Spor o 17. listopad je bojem o myšlení

Tento spor je s námi už více než tři desetiletí. Je důsledkem vyhrocené interpretace naší „sametové revoluce“, která si – jako všechny dějinné zvraty – žádá společensko-vědní výklad a nejen tzv. narativy. Tento společensko-vědní pohled je majiteli jediné politicky korektní, mediálně i politicky přijímané pravdy rezolutně odmítán, protože se jeho zastáncům nezdá být dostatečně „sexy“ a protože hledá systémové, „hlubinné“ faktory a vlivy a tím odsouvá do pozadí roli jimi oblíbených a adorovaných jednotlivců – skutečnou i údajnou.

Při mém způsobu uvažování, dlouhá desetiletí vytvářeným, je přirozeným a automatickým referenčním rámcem přístup společensko-vědní, což z mé strany není záměrná a účelová politika. Neumím uvažovat jinak. Všímám si v kontextu sporu o příčiny listopadu 1989 nesmírného oslabení komunismu v jeho závěrečné dekádě, které nemělo nic specificky českého, resp. československého. Zabýval jsem se celá desetiletí studiem oboru „komparace ekonomických systémů“ (někdy se tomu říkalo „komparativní ekonomie“), v níž o roli jednotlivce v drtivé většině případů nešlo. Šlo o systémovou podstatu věci.

Ekonomická dimenze komunismu samozřejmě nebyla jedinou důležitou, ale byla dimenzí rozhodující, nebo aspoň dominantní. Její studium bylo pro mne návodem k pohledu i na dimenze další, ale komunismus měl mimo veškerou pochybnost ekonomický základ v centrálním plánování a ve zrušení soukromého vlastnictví, což předurčovalo i souvislosti další. Bylo to navýsost politické. Mluvím-li já o pádu komunismu, musím proto mluvit o takových věcech. Navíc je zřejmé, že vytvoření systému alternativního bylo u nás – oprávněně, a nikoli náhodou – nazýváno ekonomickou transformací. Po listopadu samozřejmě paralelně probíhaly i změny politické, zejména nastalo bouřlivé, ale v mnohém spontánní zrození politického pluralismu, který je jistou analogií trhu.

Vyslovovat nová moudra o těchto starých, známých věcech není cílem tohoto mého zamyšlení. Ptám se, proč tyto nesporné elementární pravdy nejsou všeobecně přijímány a proč se pořád hledá – a jednou skupinou lidí nevraživě požaduje – interpretace jiná. Je přece jasné, že totální ekonomický neúspěch komunismu (jak se tehdy říkalo socialismu) nezpůsobili ani disidenti, ani studentský průvod. Stejně tak ani jedna z těchto skupin nevyvolala odpor lidí k politickému systému jedné strany, k pošlapávání lidských práv, k – svobodě a demokracii vylučujícímu – policejnímu státu.

Je evidentní, že průvod 17. listopadu někdo musel organizovat, ale jeho organizátor touto akcí neplánoval pád komunismu. Dokonce ani přesně neplánoval trasu pochodu. Bez brutálního zásahu policie by určitě druhý den v naší zemi proběhla více méně normální sobota. Průběh onoho pátečního večera byl proto více spontánní než organizovaný, což dokazuje i to, že se ho nezúčastnily disidentské elity. Ani Václav Havel nebyl v Praze. Komunistický režim ukázal – přes brutální policejní zásah – svou mimořádnou slabost. Už se ani nechtěl bránit, neměl na to sílu. Nebylo to kvůli nedostatečnému počtu tankových jednotek nedaleko Prahy, bylo to v odvaze, resp. v neodvaze komunistického vedení a v jeho neodhodlání tento systém bránit.

