ALEXANDER GRAY
V Godwinovi máme prvního logického a konzistentního proponenta anarchismu. Godwin hrál hlavní roli v intelektuálním životě přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
V případě Williama Godwina (1756-1836) vyžaduje pevnou vůli omezit biografické detaily jen na předepsané minimum. Godwin totiž byl, mírně řečeno, neobvyklým mužem – podobně jako Saint-Simon, Fourier a Owen. Excentrické a bizarní osobnosti často vyvolávají fascinaci ve zbytku nenadaného lidstva, jehož nudná vizáž neukrývá žádné slabůstky a svéráznosti. V Godwinovi máme prvního logického a konzistentního proponenta anarchismu. Godwin se zrodil a byl vychován v té nejpřísnější ortodoxní víře a řadu let byl pastorem a kazatelem. Dokud ho exkomunikace a jeho vlastní přirozený sklon, neproměnily v rebela ve věcech politických a náboženských. Jeho hlavní dílo, An Enquiry concerning Political Justice, and its Influence on General Virtue and Happiness, které vyšlo v roce 1793, bylo překvapujícím komerčním úspěchem. Existuje tradiční příběh, že ministerský předseda Pitt odmítl cenzurovat Political Justice s argumentem, že kniha, která se prodává po třech guineích za kus,1 nemůže napáchat příliš škody. Řadu let po tomto velkém úspěchu byl Godwin jednou z mimořádných figur a vlivných autorů své doby. Bohužel poté, kdy vrcholu kariéry dosáhl ve věku sedmatřiceti let, ho postihla smůla a žil až do osmdesáti. Následoval postupný úpadek, kdy skončil v zapomnění jako prodavač knih nevalné pověsti, na pokraji bankrotu a lepil se na všechny, kteří by mu mohli půjčit. Navzdory pochmurnému příběhu let pozdějších, Godwin hrál hlavní roli v intelektuálním životě přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Nebyl pouze otcem anarchismu. Byl také manželem Marie Wollstonecroftové, jedné z prvních představitelek ženské emancipace a tchánem básníka Percyho Bysshe Shelleyho. Byl duchovním inspirátorem Thomase Malthuse. První vydání Essay on Population na úvodní stránce obsahuje „poznámku ke spekulacím pana Godwina.“
Při výkladu Godwina musíme mít na paměti dvě jeho charakteristiky. Zaprvé, nikdy zřejmě nežil další člověk, který by měl o sobě větší nárok tvrdit, že je vtělením intelektu a rozumu. V celém životě Godwina nenalezneme důkazy o citech nebo vášních. A byl zcela neschopen pochopit, proč se jiní lidé od rozumu při svých rozhodováních odchylují. Svá přátelství zakládal na rozumu. Pro zájemce o podrobnosti z osobního života jsou k dispozici příběhy o jeho manželstvích. V Memoirs of Mary Wollstonecroft je popsáno, jak svlékal mrtvé tělo své manželky, jako extrémní příklad jeho odtažitosti od normálních lidských citů.
Zadruhé, a pravděpodobně to těsně souvisí s jeho první charakteristikou, naprosto mu chybělo to, čemu se obvykle říká „selský rozum.“ V obchodních záležitostech, a záležitostech běžných mezilidských vztahů, musel nevyhnutelně selhat. Jeho extrémní názory, a paradoxní návrhy, jsou ve všech případech logickými dedukcemi vyvozenými ze základních axiomů, které přijal. Když si představoval lidské bytosti jako nádoby ryzího rozumu, tak zapomínal na nezbytnost kompromisů v záležitostech, které se týkají chybujících lidí. Život se neřídí ryzí logikou. Lidé, kteří jsou ve všech záležitostech logičtí – jako byl Godwin – a kteří nenechají ve svém modelu světa žádný prostor pro síly nerozumu, skončí jako blázni.
Pro náš účel bude dostačující věnovat pozornost dvěma objemným svazkům prvního vydání Enguiry concerning Political Justice. V druhém upraveném vydání z roku 1798 je Godwin v mnoha bodech méně extrémní (nebo se více hlídá). Bylo to ovšem první vydání, které Godwina proslavilo a které mu přineslo vliv, takže druhou upravenou verzi můžeme pominout s výjimkou porovnání několika vedlejších bodů.
Hned na začátku máme dva základní body, které prostupují celým dílem. První je ohromující přehánění jakéhokoliv pravdivého jádra, které by se zde mohlo nacházet a druhý je téměř určitě chybný. Tyto dva základní body jsou odrazem Godwinovy osobnosti. První byl v určitém rozsahu přítomen u řady dalších autorů té doby. Uvedené body se týkají zaprvé prastarého problému svobodné vůle a vlivu dědičnosti vůči vlivu prostředí a výchovy. Za druhé role, kterou má hrát rozum v životě jednotlivců.
Co se týče prvního bodu, tak Godwinova pozice je, že na tento svět nepřicházíme s žádnými vrozenými vlastnostmi: „nejsme ani ctnostní ani zkažení, když začínáme svou existenci.“2 Lidé jsou úplně a výlučně formováni svým prostředím a externími vlivy, kterým jsou vystaveni. Důvodem, proč někteří „povrchní pozorovatelé“ věří v dědičnost vlastností (a v důsledku toho také v přirozenou rozdílnost mezi lidmi) je, že si neuvědomují, jak brzy ve vývoji dítěte mohou být zaseta „semena chyb“. V důsledku toho považují za vrozené, co je ve skutečnosti vytvořené působením prostředí. V názorných obrazech Godwin ukazuje, jak už během prvního týdne po narození většinu z nás pokazily chyby našich rodičů. Takto popisuje důsledky neartikulovaného dětského pláče:
„Za těchto neutrálních a nevinných okolností, v kombinaci s hloupostí a nevědomostí rodičů a kojných, se objevují první příležitosti k neřesti. Pomoc je nezbytná, přispívá k existenci a fyzickému i duševnímu zdraví kojence. Pokud nedokážeme odmítnout pomoc přesně ve chvíli, kdy přestává být nutná, pokud naše vyhovění nebo odmítnutí není v každém z případů nezvratné, pokud se poddáme netrpělivosti, nedůtklivosti nebo tvrdohlavosti, stáváme se spolupachateli na duchovní vraždě našeho potomka.“3
Je to znepokojivá myšlenka, že nekompetentní a nepozorný rodič, který neví, kdy říci „ne“ plačícímu dítěti, tím zasívá semena hříchu do další generace a je spolupachatelem intelektuální vraždy svého potomka. Takto se od prvních dnů naší existence vkrádají stíny do naší prvotní nevinnosti.
