Starý Green Deal v novém obalu

To druhé ve formě tzv. „28. režimu“, kterým vytváří prostředí umožňující obcházet hospodářskou, daňovou a pracovní legislativu jednotlivých členských států. Čímž vzniká vlastně jakási paralelní fiskální a daňová unie. A na ústup unijních firem ze světových trhů reaguje svým „kompasem konkurenceschopnosti“ postaveném mimo jiné na pokračující dekarbonizaci. Tedy na tom, co ztrátu konkurenceschopnosti způsobilo.

Jak si tu dekarbonizaci bruselská vrchnost představuje v průmyslu pak popisuje před nedávnem zveřejněný dokument Clean Industry Deal (CID). Podle ní jde o „odvážný obchodní plán“, který „urychlí dekarbonizaci a zároveň zajistí budoucnost výroby v Evropě“. Již tato chvástavá charakteristika naznačuje, že jde o mimořádně veselé čtení. Tedy šlo by, kdyby ho bruselská vrchnost nemyslela smrtelně vážně.

Je to zkrátka soubor zbožných přání orámovaný frázemi typu „dekarbonizace jako silná hnací síla“ a plný floskulí jako „udržitelnost“, „harmonizace“ nebo „vytváření mechanismů“. A pokud by snad někdo čekal, že v něm bude byť jen náznak sebereflexe a konstatování, že ony „klimatické cíle“, které EU sama sobě stanovila, jsou eufemisticky řečeno nereálné, tak toho vyvede z omylu hned úvodní pasáž, kde se konstatuje, že „Evropa je i nadále odhodlána stát se do roku 2050 dekarbonizovanou ekonomikou“.

Jeho autoři si také stěžují na „nespravedlivou“ a „nekalou“ konkurenci, které musí unijní firmy čelit. Čímž jsou nejspíš myšleni jejich konkurenti ze zemí, které se rozhodly nenásledovat EU v její sebevražedné zelené politice a nepodřezat si dekarbonizací větev, ne které sedí. Což od nich byl pochopitelně podraz, protože evropská vrchnost ve svých plánech počítala, že se přidají.

Pravdou je, že CID alespoň identifikuje některé základní příčiny, které konkurenceschopnost unijních firem ničí. Světe div se, jednou z nich je vysoká cena energií. A jak chce tento problém řešit? Nepřekvapivě – „levnými“ obnovitelnými zdroji. Úplně však pomíjí fakt, že kromě toho, že jsou obnovitelné, jsou také občasné. Takže pro zajištění stabilních a plynulých dodávek energií musí být zálohovány zdroji fosilními a jadernými. Náklady na tuto zálohu se samozřejmě do ceny energií také promítají a jejich započtením padá argument, že občasné zdroje produkují elektřinu levně. Opak je totiž pravdou a je to jedna z příčin vysokých cen elektřiny a další orientace na občasné zdroje tedy znamená jenom jejich další růst. Průmysl však drtí také emisní povolenky a jejich zneužívání spekulanty. Ty však CID neřeší vůbec.

Dokument obsahuje i další perly. Jednou z nich je snaha o „zvýšení poptávky po čistých produktech“. Což není nic jiného než různé formy jejich zvýhodňování před těmi „nečistými“, které mají být realizovány ve formě „preferenčních kritérií“ při zadávání veřejných zakázek. Jinak řečeno vyšší cena „čistých produktů“ při nich nebude na závadu a tedy, že erár bude za veřejné zakázky utrácet víc aniž víc dostane. Zato my dostaneme něco navíc – větší veřejný dluh.

Jenomže samotné veřejné zakázky potřebné zvýšení poptávky po „čistých produktech“ nejspíš nezajistí. Důležitá je totiž i poptávka firem a domácností a bude tedy třeba motivovat i tu. To už tu však několikrát bylo. Řada zemí například zvýhodňovala poskytováním dotací nákup elektromobilů. Díky tomu jejich prodej opravdu rostl. Což bylo vydáváno za důkaz správnosti nastoupené cesty k elektromobilitě. Jenomže, když dotační penězovody vyschly, prodeje se prudce propadly. A se zvýhodňováním „čistých produktů“ do dopadne stejně. Jakmile na to dojdou peníze, bude po poptávce.

CID je zkrátka jenom dalším obecným blábolem, odmítajícím reflektovat realitu a skutečné problémy unijních firem. Což ostatně konstatoval ve své tiskové zprávě i Svaz průmyslu a dopravy ČR, který na něm nenechal nit suchou. Jde prostě o starý špatný Green Deal, ovšem v novém obalu. Něco jako když nepoctivý obchodník nabízí v novém obalu zkažené zboží a doufá, že si zákazníci nevšimnou toho, jaký je vevnitř fujtabl. A že až to rozbalí, bude už pozdě mu to hodit na hlavu.

Ovšem CID už rozbalený je…