Následující spontánní reakce statisíců lidí komunistické vedení naprosto zaskočila. Že se mimořádně rychle ustavilo Občanské fórum a začalo tomu dávat určitý směr a strukturu, bylo naší obrovskou výhodou, protože tím jsme se vyhnuli takovému vývoji, jaký proběhl např. v Rumunsku. (Ale my jsme naštěstí v závěru komunismu neměli žádného Ceausesca.) Pro mne byla a je východiskem k interpretaci 17. listopadu slabost komunistického režimu (a naše relativní připravenost).

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme – spolu s Michaelem Kocábem – po několika dnech po 17. listopadu jeli vyjednávat s velitelstvím armády do Tábora. Byli jsme přijímáni v rukavičkách. Tamní generálové byli překvapeni, že jsme s nimi mluvili věcně a racionálně. Ač měli na dvoře kasáren dostatečnou „palebnou sílu“, byli velmi rádi, že nás mohli ubezpečit, že žádný útok na Prahu neplánují. S tím jsme se také vrátili do „Špalíčku“ na setkání vedení Občanského fóra.

Byl jsem přítomen i známého (a často v médiích ukazovaného) jednání vedení Občanského fóra s předsedou poslední komunistické vlády Adamcem. I tam šlo o „konstruktivní“ (nikoli konfliktní) jednání, jehož tématem bylo vytvoření nové vlády kompromisního typu. Ani vteřinu mne ani v Táboře, ani v Praze nenapadlo, že by starý komunistický režim mohl být schopen výrazného odporu.

Když jsem následující den z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí četl v Praze před statisícovým davem programový text Občanského fóra „Co chceme“, ani tam jsem necítil nebezpečí, ale ani sebemenší pocit nějakého svého hrdinství. Byl to spíše dobrý pocit zadostiučinění, že se to daří. (Jestli jsem si kladl otázky, tak ve stylu „do čeho ses to zapletl, kde zůstal tvůj akademický svět?“)

Nejde o detaily, bylo by možné je dlouho doplňovat. To do jisté míry – ve své interpretaci – publikovali následně lidé, kteří u toho až tak moc blízko nebyli a hlavně kteří v nové politice nezískali místo, jež pravděpodobně očekávali. Mně šlo – i interpretačně – vždy o celek. V projevu k letošnímu 17. listopadu jsem před Hlávkovou kolejí explicitně řekl, že se „průvod studentů a veřejnosti 17. listopadu 1989 stal rozbuškou konce komunismu v naší zemi“, ale dodal jsem, že „měl pád komunismu epochální, globální charakter, že komunismus neporazili ani naši studenti, ani naši disidenti, že se zhroutil jako každý podobný namyšlený pokus násilím potlačit lidskou svobodu“.

Mohla tato slova – která jsem v různém obměnění vyslovil a napsal v posledních třech desetiletích doma i v cizině mnohokrát – vyvolat takové ataky na mou osobu, jaké byly mediálně opakovaně publikovány (např. v dialogu pánů Soukupa a Kalouska na TV Barrandov, kteří můj projev evidentně neslyšeli ani nečetli, četli jenom zkratku ČTK)? Jsem přesvědčen, že nemohla. A neměla. Tato zjednodušená, z kontextu vytržená slova se však stala součástí naší dnešní politické debaty, v níž jde opět – jako před třiceti dvěma lety – o to, že bychom se neměli „smiřovat s věcmi, se kterými nesouhlasíme“, a že si nesmíme „nechat vzít právo na kritické myšlení“, pokud si nechceme „zopakovat tragický osud našich rodičů a prarodičů ve 20. století“. To byly skutečné závěrečné věty mého projevu.

Nemám důvod o událostech listopadu 1989 diskutovat žádné konkrétní jméno, i když tyto události reprezentovalo mnoho důležitých jmen. Jména reprezentovala, ale hlavně události měly své konkrétní systémové příčiny. Nikoli náhodou v listopadu 1989 „padal“ komunismus všude kolem nás a vždy to mělo nějakou jinou „rozbušku“. Já považuji za nejdůležitější hledání toho obecného. Přesto je mi stále podsouváno, že útočím na studenty či disidenty.