Závěr této argumentační linie – kterou můžeme nalézt u Owena, Bertranda Russella a mnoha dalších – je, že nemůže existovat vina nebo zločin, svobodná vůle a nic jako morální odpovědnost. Pokud je to, čím jsme, zcela determinováno vlivem prostředí, tak odpovědnost za naše nedostatky leží na prostředí. Můžeme tedy vinit naše rodiče (ačkoliv ani ti si nemohli pomoci, protože také byli produktem prostředí), školu, která nás špatně vzdělala nebo společnost, která na nás uvalila očekávání a omezení. Zde můžeme v určitém smyslu vidět hluboký pesimismus, podle kterého jsme bezmocní jako mouchy, které hned po zrození uvízly v pavučině okolností. Na druhé straně svítá velká naděje. Úměrně tomu, jak by bylo možné vylepšit prostředí, by mohlo dojít k pozdvihnutí celého lidstva. Pokud by incidenty, která nás ovlivňují, mohly být „zbaveny všech nepatřičných tendencí, tak by hřích ze světa mohl úplně zmizet.“ 4
Druhou Godwinovou myšlenkou je až patetická víra, že lidé jsou rozumné bytosti, které je možné přesvědčit racionální argumentací. Jakmile je pravda objevena, bude jako taková rozpoznána a lidé budou jednat v souladu s ní. V Godwinově světě neexistují žádné odstíny šedi. Existuje Pravda a opakem je Omyl, správné v protikladu ke špatnému. V každém jednotlivém případě může intelektuální důkaz rozhodnout nejen o správné možnosti, ale bude mít v sobě také dostatek přesvědčivé síly, jež se projeví v jednání. Lidé nedokážou jednat nerozumně a rozum vždy dokáže rozlišit, co je správné. Stejně jako u Sokrata je vše redukovatelné na intelektuální problém: „Veškeré hříchy nejsou ničím více než omyly a chybami, které byly v praxi přijaty jako princip našeho jednání.“5 Protože tato víra v prokazatelnost pravdy (a správného chování) a její moci je základním kamenem Godwinovy stavby, uveďme si dvě věty, které mohou posloužit jako vzorek spousty podobných vyjádření:
„Pravda může být prezentována… s tak jasným důkazem… že nakonec překoná i ty nejzakořeněnější předsudky… Je vlastností pravdy se šířit.“6
„Ukažte mi tím nejjasnějším a nejjednoznačnějším způsobem, že určitý postup je tím nejrozumnějším nebo nejvíce v souladu s mým zájmem a já ho přijmu za svůj, dokud budou vaše návrhy přítomny v mé mysli.“7
Naprosto absentuje rozpoznání faktu, že v tomto komplexním světě je pravda vzácnou rudou, která se jen zřídka těží v ryzím stavu. Problém jednání pak často není volbou mezi správným a špatným, ale mezi více možnostmi, z nichž každá má své pro a proti.
To je obecný rámec, ve kterém Godwin majestátně rozvíjí své spekulace. Lidé nejsou ani dobří ani špatní, ale takoví, jak je vymodelovalo jejich prostředí. Navíc jsou to rozumné bytosti, a pokud někdy zaslechnou hlas rozumu, tak nevyhnutelně začnou konat správně. Všechny problémy života jsou intelektuálními problémy. V tomto postupu se Godwin dopouští dalšího velkého zjednodušení. Prostředí, které modeluje člověka, má mnoho prvků. Vliv podnebí a geografie na lidskou povahu zdůrazňovala řada autorů, mezi nimi například Montesquieu. Ovšem Godwin takové vlivy zavrhne. Člověk je stvořením rozumu a vlivy, které ho utvářejí, jsou výhradně intelektuální vlivy. Vyjádřeno jeho slovy: „z toho nevyhnutelně plyne, že fyzické příčiny, ačkoliv mají nějaký vliv v lidské historii, jsou bezvýznamné ve srovnání s velkým a nevýslovným působením reflexe.“
Tato postupná zjednodušení problému společně s glorifikací síly rozumu vedou k tomu, co je ústřední Godwinovou koncepcí, tzn. „zlepšení člověka.“ Pokud je člověk funkcí svého prostředí, pak jeho vložení do dokonalého prostředí bude znamenat vznik dokonalého člověka. Tato doktrína byla často dezinterpretována nebo špatně pochopena, a Godwinovy výroky, pronesené s jeho podivnou extravagancí, přirozeně vzbuzovaly výsměch. Ve střízlivějších momentech ovšem netvrdil, že by někdy mělo být dosaženo dokonalosti, ale, že by měl probíhat kontinuální vývoj směrem k dokonalosti. Takto vyjádřena není jeho doktrína inherentně absurdní.
Godwinovým problémem je, jak podle těchto principů zařídit zlepšení lidského rodu. Nástroje k vylepšení se nabízejí celkem tři, ale dva z nich jsou jenom zmíněny, aby se zbytek objemného díla věnoval třetímu. Přesto jsou jeho stručné komentáře k literatuře a vzdělání, prvním dvěma nástrojům pro pozdvihnutí lidstva, zajímavé, protože odhalují něco z jeho základního přesvědčení. S ohledem na literaturu tvrdí, že na všechna témata nabízí nespočet názorů, „ale z těchto názorů může být jen jeden pravdivý.“ To je charakteristicky godwinovské prohlášení. Funkcí literatury je odhalovat existující předsudky a chyby. Pravda bude nevyhnutelně odhalena během vzájemného střetu myslí. To vychází z poněkud naivního předpokladu, že literatura nebude šířit chyby, a vzájemná argumentace povede nakonec vždy k vyjasnění problému a nikdy k jeho zamlžení. Stejně naivní je tvrzení, že „pokud je v nějaké vědě objevena jedna samostatná pravda, tak nemůže být svržena.“ Literatura ovšem nemůže posloužit Godwinovým účelům. „Masy se nepodílejí na jejím osvícení.“8
Vzdělání, „nástroj s neomezenou mocí“ je také odloženo stranou z poněkud znepokojivého důvodu: „Kde mohl být učitel sám vzdělán, aby mohl své žáky pozdvihnout nad chyby lidstva?“9 Správné vzdělání by vyžadovalo správné učitele, kteří musí projít správným vzděláním. Jak se tedy může lidstvo vymanit z tohoto bludného kruhu?
Zbývá zde třetí nástroj, který Godwin nazývá „politickou spravedlností.“ To je poněkud vágní pojem, který musí být doplněn patřičnou interpretací. Na začátku jí definuje jako „přijetí principu morálky nebo pravdy do praxe komunity.“10 Politické spravedlnosti je dána prominentní pozice, protože její působení je univerzální. Jiné vlivy působí jen občas, ale mašinérie společnosti (pokud v sobě má politickou spravedlnost, tak to je ten správný druh mašinérie) ovlivňuje všechny a neustále. Navíc v druhém vydání Godwin říká, že politická spravedlnost musí přijít jako první než bude možné podniknout jiné pokusy o vylepšení lidstva. Chtít reformovat prohnilou společnost by jinak bylo marné. Ovšem jakmile bude dosaženo politické spravedlnosti, tak jednotlivé reformy se budou prosazovat velmi jednoduše:
„Kéž by se ukázalo, že snahy změnit morálku lidstva jednotlivě a v detailech jsou chybné a marné. K tomu účinně a rozhodně dojde teprve tehdy, až obnovením politických institucí změníme motivy a způsobíme revoluci ve vlivech, které na lidstvo působí.“11
Při pohledu na společnost Godwin nemá problém dokázat, že všechny nedostatky lidí jsou nevyhnutelným důsledkem defektních společenských institucí. Krádeže a podvody pramení přímo z povahy společnosti, ve které žijeme: „Pokud by každý člověk měl dokonalé zázemí pro získávání životních potřeb… pokušení krást by ztratilo svoji sílu.“ V takové společnosti „by vina byla známa jen z historie.“12 Převládající chudoba má ovšem důsledky v mnoha směrech:
„Chudák bude považovat stav společnosti za válečný stav, za nespravedlivé uspořádání, které nechrání práva každého člověka a nezajišťuje mu prostředky k obživě, ale všechny její výhody pohlcuje několik privilegovaných jedinců a zbytku nechává nouzi, závislost a bídu.“13
Zde máme třídní válku a za těchto okolností privilegia bohatých působí jako „sůl do ran“ bídy chudých. Bohatí se také stávají drzejšími a rozvíjejí si „sklony panovačné, diktátorské a tyranské.“ Bohatí jsou navíc „přímo či nepřímo zákonodárci Státu a v důsledku útlak neustále přeměňují v systém.“ Zla jsou vtělena do zákonů, protože „legislativa téměř každé země hrubě favorizuje bohaté proti chudým,“ a navíc „implementace zákonů není o nic méně jednostranná než duch, v němž jsou sepsány.“ Jaký div, že chudí jsou „posedlí fúriemi závisti, zášti a zoufalstvím.“14 Taková je Godwinova analýza zhoubných efektů současné společnosti na její členy. Neliší se příliš od toho, co můžeme nalézt u mnoha jiných autorů, protože se jedná z velké části o směs třídní války a třídního státu. Na rozdíl od ostatních Godwin klade větší důraz na drzost bohatých.
