LADISLAV JAKL
Sedí s námi u rodinného oběda, leze nám do koupelny, na záchod i do ložnice. Kouká s námi na televizi. A ponouká nás k alibismu, nezodpovědnosti, nesoudržnosti, povrchnosti a hazardu. Já jsem tvůj stát, pozvi mě dál. A my jsme otevřeli.
Že přeháním? Ani ne. Jeden významný poradce slavné britské premiérky Margaret Thatcherové proslul bonmotem, že každá britská manželka je svému manželovi nevěrná. Je mu nevěrná se státem. A není divu. Manžel přijde domů unavený, hladový, přetažený a v kapse pár liber. Zato její milenec je štědrý, platí všemožné sociální dávky, podpory, platí školné dětem, zdravotní prohlídky, přispívá na mateřskou. To, že onen její milenec může takhle rozhazovat jen proto, že předtím okradl jejího manžela, to jí nějak nedochází. Že je její manžel tak chudý skrblík jen proto, jelikož mu stát už prohrabal kapsy, to nevěrná manželka nedomýšlí. Že ji její milenec korumpuje penězi, které původně vydělal její udřený a nudný manžel, to ona nedoceňuje.
Ano. Tím, že pečovatelský stát přebral za rodinu (i za tu širší rodinu) starost o její jednotlivé členy (ovšem za peníze výdělečných členů rodiny) vedlo celosvětově k dramatickému poklesu provázanosti rodinných vztahů a k oslabení vzájemné potřeby a závislosti jednoho člena rodiny na druhém.
Rodiče se daleko méně starají o výchovu a vzdělání svých dětí, protože přeci platí daně a děti má přes den na starost stát. Co bylo dnes nového? ptá se táta svých dětí, které zrovna přišly ze školy. Ale nic, normálka, odvětí dítka. Tím konverzace obvykle končí. Co je dětem za zády rodičů ve škole vštěpováno, chudáci rodiče ani netuší. A málo se o to zajímají.
Nejvyšší porodnost je v zemích, kde je nejslabší míra důchodového zabezpečení. Nejlepší a nepřirozenější investicí na stáří bývaly vždy dobře vychované děti. A dnes? Když se o mne stejně postará stát, co bych měl nějaké děti, že. A když už nějaké mám, proč bych jim vysvětloval něco o ctnosti v podobě péče o své rodiče a prarodiče. A naopak: dědka a bábu přece živí stát, co bych se o ně staral. Nejen hmotně, ale hlavně lidsky. Na co bych volal někam do domova důchodců, však oni tam mají svůj program.
Na co bych se staral o svou zapuzenou manželku a naše společné dítě, je tu přece stát se svou podporou samoživitelek. Ba i alimenty za mě zaplatí, když já nebudu moci nebo chtít. A že bratr je chudý? Ať si zažádá o podporu a mne ať neotravuje.
Stát potřebujeme. K několika málo věcem, které si zajistit neumíme sami. Dohlížejme na něj, ať tuhle svou práci dělá pořádně. Ale přes práh své rodiny ho nepouštějme. A už vůbec nedovolme, aby nás nakazila cholera alibismu, že o rodinu (včetně té širší) pečovat nemusíme, když to přece má v popisu náš laskavý stát.
Protože i kdyby byl nejdokonalejší, i kdyby fungoval jak hodinky, i kdyby na svou vlastní spotřebu utratil jen zlomek svěřených prostředků, nebude to on, kdo nás v naší těžké chvíli vezme za ruku.
psáno pro sborník ze semináře Mezigenerační vztahy, pořádaného Unií rodinných advokátů
(16 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Jeden moc pěkný starší příspěvek, který se týká tématu a který jsem si zkopíroval, než zmizel:
Fujtajbl.
Sociálně inženýrské heslo “rodina je základ státu” je hloupé. Z propagandistického hlediska sice pochopitelné, protože omlouvá ingerenci státní moci do rodinných vztahů, z hlediska základních mravních principů ale pro slušné lidi nepřijatelné. Základem státu je moc nebo chcete-li, organisované násilí. Aby bylo na kom násilí vykonávat, potřebuje stát lidi, pochopitelně. A aby se mu ovládaní množili, potřebuje stát, aby lidi souložili, což jde i bez rodiny. K čemu ale stát rodinu opravdu potřebuje je to, aby lidé byli vydíratelní a poddajní, bo pod hrozbou újmy nejbližších měknou i největší tvrďáci.
Takže svým způsobem to heslo logiku má, jen by ho neměl vypustit z huby slušný člověk, protože ten na stát zvysoka sere. I méně slušný člověk ale řadí zájmy rodiny vysoko nad zájmy státu, protože rodičovská láska je u nedefektního jedince – na rozdíl od lásky ke státu – základním instinktem, od něhož odvozuje podstatnou část svých životních cílů, strukturu vlastního hodnotového žebříku i svoji spokojenost.
Je pochopitelné, že čím víc se státní moc chystá srát lidem do života, tím víc mu rodina překáží, tím víc ji vnímá jako nepřítele a tím víc se ji snaží rozklížit. (Fungující rodina totiž snižuje závislost ovčana na státu.) Destrukce mezigenerační solidarity sociálním systémem byla prvním krokem tímto směrem, linky důvěry (nebo bezpečí či kýho výra), zřízené k vzájemnému udávání členů rodiny, dohled sociálních pracovnic nad rodinnými vztahy, jakož i genderová politika jsou kroky dalšími.
Je správné, aby dítě méně kvalitních rodičů mělo méně kvalitní průpravu pro život? S naprostou jistotou a vší rozhodností odpovídám ANO. Záporná odpověď by totiž implikovala, že není správné ani to, aby dítě kvalitnějších rodičů mělo kvalitnější průpravu. Jinými slovy – různá míra rodičovských investic je sociální nespravedlností, které by měla státní moc bránit. Už cítíte, jak je to odporné?
Rodičovský instinkt – nikoli státní dohled – je příčinou evolučního úspěchu lidské společnosti a spolehlivě vede lidstvo k lepším zítřkům už od dob, kdy jsme skákali po stromech. On je příčinou toho, že chceme pro své děti zcela upřímně a od srdce jen to nejlepší, bez ohledu na to, jestli nás za to někdo pochválí či potrestá. Prohlásit tento přirozený a historií i evolucí ověřený princip za nedostatečný a v zájmu zkvalitnění rodinných vztahů zavést nad nimi státní dozor je popřením lidskosti a vrcholem arogance sociálních inženýrů.
A především – potvrzuje to náš status užitkových lidí.