela obavy Němců. Nemalá část CDU se proto rozhodla protestně hlasovat pro AfD, a džin byl vypuštěn z lahve.

Kvůli historické zkušenosti měl málokdo na konzervativní scéně odvahu kritizovat fatální chybu německé vlády. Britský intelektuál Douglas Murray tento fenomén výstižně nazývá „tyranií viny“. Zatímco populistické strany rostly, německá konzervativní scéna většinou mlčela. Merkelová navíc dělala všechno pro to, aby konzervativní křídlo CDU ze scény vymizelo. Poslední kritické tóny proti nepřijatelné migrační politice a nedostatečné kontrole hranic z CDU postupně vyprchávaly. Velká kritička migrační politiky Erika Steinbachová v roce 2017 z CDU vystoupila, neboť CDU podle jejích slov rezignovala na ochranu hranic, a tedy i svrchovanost státu. Deník Die Welt v témže roce konstatoval žalostný pád strany titulkem: „Německý konzervatismus a CDU jsou vyhořelé“. Appeasement CDU vůči levicovým Zeleným ale pokračoval dál i v dalších oblastech, třeba v environmentální politice, kde bylo definitivně ohlášeno ukončení provozu jaderných elektráren. Pokud k tomu přidáme schválení manželství pro homosexuály, mnoho konzervativního už toho v CDU nenajdeme.

Mezi dvěma extrémy

Vývoj v Americe nebo v Německu neovlivníme. Můžeme si tedy alespoň přát, aby si konzervativci všude na Západě vzali z posledních let ponaučení. Američtí republikáni by se například měli zbavit Trumpa, ponechat si z jeho politiky to podstatné (snížení daní, řešení migrační otázky, soupeření s rostoucí Čínou) a do příštích voleb nominovat rozumné kandidáty, jako je třeba Nikki Haleyová.

Agresivní konzervatismus i appeasement mají totiž prakticky stejné účinky: radikalizaci, polarizaci a nakonec vyprázdněnost rozumného konzervatismu. Oba jsou pouze krátkodobými výstřelky, které ve finále odradí voliče. Pokud si přejeme úspěch konzervativní politiky, řešením (ve srovnání s appeasementem) není ustupovat, ale řádně pojmenovávat problémy, které trápí občany. Nestrkat hlavu do písku před potížemi společnosti jenom proto, že mainstream se ubírá jiným směrem. Nepřenechávat klíčová témata levici, která z nich dělá revoluční agendu. Krásným příkladem je téma životního prostředí, kde už můžeme vidět postupnou reakci konzervativců na tento fenomén. A stejně tak by se umírněný konzervatismus (ve srovnání s agresivním) měl držet stranou osobního napadání a pojmenovávat problémy věcně. Tvrdě kritizovat vládu, ale být připraven k dialogu s druhou stranou. Musí chránit demokratické instituce, ne si jen vybírat kulturní linku a slepě brnkat na strunu identitární politiky. V neposlední řadě konzervativci nesmějí naskakovat na různé mediální vlny a zbytečně provokovat lacinými nálepkami. Pak může zdravý konzervatismus zvítězit. Ten agresivní to být nemůže.

Nikolas Dohnal

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 hodnocení, průměr: 1,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

2 Comments

  1. Hey there

    Our Medical-Grade Toenail Clippers is the safest and especially recommended for those with troubles with winding nails, hard nails, two nails, nail cracks, deep nails, thickened nails etc..

    Get yours: thepodiatrist.online

    Cheers,

    Mandy
    Agresivní konzervatismus je slepá ulička (II.) |

  2. Hello

    CAREDOGBEST™ – Personalized Dog Harness. All sizes from XS to XXL. Easy ON/OFF in just 2 seconds. LIFETIME WARRANTY.

    Click here: caredogbest.com

    Best Wishes,

    Carrie
    Agresivní konzervatismus je slepá ulička (II.) |

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*