—
Jak by měla být nastolena spravedlnost proti této hoře nespravedlnosti? Odpověď je ohromně jednoduchá, když je uvedena v obecné rovině. Avšak převedení do konkrétní praxe by bezpochyby bylo daleko složitější, než jak Godwin předpokládal. „Pokud má mít spravedlnost nějaký smysl, je správné, abych já přispíval z veškerých sil pro blaho celku.“15 V těchto záležitostech existuje další rčení, které se těšilo široké publicitě, že bychom měli milovat bližního svého jako sebe samého. Godwin se dívá na tento konkurenční princip s lehkým pohrdáním a poznamenává, že „toto úsloví, ačkoliv má značnou zásluhu jako lidový princip, není vysloveno se striktní filosofickou přesností.“ Přehlíží fakt, že moji bližní a já můžeme mít pro společnost velmi rozdílnou hodnotu.
Zde se nalézá zásadní jádro Godwina. Jeho princip spravedlnosti, definovaný jako povinnost každého přispívat podle svých sil k prospěchu celku, kombinovaný s neomylností lidského rozumu při vedení našeho jednání, vysvětlují všechny Godwinovské paradoxy, které byly zarážející už v jeho době. Zbytek Godwina jsou pak různé aplikace těchto dvou principů dovedených až k jejich chladně logickým krajním závěrům.
Jako předehru Godwinovy cesty totální destrukce musíme vyjasnit jeden zásadní bod. Godwin, který žil v době, jež oslavovala práva člověka, zdůrazňuje, že neexistují žádná práva, ale pouze povinnosti. „Právo“ ve své podstatě zahrnuje volbu, jestli ho uplatnit nebo nikoliv. Právo může a nemusí být nárokováno. Základem Godwinovy filosofie spravedlnosti je, že princip spravedlnosti musí řídit každé naše jednání a rozum umí jednoznačně interpretovat, co je spravedlnost. To pak musíme dělat a nemáme žádnou možnost to nedělat. Každý šilink našeho majetku „má diktátem spravedlnosti jasně předurčené použití.“16 Spravedlnost nám diktuje naše konání v každém okamžiku a nenechává ani nejmenší mezeru pro jakoukoliv volbu.
„Ani talent, kterým vládneme, ani sekunda našeho času, ani šilink z našeho majetku, nejsou věcí, za kterou bychom nenesli odpovědnost před veřejným tribunálem, a který bychom nedlužili jako platbu bance obecného pokroku. Ve všech případech existuje jedno nejlepší využití a spravedlnost nám velí vybrat tuto možnost.“17
Máme Povinnost, velmi přísnou dceru hlasu svědomí. Práva nebo možnost volby mohu mít jen v záležitostech, které jsou naprosto neutrální. Například, jestli budu sedět na pravé nebo na levé straně stolu. I v těchto případech může být možnost volby daleko menší, než si představujeme.
„Musí být prokázáno, že moje volba jedné nebo druhé strany žádným způsobem nepřispívá k prospěchu nebo neprospěchu mého nebo jakékoliv jiné osoby na světě.“18
Podstatou práv je jejich „absolutní neužitečnost.“ Můžeme připustit, že život v takových morálních výšinách by byl poněkud vyčerpávající. V takovém světě je pouhé nastoupení do projíždějící tramvaje akcí vyžadující dlouhé období rigorózních úvah.
Jaký by měl být vztah k našim přátelům a příbuzným ve světě godwinovské spravedlnosti? Godwin nás odkazuje na bajku o Fénelonovi a služebné. Pokud budou uvězněni v hořícím domě, ze kterého můžeme zachránit jenom jednoho z nich, který by to měl být? Očividně arcibiskup. Kdokoliv, kdo se dočetl do půlky Télémaque, musí připustit, že Fénelon je pro lidstvo daleko významnější než celý zástup služebných. Ale, co kdyby ona služebná byla mou manželkou nebo matkou nebo – co kdybych já sám byl na místě služebné? Odpověď je stále táž: Fénelon bude zachráněn, protože spravedlnost říká, že život Fénelona je významnější než život mé manželky, matky nebo dokonce můj vlastní. „Jakým kouzlem by zájmeno „moje“ mohlo zvrátit rozhodnutí věčné spravedlnosti?“19
Postupme od přátelství k vděčnosti. V citovaném případě, neměla by mě vděčnost mé matce (za předpokladu, že je oprávněná) přimět, abych ji zachránil a nechat arcibiskupa plamenům? V žádném případě. „Vděčnost není součástí ani spravedlnosti ani ctnosti.“20 Jako vždy převládne ryzí a nezředěná spravedlnost. Vděčnost znamená preferenci pro někoho z jiných důvodů než je jeho užitečnost pro lidstvo. Kdokoliv, kdo z důvodů vděčnosti koná skutek, který by jinak neudělal, tudíž koná nespravedlivě. Jak Godwin řekl na jiném místě v poněkud zkrácené podobě: „Vděčnost je hříchem a nikoliv ctností.“21
Pohybem po šikmé ploše dojdeme z docela jiné strany k Machiavelliho problému dodržování smluv a slibů. Podle Godwinových principů není žádnou ctností dodržovat sliby jen proto, že jsou to sliby. Vždycky a všude musíme konat spravedlnost, to znamená udělat v každý okamžik to, co nejvíce prospěje obecnému dobru. Při rozhodování o tom, co je spravedlivé, je v minulosti daný slib irelevantním faktorem. Lépe bude nechat zde Godwina vyjádřit se vlastními slovy:
„Slíbil jsem udělat něco správného a spravedlivého. To bych měl dozajista vykonat. Proč? Ne, protože jsem to slíbil, ale, protože to předepisuje spravedlnost. Slíbil jsem věnovat sumu peněz na nějaký dobrý a respektu hodný záměr. V průběhu mezi darem a splněním slibu se objevil větší a vznešenější záměr, který vyžaduje moji spolupráci. Co bych měl upřednostnit? To, co si nejvíce zaslouží upřednostnění. Slib nemůže mít na tento případ žádný dopad. Měl bych se nechat vést záslužností cílů a nikoliv externími úvahami. Žádný můj závazek toto nemůže změnit.“22
Argument proti závazné povaze slibů může být vyjádřen ve dvou formách. Zaprvé, člověk, který naznačuje, že až přijde čas rozhodnutí v jakékoliv záležitosti, se bude řídit jinými úvahami než těmi, které bude mít v budoucnu na mysli, jedná zlovolně.23 Protože se dopustil jedné chyby, není řádný důvod, aby se dopustil ještě další. Jak to vyjádřili pozdější anarchisté: „Protože jsem byl hlupákem včera, není žádný důvod, abych jím byl i dnes.“ Varianta tohoto rčení je zdůrazněna v druhém vydání. Pořád se učíme (což je optimistický předpoklad). Zavázat se dnes k něčemu, co uděláme v budoucnu, znamená opominout užití znalostí, které jsme v tomto intervalu mohli získat.24 Tato a podobné úvahy jsou základem k obecnému tvrzení, že sliby jsou zlem.25 Ve frázích, kde se vyjadřuje k politické stránce otázky dodržování slibů, odhaluje Godwin hloubku zkaženosti těch, kteří učí, že by se sliby měly dodržovat. „Je nemožné představit si horší princip než ten, který mě učí odzbrojit moji budoucí moudrost moji minulou bláhovostí.“26
Pokud se dopouštějí hříchu ti, kteří dávají a dodržují sliby, jak může dopadnout slib manželský, který má trvat „dokud nás smrt nerozdělí“? Je podivné, že Godwin zahajuje svůj frontální útok na manželství primárně proto, že vyžaduje spolupráci. Jeho prohlášení, že „všechno, co obvykle chápeme pod pojmem spolupráce, je v nějakém stupni zlé,“27 je skutečně anarchistické. Závislost na konvencích je pro Godwina prokletím. Nezbytnost přizpůsobit se druhým lidem může být v rozporu s diktátem spravedlnosti, který, jak jsme viděli, mi určuje, jak strávit každý okamžik mého času. Godwinův argument se může zdát triviálním, ale stručná ilustrace odhalí způsob jeho uvažování:
„Proč bychom měli jíst společně? Mám snad povinnost mít hlad ve stejnou dobu jako vy? Měl bych přijít v určitou hodinu z muzea, kde pracuji, ze zákoutí, kde přemýšlím nebo z observatoře, kde zkoumám přírodní fenomény, do určité místnosti označené jako jídelna, místo, abych jedl v místě a době nejpříhodnější pro mé aktivity?“
„Je zlé, když se člověk musí takto přizpůsobovat konvencím druhých. Pokud by ode mě bylo očekáváno, že budu jíst nebo pracovat v souladu se svým sousedem, tak by to muselo být buď v době příhodné pro mě, nebo pro něho nebo ani pro jednoho z nás. Nemůžeme se nechat redukovat do podobné uniformity.“28
Jak uniknout před nutností spolupracovat v průmyslovém světě založeném na dělbě práce je velký problém. Leží to trochu mimo naší hlavní trasu, ale můžeme se podívat na některé Godwinovy spekulativní náznaky, kde by se mohla nacházet úniková cesta. Může dojít k takovému zlepšení strojního vybavení, že nejsložitější úkony budou jednoho dne v dosahu jediného člověka. Takže kdokoliv bude schopen dělat cokoliv a kdykoliv bude chtít, aniž by musel být závislý na jiných lidech. Představuje si pluh, který se sám otáčí na poli, aby splnil svou úlohu bez nutnosti dohledu. Naznačuje, že koncerty bude moci provádět jednočlenný orchestr, aby hudebníci byli osvobozeni od nutnosti „stát se součástkami v soukolí.“ Nelze ovšem říci, že by se Godwin poctivě vyrovnal se všemi obtížemi, které se nabízejí.29
Můžeme si povšimnout velmi rozdílných důvodů, proč Rousseau a Godwin odmítají spolupráci. Rousseau v důsledku říká, že kdykoliv se sejde dva a více lidí, tak jeden bude nevyhnutelně druhého zneužívat. Godwinova námitka proti společnému obědu s paní Godwinovou se zakládá na pravděpodobnosti, že činnost jejich zažívacích ústrojí nebude synchronizovaná. Z tohoto pohledu, a pokud se přidržíme výchozích principů, tak není obtížné pochopit, proč Godwin zavrhuje instituci manželství. Zaprvé manželství spočívá na slibech, které by nikdy neměly být dávány. Nikdy bychom si neměli omezit svou svobodu jednání. Zadruhé manželství spočívá na spolupráci, která zahrnuje určitý stupeň závislosti jednoho na druhém, a tato závislost musí přinést neposlušnost diktátu vlastního svědomí ve věcech spravedlnosti. Zatřetí „veškerá příchylnost k jednotlivcům, která není úměrná jejich zásluhám o dobro celku, je jasně nespravedlivá.“30 Měli bychom být přáteli lidstva spíše než konkrétních lidí, ačkoliv zde působí předsudky v opačném směru. Vyjádřeny, v této obecné formě, se Godwinovy argumenty proti manželství jeví jako relativně vlažná záležitost. Ve skutečnosti si vyhrazuje tu nejpropracovanější výřečnost pro kritiku manželství jako systému podvodu, a tomu nejodpornějšímu ze všech monopolů.31
Dosud jsme se zbavili přátelství, viděli jsme, že vděčnost je hříchem, že sliby jsou zlem a manželství je podvodem. Zbývá tedy zrušit stát, právo a vlastnictví.
V otázce vlády z Godwinových předpokladů plynou dva obecné závěry. První je, že veškerá vláda je zlem. Neustále je nám připomínáno, že ačkoliv společnost může být požehnáním, tak vláda, i ve své nejlepší podobě, je jen nutným zlem plynoucím z našich slabostí.32 Vláda by tedy měla být omezena na minimum, a navíc bychom se měli snažit o její neustálé omezování:
„Především nesmíme zapomínat, že vláda je zlem, uzurpací soukromého úsudku a individuálního svědomí lidstva. Ačkoliv jsme nuceni připustit, že se v současnosti jedná o nutné zlo, je naším úkolem, jakožto přátel rozumu a lidského druhu, přiznat jí jen tak málo, kolik je možné, a pečlivě pozorovat, jestli při dalším osvětlování lidské mysli by se toto málo nemělo i nadále zmenšovat.“33
Navíc jednotlivec se nikdy nemůže zříct vlastní morální odpovědnosti tím, že se schová za státem. Zůstává podroben vlastnímu svědomí. Hlas svědomí oslovuje přímo jeho a nikoliv prostřednictvím státu:
„Žádný člověk nemůže přenést na druhého udržování vlastního svědomí a úsudek o svých povinnostech… Žádný náš souhlas nás nemůže zbavit naší morální způsobilosti.“34
Pokud tento bod vyjádříme jinými slovy, tak v Godwinově světě není žádné místo pro poslušnost. Ani nemůže být, protože v každém okamžiku je svědomí pro každého z nás dostatečně autoritativním velitelem, který nesmí být ignorován. Diktát spravedlnosti je vyčerpávající. „Jaká oblast zůstává k dispozici poslušnosti?“35 Vskutku, vyjádřeno v extrémní formě, kterou Godwin vždy miloval: „První lekcí ctnosti je „Neposlouchej příkazy žádného člověka.““36 Naše poslušnost vládě je, nebo by měla být, stejné povahy jako poslušnost, se kterou ustoupíme z cesty divoké šelmě.37 Poslušnost v případě našeho nesouhlasu spočívá výlučně na force majeure.
Druhý závěr, který plyne z Godwinových předpokladů, zní, že nakolik je vláda nezbytná, tak je ryze intelektuálním problémem určit, jakou formu by tato vláda měla mít. Kvůli poněkud pochybnému důvodu, že pravda je jedna a jediná, „musí z podstaty věcí existovat jedna nejlepší forma vlády, ke které bude veškerý intelekt dostatečně pozdvihnut z divošského spánku nevyhnutelně inklinovat.“38 Navíc v druhém vydání je explicitně uvedeno, že tato forma vlády bude vhodná pro všechny lidi: „Pokud jedna forma vlády těší jeden národ, proč by nemohla stejně přispět ke štěstí druhého národa?“39
S takovou intelektuální výzbrojí je jednoduchým úkolem probrat různé druhy vlád a ukázat, jak absurdní je každá z nich. Godwin se řídí tradiční klasifikací typů vlád na monarchii, aristokracii a demokracii – vlády jednoho, vlády několika a vlády množství – která má svůj původ v Aristotelovi. To problém možná příliš zjednodušuje. Vlády, obzvláště v moderní době, se nedají tak snadno zaškatulkovat. I v Godwinově době monarchie, přinejmenším v západní Evropě, neodpovídaly modelu neomezené a neodpovědné vlády jednoho jedince. Je snad zbytečné zdržovat se delší dobu u jeho popisu absurdity monarchie a aristokracie. Když budeme mít na mysli, že se potýká s učebnicovou verzí krále a aristokracie, které odpovídají nerealistickým definicím, je jeho postup očividný – ačkoliv provedený s výřečností a efektem.
Ve světě, ve kterém si Godwin představuje svého vladaře, je jeho vladař nevyhnutelně nevhodně vzdělaný. Pravda je mu cizí. Nikdy se nenaučil vytrvalosti.40 Už jen ze své pozice je každý král nevyhnutelně a nezbytně nepřítelem lidské rasy.41 Obrázek je to temný a temnější, když se ještě podíváme na korupci u soudů a na to, jak se nákaza šíří mezi poddanými krále. Pro Godwinovu nesnesitelnou poctivost a lásku k doslovné pravdě hlavní defekt monarchie spočívá v jejím pokrytectví.42 Osoba krále nemá žádné vrozené vlastnosti, které by jí dělaly nutně lepší, než jsou poddaní. Předstírání, že věci jsou jinak, než jsou, znamená šíření klamu do celé společnosti. Situace není o nic lepší ani ve volené monarchii,43 limitované monarchii,44 nebo u prezidentů s královskými pravomocemi.45 Omezená monarchie přináší jen další absurdity. Doktrína, že králové nemohou chybovat, nevyhnutelně Godwina popuzovala. Není to pravda. Navíc v rozsahu, v němž je to vtěleno do ústavních principů, ponižuje „bídného nebožáka“ do pozice „prázdného a bezbarvého zrcadla.“ Když si vzpomeneme na první zásadu ctnosti – neposlouchat žádného člověka – tak vidíme, jak degradující je samotné slovo poddaný. Může čestný člověk uznat nějakého jiného člověka jako nadřazeného – pokud se řídí pouze zákony spravedlnosti? Stačí si připomenout slavný výrok Montesquieua (který si chybně přeložil, a proto špatně pochopil), že nemůžeme v monarchii očekávat ctnostné lidi.46
U aristokracie jako formy vlády se nemusíme dlouho zdržet, ačkoliv Godwin se zdržel.47 Znovu opakuje, co je již z jeho premis očividné. Celá idea dědičnosti je absurdní a je urážkou rozumu a spravedlnosti. Značný počet stránek věnuje celkem očividné pravdě, že šlechtic a neurozený jsou příkladem toho samého dvojnožce. Je opět přítomno prokletí opulentního, a tudíž oslabujícího vzdělání. Aristokracie je stejně jako monarchie založena na podvodu. Aristokracie bývá ještě krutější než monarchie. Zvýrazňuje nerovnosti a podněcuje honbu za majetkem.
Dokonce při prvním přečtení je pravděpodobné, že většina čtenářů vycítí atmosféru neobjektivity Godwinovy kritiky monarchie a aristokracie. Kdokoliv s poněkud hlubším vhledem shledá, že Godwin se spíše, než se skutečnou monarchií vypořádává s teoretickou definicí toho, co by monarchie měla být. Vypovídá to více o Godwinovi samotném, protože jeho kritika odhaluje naivního, nepraktického a poctivého člověka, jehož poctivost je založena na příšerně doslovném chápání určitých běžných obratů. Nikdy se nenaučil oceňovat existující konvence nebo kompromisy. Nepochopil, že existuje mnoho věcí, se kterými se nemá smysl trápit, a že život je plný konvenčních lží, které, jak věříme, ani v den Posledního soudu nebudou příliš tížit naše duše. Netěší nás vždy setkání s lidmi, kterým při formálním představování říkáme: „Těší mě, že Vás poznávám.“ Ctihodní členové parlamentu nemusejí být vždy ctihodní a Jeho Výsost může příležitostně sestoupit ze svých výšin. Ovšem pro Godvina také tyto triviality představují jed lži, která rozleptává národní integritu. U horní sněmovny (House of Lords) je jeho pobouření téměř nekoherentní. Nikdy si neuvědomil, jak humornou institucí v Británii ve skutečnosti tituly lordů jsou.
Optimista by mohl doufat, že se demokracie setká s vřelejším přijetím. V určitém smyslu tomu tak je. Bezpochyby také tady jsou rizika. Pokud nemoudří převyšují počtem moudré, tak je demokracie vydána na milost hlouposti a bláhovosti. Přes tato, a další rizika je demokracie „vysoce preferovanou“ proti jiným systémům. Pokud budeme mluvit a jednat v pravdě – ačkoliv to je podle Godwinových standardů obtížné – tak se můžeme nebezpečím demokracie vyhnout. Ovšem jakékoliv uspokojení plynoucí z tohoto závěru mizí, když se podíváme, jak se parlamenty ve skutečnosti chovají a jak řídí své záležitosti.
Zaprvé vytvářejí fiktivní jednomyslnost. Dejme slovo Godwinovi:
„Ve skutečnosti všechny záležitosti, které řeší takové shromáždění, jsou rozhodnuty většinovým hlasováním, a menšina, poté, co vypotřebovala veškerou výmluvnost a sílu rozumu, které byla schopna proti nespravedlnosti a bláhovosti přijímaného opatření, tak v určitém smyslu je povinna podílet se na jeho vykonání. Toto přímo přispívá k poklesu lidského chápání a charakteru. Nevyhnutelně to dělá lidi bázlivými, podporuje to přetvářku a korupci.“48
Zadruhé parlamentní systém přináší stranickou svázanost, když každý zvažuje „účinek, jaký má jím vyjádřený názor na jeho vlastní úspěch ve straně.“49
Zatřetí je tu absurdita zakončení debaty hlasováním. Nejenže mluvčí cílí na přechodné řečnické efekty spíše než na vytvoření trvalého přesvědčení. Současně se hraje absurdní divadlo, kdy lidé „zvažují každou tečku a upravují každou čárku.“ Nakonec dojde „k netolerovatelné urážce rozumu a spravedlnosti rozhodnutím o pravdě spočtením hlasů.“50
Tady máme podstatu anarchismu. Námitkou proti demokracii je, že se stále jedná o formu tyranie, kde je menšina vázána jednat proti své vůli rozhodnutím většiny. Godwin jemně naznačuje, že opatření přijatá většinou mívají charakter „nespravedlnosti a bláznivosti“, zatímco menšina je častěji v právu.
Demokracie je tolerovatelnou jen tehdy, když se parlament (jako nástroj demokracie) schází jen v řídkých intervalech a při zvláštních příležitostech. „V zemi, která by žila podle univerzální pravdy, by pro parlament bylo jen málo práce.“51 Poslanci by měli být zvoleni jen při mimořádných událostech a jinak rokovat například jen jeden den v roce. Cílem by mělo být „zničit šarlatánství, které nazýváme vládou.“52
Jaký pozitivní návrh může vzejít z těchto destruktivních orgií? Godwin stručně oznamuje určité nenapadnutelné principy benevolence k ostatním národům, a pak argumentuje zaprvé, že vládní aparát je zbytečně složitý a za druhé že menší teritoriální jednotky jsou lepší. Dva legitimní účely vlády jsou vyjmenovány podle tradiční doktríny laissez faire. Je to potlačování nespravedlnosti proti jednotlivcům a obrana před vnějšími invazemi. První účel ovšem vyžaduje oblast jen tak velkou, aby se z jejích obyvatel dala sestavit soudní porota zabývající se přestupky proti osobám a majetku.53 Stačila by tedy oblast o rozloze jedné farnosti a svět by si mohl vládnout, aniž by věděl, že si vládne. Kontroverze mezi farnostmi by nevyvstávaly a zločinci by byli drženi na uzdě „obecným dohledem, kteří členové malého společenství mají jeden nad druhým.“54 Pokud by se objevil důvod svolat všeobecné shromáždění, tak by stačilo sezvat zástupce jednotlivých farností, aby spolupracovali na společném cíli.55 Až se celý lidský rod stane „rozumným a ctnostným,“ tak úkoly soudních porotců nabydou nové podoby: „Bude stačit pozvat si lidi, kteří se dopustili přestupku, a vysvětlit jim jejich chyby.“56 Ve světě lidí řídících se Godwinovým rozumem není potřeba nic víc. Vláda je tedy redukována na národní shromáždění, které se schází jen zřídka nebo vůbec, farní rady a soudní poroty. Protože ovšem celá argumentace směřuje k tomu, že v lepším světě nebudou existovat zločinci, tak dokonce soudní poroty se časem stanou zbytečnými a všechny zásadní orgány vlády budou zrušeny.
—
Poté, kdy zrušil vládu a stát, se zdá poněkud nadbytečným sepisovat zvlášť argumenty pro zrušení zákona. Ovšem Godwin má k tomu své důvody. Zákon by ve skutečnosti nebyl potřeba „pokud by společnost byla postavena na spravedlivých pravidlech.“57 Mimo to, proti koncepci zákona existuje řada dalších námitek, z nichž tři jsou nejzávažnější.
Zaprvé zákon je nekonečný a nesrozumitelný. „Edikt je vršen na edikt a jedna sbírka zákonů na druhou.“ V tomto světě není žádné jednání člověka stejné jako jednání jiného člověka. Žádné dvě vraždy nebo krádeže nejsou stejné. Ale existuje zákon jako Prokrústovo lože, který by chtěl aplikovat stejné zásady na všechny. Proto se stane nutným ohýbání zákona nebo neustálé vytváření nových. Ze stejného důvodu existuje nejistota zákona. Nikdo není schopen předpovědět, jaký bude výsledek nějakého jednání. Zákon se stal „labyrintem bez konce a masou rozporů, které nemohou být rozpleteny.“58
Za druhé zákon předstírá předvídání budoucnosti. Ve své podstatě se podílí na stejné bláhovosti, jakou jsou sliby. Bere na sebe úkol vydedukovat, co lidé udělají, co se s nimi stane a zapomíná, že v onom časovém intervalu se mohou objevit dodatečné znalosti a informace. Zákon má tendenci ke stagnaci a konzervování namísto neustálého zlepšování.59
Za třetí – což je nejfundamentálnější kritika – zákon omezuje lidi, u nichž počátkem veškeré ctnosti je, že by neměli nikoho poslouchat.
Ve světle těchto úvah „nemůžeme váhat se všeobecným závěrem, že zákon je instituce s velmi zhoubnými tendencemi.“ Z toho dále plyne, že „právník může být jen zřídka čestným člověkem.“ „Toto“, dodává Godwin velkomyslně, „není výtkou, ale politováním.“ Nejen to, ale v „pravděpodobně zcela nemožném“ případě, kdyby se objevil poctivý právník, tak by byl horším členem společnosti než právník nepoctivý.60
Kromě toho existuje další hluboký důvod, táhnoucí se až k řeckým filosofům, pro pochybnosti o vhodnosti zákona. Právo je něco, co přesahuje zákon a zákon nemůže právem učinit nic, co nebylo právem už před ním:
„Lidé nemohou učinit víc než vyhlásit a interpretovat zákon. Nemůže existovat žádná tak svrchovaná autorita, která by zákonem učinila něco, co nebylo zákone podle abstraktní a nezměnitelné spravedlnosti.“61
Zde si můžeme připomenout fyziokratickou doktrínu prvotnosti Loi Naturelle, nebo vzpomenout na Cicera, který se zabýval právem nadřazeným a předcházejícím lidskému zákonu. Aniž bychom chtěli snižovat význam přirozeného práva, jeho očividná slabost jako vodítka pro každodenní život je, že neříká nic o tom, který konkrétní den v říjnu by mělo začít hájení pstruhů nebo, kde se psi mohou pohybovat jen s náhubkem.
Co bychom měli mít místo zákona? Jsme znovu ve světě ozvěn minulosti. Odpovědí je, že pravdivý princip nalezneme „rozumem, který má nekontrolovanou jurisdikci nad okolnostmi případu.“62 Mezi námi by měli být lidé, „jejichž moudrost je rovna moudrosti zákona“ a rozhodnutí bychom měli nechat na ničím nespoutané moudrosti těchto lidí, kteří učiní to, co se zdá v daný okamžik správné. To je názor, ke kterému se v jednom ze svých dialogů přiklání také Platón.63
O zločinech je třeba učinit jen několik poznámek. Neexistuje svobodná vůle, a protože lidé jsou zcela utvářeni svým prostředím, tak „mé sklony jsou ovocem dojmů, kterým jsem byl vystaven.“64 Podle jedné z extravagantních frází, ve kterých si Godwin liboval „vrah není za vraždu odpovědný o nic více než dýka, kterou jí provedl.“65 Z toho plyne, že konvenční představy o vině, zločinu, zaslouženém trestu a odpovědnosti jsou všechny mimo mísu. Člověk sevřený okolnostmi je zcela bezmocný. Všichni jsme zločinci z nezbytnosti a oběťmi neodolatelných nutkání. Navíc žádné dva zločiny nejsou stejné. Kdo může změřit skryté impulsy v duši zločince a pokušení, kterým byl vystaven? Robert Burns řekl něco podobného. V těchto záležitostech Godwin poněkud naivně uvádí, že kriminálník je pravděpodobně lépe informován než soudce.66 Logickým závěrem jeho doktríny je naprosté zrušení trestního práva. Godwin – jak je charakteristické pro většinu anarchistických autorů – má nekonečnou víru v moc rozumu. Stejně jako u Sokrata, veškerý hřích plyne z nevědomosti. Dokažte údajnému kriminálníkovi, co je správné a on pak nebude moci už jednak jinak. „Pokud by mohli pochopit, s jakým sebezapřením proti nim musela být použita moc společnosti, pokud by šlo představit pravdu jejich myslím s klidem, prozíravostí a benevolencí… jejich náprava by byla téměř nevyhnutelná.“67
—
Jsme v poslední fázi tohoto procesu anihilace a dostáváme se k vlastnictví. Vskutku zásadní Godwinova doktrína týkající se vlastnictví je obsažena již v jeho doktríně spravedlnosti. Podle té je u všech statků předurčena jejich konečná destinace takovým způsobem, že nemůžeme volně disponovat ani pencí a ani sekundou svého času. Komu ve skutečnosti patří pence v mojí kapse? Očividně tomu, komu její vlastnictví nejvíce prospěje:
„Komu podle spravedlnosti patří jakýkoliv statek, dejme tomu bochník chleba? Tomu, který ho nejvíce chce, nebo tomu, komu by přinesl největší prospěch. Zde je šest lidí trpících hladem a bochník jej může utišit. Kdo si podle rozumu může nárokovat kvalitu, kterou je bochník obdařen? Všichni jsou bratři, tak by ho možná právo prvorozeného přiřklo výlučně nejstaršímu. Je takové rozhodnutí v souladu se spravedlností? Zákony různých zemí mohou toto vlastnictví rozdělit tisícerým různým způsobem, ale jen jeden ze způsobů nejlépe odpovídá rozumu.“ 68
Z toho plyne, že když dáváme, tak jen děláme, co bychom měli dělat a nemůžeme si za to nárokovat žádnou zásluhu. Pouze předáváme majetek jeho právoplatnému vlastníku nebo někomu, kdo na něj má větší nárok než my. V těchto záležitostech nám bylo namluveno „abychom nepovažovali praxi spravedlnosti za dluh, který by měl být splacen, ale za záležitost spontánní dobrotivosti a štědrosti.“
„Důsledkem toho bylo, že bohatí, kteří věnovali nejmenší možnou almužnu ze svého obrovského majetku na dobročinné skutky, jak se jim říkalo, si připisovali zásluhy za to, co dali, místo, aby se považovali za provinilce za to, co zatajili.“69
Zlo, které vyplývá z existence majetku, z pocitu závislosti, z obchodování, z pýchy a zločinů, které jeho přítomnost nebo absence vyvolává, není třeba rozebírat. Ačkoliv je pojednání o majetku bohaté na godwinovské fráze, k celkovému obrazu přispívá jen málo, protože jen doplňuje, co řekli jiní.
Takové jsou hlavní body Godwina. Byl, jak bylo pozorováno, naprostým anarchistou, a když se svou kosou rozumu a spravedlnosti posekal pole lidského pokrytectví, zůstalo stát jen velice málo. Ačkoliv byl univerzálním bořitelem, tak jeho dílo destrukce bylo inspirováno nejvznešenějšími motivy. Godwin byl až nemožně dobrotivým člověkem s nemožně vysokými ideály. On sám byl živoucím potvrzením starého úsloví, že anarchista je příliš dobrým člověkem pro tento svět. Potom zcela zapadá do obrazu, ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, jak naprosto „nerevoluční“ Godwin je. Nevolá po žádné rebelii, žádné revoluci, jak je běžně chápána, žádném násilí a žádných vraždách tyranů. V otázce mučednictví vyjadřuje názor, že by si raději přál přesvědčit lidi svými slovy než svým příkladem. To bezpochyby většina mučedníků. Ale godwinovská eliminace emocí a vášní je pozoruhodná. Navíc, kdo ví, jaké užitečné příležitosti se mohou objevit v budoucnu, pokud se zůstane naživu déle?70 Může dojít k určité pasivní rezistenci, ale jinak má Godwin nekonečnou víru v moc slova. „Ukažte lidem pravdu“ je začátkem a také koncem Godwinovy strategie. „Falanga rozumu je nezranitelná,“71 kdežto apel na sílu je pochybný. Potřeba je „univerzální osvícení.“ Pokud se toho dosáhne tak „ani meč nemusí být vytasen, ani prst pozdvihnut.“72
Nebo si vezměme choulostivou otázku práva nebo povinnosti zavraždit tyrana, která byla v průběhu věků mnohokrát diskutována. Godwin se s ní vypořádává na úrovni chladného intelektuálního sylogismu: „buď je národ, jehož tyrana byste zničili, připraven přijmout a udržet si svobodu, nebo není.“ V prvním případě by tyran měl být svržen „zcela veřejně.“ Ve druhém případě by nevzešlo nic dobrého, a pravděpodobně by vzešlo mnoho špatného, z pokusu odstranit tyrana, než jsou podmínky zralé k jeho odstranění.73 Nevyžaduje se tedy mučednictví a tyranicida, ale „osvícení.“ Dopřejme si světlo a více světla, pravdu a více důkazů pravdy, a pak se problémy vyřeší samy.
Dokonce v záležitosti vlastnictví je Godwin o něco menším revolucionářem, než jak se to může na první pohled jevit. To platí především v jeho druhém vydání, kde projevuje obecně větší zdrženlivost. Ovšem také v prvním vydání bychom měli mít na paměti, že Godwin mísí své názory na současnost s fantaziemi o budoucnosti, kde člověk bude pracovat jen půl dne, a přesto bude žít v dostatku, protože bude žít prostě a střídmě. V takovém světě všeobecného nadbytku by se Godwinovy principy vlastnictví zajisté aplikovaly s menšími problémy. Navíc je docela jasné, že Godwinova spravedlnost neopravňuje kohokoliv vzít si z mého majetku jen proto, že by pokládal své potřeby za větší než moje. To já se musím rozhodnout. Je to na mém svědomí a úsudku. Pochopitelně, jakmile můj úsudek odvedl svou práci a mé svědomí promluvilo, tak už nemám na vybranou. V určitém smyslu Godwin neodmítá vlastnictví jako takové: pouze velmi omezuje užití, ke kterému může vlastník se svým majetkem přistoupit. Existuje jeden směšný příklad, který shrnuje Godwinův přístup k této záležitosti. Pokud si chce soused vzít můj stůl, tak mám na výběr ze tří odpovědí. Můžu mu říct, aby si vyrobil vlastní (což by pravděpodobně byla odpověď většiny lidí). Pokud jsem zručnější ve výrobě stolů, tak mu mohu nabídnout, že mu jeden vyrobím. A nakonec, pokud je jeho potřeba urgentní, a tvrdí, že stůl potřebuje okamžitě, tak ho mohu pozvat dál, aby se posadil, a prodiskutoval se mnou urgentnost vlastní potřeby. Poté spravedlnost rozhodne. Předpokládá se, že hlasu spravedlnosti budu naslouchat bez předsudků.74
Naznačili jsme, že se Godwin posouvá od své kritiky k Utopii. Jinak vyjádřeno dochází k poznání, aby mohl mít svůj krásný nový svět, musí se lidé napřed změnit. V otázce vlastnictví se potýká s námitkou, že jeho vize je neuskutečnitelná kvůli tomu, co nazývá „lákadlem lenosti.“ Jeho odpovědí je, že, než se tyto věci mohou uskutečnit, musíme napřed dosáhnout „velkého intelektuálního zlepšení.“ Mysl veřejnosti musí být „vysoce kultivovaná.“75 Bez splnění této předběžné podmínky, jakýkoliv pokus o uskutečnění jeho vize by „vyprodukoval pouze zmatky.“ Také na námitku, že systém, který si představuje, by postrádal trvanlivost, odpovídá zdůrazněním toho, že předpokladem všech změn je „závažné a vědomé přesvědčení celé široké komunity.“76 Postuluje tedy univerzální přijetí Godwinovské představy spravedlnosti. Při splnění tohoto předpokladu dojde k permanentní změně lidí. V tomto světě rozumu zbaveném vášní, lidé „naleznou nekonečně více potěšení v prostotě, šetrnosti a pravdě než v luxusu, nadvládě a slávě.“77 Zjistí, že „tendence ke kultivaci ctnostné mysli nás činí lhostejnými vůči smyslovým uspokojením.“78
—
V této kapitole jsme Godwinovi záměrně věnovali více pozornosti, než by mu příslušelo z hlediska jeho významu pro socialistickou tradici. Pokud je kvůli tomu nutná omluva, tak spočívá ve faktu, že Godwin jako nikdo jiný shrnuje podstatu anarchismu a ztělesňuje celou její tradici – tradici, která navíc byla zanedbána v generaci, která kladla až příliš velký důraz na Marxe. Godwin může být bláhový, ale je vždy logicky bláhový. Mohl, jako většina z nás, vycházet z chybných předpokladů. Ale pokud tyto předpoklady jednou přijmeme, tak gejzír jeho výmluvnosti plyne s obdivuhodnou konzistencí k závěrům. Ty můžeme odmítnout z důvodu rozporu s běžným selským rozumem, ale nemůžeme ukázat jejich chybnost v rámci obecných principů, na kterých jsou založeny. U Godwina leží podstata anarchismu ve významu, který přikládá jednotlivci. Nic jednotlivce nesmí poutat. Jeho úsudek – a tím myslíme úsudek v každém jednotlivém okamžiku – je vždy tím správným. V zájmu neomezené svobody jednotlivce jsme vyzváni ke zrušení všeho – státu, zákonů, závazného charakteru kontraktů. Neexistuje kontrakt, který by nemohl být podle libosti zrušen. Žádný slib by neměl omezovat svobodu úsudku a jednání. Protože spolupráce poutá jednotlivce k druhým a uvaluje na něj omezení, je veškerá spolupráce zlem. Godwin se ovšem liší od pozdějších anarcho-egoistů v tom ohledu, že ačkoliv je jedinec nespoutaný, jeho svoboda mu není dána pro sobecké účely. Godwinův jednotlivec může být osvobozen od všech vnějších omezení, ale ve skutečnosti je spoután strašlivým úkolem a povinností podporovat obecné dobro. Nakonec je otrokem svědomí, které mu odepře jakoukoliv možnost volby dokonce v nejtriviálnějších aspektech života. Ale je to jeho svědomí, jeho úsudek, který ho řídí.
Poznámka
Dnes je obtížné představit si pobouření, se kterým byla ve vyšších kruzích přijata Godwinova Political Justice. Ale občas můžeme pocítit závan starého spravedlivého rozhořčení. Vydání z roku 1793 má široké okraje nabízející bohaté místo k poznámkám, kde čtenáři mohou ulevit své mysli. V kopii, která se nalézá v knihovně Edinburgshské university, původní majitel výtisku bohatě využil možnosti odpovídat na tvrzení pana Godwina. To bylo v té době zvykem. Na několika místech tyto přípisy přeskakují ze strany na stranu a podstatně zpříjemňují listování touto knihou. Zde reprodukujeme několik kratších:
„Tady ukazujete vaše kopyto, pane Godwine“ (str. 30).
„Ó ty bezcitný lumpe, tak na tomhle si pracoval tak dlouho?“ (str. 425).
„Výborně, pane Godwine, to je ti podobné ty darebáku!“ (str. 430).
„Ty prašivý pse, troufáš si otevřeně hledat chyby na naší šlechtě, ty ateisto a demokrate!“ (str. 473).
„Ty vtělený ďáble!“ (str. 515)
„Tak už se konečně vymáčkni, ty ďáble!“ (str. 797).
„Ale to je diktát Bible, ty bídáku!“ (str. 849).
Po všech letech bude jen správné, když se tento spravedlivý hněv znovu dostane na světlo světa.
Odkazy:
1) Jedna guinea byla čtvrt unce zlata, tedy cca 8 gramů. V cenách zlata roku 2024 by jedna kniha vyšla na cca 47000 kč.
2) Str. 12. (Pokud nebude řečeno jinak, tak odkazy se týkají prvního vydání. Stránkování ve dvou dílech na sebe navazuje. První díl je od strany 1 do strany 378, druhý díl od strany 379 do strany 895.)
3) Str. 17.
4) Str. 18.
5) Str. 31.
6) Str. 63.
7) Druhé vydání, str. 46.
8) Str. 20-22.
9) Str. 25.
10) Str. 19.
11) Druhé vydání, str. 5.
12) Str. 33-34.
13) Str. 35.
14) Str. 36-42.
15) Str. 81.
16) Str. 796.
17) Str. 432.
18) Str. 112.
19) Str. 83.
20) Str. 84.
21) Str. 199. Čtenáři Religion and the Rise of Capitalism od pana Tawneye poznají, jak blízko má Godwin k určitým fázím Puritánství. „Každá vydaná pence… musí být vydána jako by byla vydávána s Božským schválením.“ Mimo to, že „láska k Bohu“ je nahrazena „diktátem Spravedlnosti“ zde můžeme nalézt téměř identické obraty.
22) Str. 151.
23) Str. 156.
24) Druhé vydán, díl 1, str. 202.
25) Druhé vydán, díl 1, str. 198.
26) Str. 163.
27) Str. 844.
28) Str. 842, 844.
29) Str. 845-846.
30) Str. 848.
31) Kritika manželství bývá obvykle nebezpečná a velké pobouření, které Godwin ve své době způsobil, je možno připsat právě jeho návrhům na zrušení manželství. Strany, které pojednávají o této otázce, jsou tak charakteristicky godwinovské, že kdybychom měli vybrat z 900 stran Political Justice nějaký ilustrační úryvek, tak vybereme právě tento. V celku ho citovat nebudeme, ale dva odstavce mohou být osvětlující.
„Je absurdní očekávat, že inklinace a přání dvou lidských bytostí se budou po tak dlouhou dobu shodovat. Zavazovat se k takovému jednání a společnému životu znamená podrobovat se nevyhnutelnému zmaru, hašteření a neštěstí… Předpoklad, že musíme mít společníka na celý život, je výsledkem změti několika hříchů. Je to diktát zbabělosti a nikoliv síly. Pramení to z touhy být milován a vážen za něco, co není zasloužené.“
„Avšak zlo manželství, jak je praktikováno v evropských zemích, má hlubší kořeny. Zvykem je dát dohromady bezmyšlenkovité a romantické mladé obojího pohlaví, kteří se navzájem vidí jen několikrát za okolností plných iluzí, a kteří se navzájem zavážou k věčném svazku. Jaké jsou důsledky? Téměř pokaždé se pak cítí podvedeni.
32) Str. 79.
33) Str. 380.
34) Str. 148-149.
35) Str. 169.
36) Str. 430.
37) Str. 171.
38) Str. 182.
39) Druhé vydání, díl 1, str. 242.
40) Str. 383.
41) Str. 397.
42) Str. 423.
43) Str. 435.
44) Str. 441.
45) Str. 454.
46) Je to odbočka, ale výrazy „ctný“ a „ctnostný“ (v Montesquieovi vertu a vertueux) jsou pro překladatele velmi rizikové. Ve skutečnosti znamenají spíše „možnosti konání“ nebo „sílu konat“. Výrok Montesquieua je pak více triviální než hluboký, když si za jeho „politickou ctnost“ dosadíme „možnost politicky konat“. Znamená, že v monarchiích, jako ve všech státech řízených shora, nemůžeme očekávat od lidí vyloučených z politického rozhodování, politickou činnost. Jinak vyjádřeno, jde o známý bod z argumentace J. S. Milla pro omezení funkce centrální vlády. U Godwina ovšem nabývá docela odlišných implikací.
47) Str. 461.
48) Str. 569.
49) Str. 570.
50) Str. 571-572.
51) Str. 552.
52) Str. 574-575.
53) Str. 564.
54) Str. 565.
55) Str. 576.
56) Str. 577-578.
57) Str. 766.
58) Str. 766-769.
59) Str. 769-770.
60) Str. 771-772.
61) Str. 381.
62) Str. 773.
63) Viz Státník. Nakolik je Godwin inspirovaný Platónem, můžeme naznačit třemi větami. „Nejlepší věcí není vláda zákona, ale vládnout by měl člověk s moudrostí a královskou mocí.“ Důvodem je, že „zákon neobsahuje dokonale to, co je nejušlechtilejší a nejspravedlivější, a proto nemůže vynucovat to nejlepší. Rozdíly mezi lidmi a nekonečné nepravidelné pohyby lidských záležitostí nepřipouštějí existenci univerzálních a jednoduchých pravidel.“ V důsledku toho je zákon „tvrdohlavým a ignorantským tyranem, který nepřipouští nic v rozporu s jeho ustanovením a ani kladení otázek – ani při náhlé změně okolností, když by bylo něco lepšího, než je přikázáno.“ (Platón od Jowetta, díl 4, str. 496-497).
64) Str. 713.
65) Str. 690.
66) Str. 720-722.
67) Str. 747.
68) Str. 789-790.
69) Str. 797.
70) Str. 194.
71) Str. 203. Godwinova důvěra v lidskou reakci na „důkazy“ je infantilní mimo veškerá měřítka. „Deseti stranám, které by obsahovaly absolutní důkaz o skutečných zájmech lidské společnosti, by nemohlo být jinak zabráněno změnit tvář světa, než doslovným zničením papíru, na které byla napsána“ (str. 211).
72) Str. 222-223.
73) Str. 227.
74) Str. 858.
75) Str. 820.
76) Str. 831.
77) Str. 834.
78) Str. 870.
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář