Střední a východní Evropa má stále šanci, aby se vyhnula osudu západních zemí zatížených migrací

SU/IVO BUDIL

Martina: To, co jste předestřel, by bylo možné, pokud bychom se o těchto věcech mohli bavit, svobodně bavit, svobodně o nich diskutovat. My jsme si řekli, že co se týká Ruska, tak je jakákoliv diskuse dopředu vytčena před závorku. Ale my příliš odborně nediskutujeme na veřejné ploše ani o poučení z covidového vývoje, příliš nediskutujeme ani o nelegální migraci, ani o kvótách – ty s námi nebyly vůbec konzultovány. Řekněte mi: Co se to odehrává v naší společnosti, že diskuse zkrátka přestává být nástrojem a podstatou demokracie?

Ivo Budil: Jsme už příliš vzdáleni od 60. let, což bylo poslední velké období uměleckého a intelektuálního rozvoje české společnosti, a očekávalo se, že se opět obnoví v 90. letech. Ale kontinuita byla přerušena, a nový režim, který tady vznikl v roce 89, si nevytvořil odpovídající intelektuální elitu. Chybí nám myslitelé. Chybí nám myslitelé, kteří by byli zároveň vzdělaní. Chybí nám skutečně vitální akademické prostředí, chybí nám brilantní novináři, chybí nám odvážní politici. Těžko říct, jestli se tohle dá obnovit. Jednou ano, ale v historicky vzdálenější době.

Řekl bych, že jsme země, která byla do určité míry zbavena svých elit, kromě elit technických – na nich stál v zásadě minulý režim. A pokud tato země prošla od 90. let v mnoha ohledech pozitivním rozvojem, tak k tomu přispěly především tyto technické elity, ovšem už pak dožívající, a bez nějaké, bohužel, návaznosti, vzhledem i k určité stagnaci technických škol. Čili naději vidím v první fázi v obnově technické inteligence, která obnoví naši ekonomiku, infrastrukturu, která nám vrátí pocit – a to by byl dobrý pocit – že opravdu patříme do rozvinutého světa svými městy, domy, dálnicemi, vlaky a podobně. Zní to velice technokraticky, ale národ, který má tak rád Baťu, na tohle slyší. Čili potřebujeme obnovit naši ekonomiku. To je primární akt. Nikoliv na základě neoliberalismu a volného působení tržních sil, ale na základě spojení toho nejlepšího z toho volného trhu a ze strategického koncepčního plánování. To, co koneckonců dělaly všechny úspěšné země, včetně Spojených států amerických. A jakmile se nám to podaří, tak se budeme dívat hned na svět sebevědoměji.

Martina: To je hotová věc. Ale zajímalo by mě, jestli v to věříte?

Ivo Budil: Já v to věřím, protože myslím, že jsme národ, který je v tomto směru nadaný, nadanější, než některé jiné evropské národy – koneckonců jsme to dříve i prokázali. A hlavně, pokud existuje nějaká česká otázka české národní povahy a podobně, tak si myslím, že do značné míry ji vytvořil zážitek průmyslové revoluce. My jsme národ, který se de facto úplně obnovil průmyslovou revolucí. Proto jsme měli Křižíka, a jiné vynikající inženýry, a relativně málo metafyzických myslitelů a podobně. Šedesátá léta byla tak intelektuálně zajímavá, a umělecky tvořivá právě proto, protože už za sebou měla tento zážitek technologického a ekonomického rozvoje, a na něm mohla stavět. Tyto dvě fáze musíme obnovit.

Martina: Pane profesore, možná by nás mohla čekat zářná budoucnost, pokud bychom dostali šanci obnovit to, o čem hovoříte. Ale ve hře je ještě spousta hráčů v Evropě, ve hře je spousta proměnných a jedním z nich je nelegální migrace. My se tady můžeme bavit o tom, že možná u nás neprobíhá svobodná diskuse, a někde na Západě ano, ale přesto Francie, Švédsko, co se týká nelegální migrace, to dotáhly tam, kam došly. U nás jsme se v posledních letech věnovali tematicky jenom Ukrajině, před tím to byl covid, kterému jsme se věnovali, ale že tady je neustálý a neutuchající proud ilegálních migrantů z Afriky a z Blízkého východu, o tom Evropa tak nějak stále svorně mlčí, nebo to bagatelizuje. Řekněte mi, proč se Evropa nedokázala doposud s nelegální migrací vypořádat?

Ivo Budil: Takhle, v případě Francie nebo Švédska de facto to, že dospěli do tohoto kritického stavu, bylo často dáno legální migrací.

Martina: Ano, dovozem voličů.

Ivo Budil: Tito lidé tam přicházeli a usazovali se zcela legálně, třeba i v případě Velké Británie. Je to samozřejmě tabuizováno z důvodu neoliberální ideologie, svobody volného obchodu, a podobně, a zároveň jak jste naznačila, často cynického využívání laciné pracovní síly a potencionálních politických klientů pro určité politické strany. V případě Francie, možná i Švédska – ale více znám francouzský případ – došlo k výraznému přelivu na přelomu 70. a 80. let, kdy se najednou opravdu velká asimilační síla francouzské společnosti, která do té doby probíhala, zadrhla a zastavila. Francie je zemí přistěhovalců. Francie byla v 19. století první evropskou zemí, která prodělávala demografickou stagnaci.

Na území Francie, Anglie, Švédska asi vznikne nová podoba jiného národního státu, než je tam teď. Tyto země jsou pravděpodobně ztracené. Ale střední a východní Evropa má ještě šanci.

Martina: Promiňte, že vás přerušuji, ale to by mě právě zajímalo, co se stalo? Protože vy jste jako příklad svého času uváděl, že například Florida je státem, kde už výrazně převažuje hispánské obyvatelstvo, a přesto netrpí takzvanou jihoamerickou letargií. Ale proč se ve Francii na přelomu 70. let zastavila schopnost asimilace příchozích?

Ivo Budil: Protože Francie přestala být sebevědomou, produktivní, vyrábějící, aktivní zemí. Navzdory všem různým kulturním a náboženským rozdílům, tak lidé v Africe, na Blízkém východě, v jihovýchodní Asii, jsou fascinováni technologickým pokrokem – a to je na Západě fascinovalo: Železnice, mosty, letadla létají vzduchem, a podobně. To fascinovalo i Papuánce na Nové Guinei, takže kvůli tomu vytvořili nové náboženství Cargo. Technologický pokrok – to bylo to, čím si Západ získal zbytek světa i v tom pozitivním slova smyslu. A mladí muži, mladí kluci z Tuniska, Maroka, Alžírska, když měli možnost se na tomto technologickém pokroku podílet, plnohodnotně tvořivě podílet, takže nebyli odsunuti stranou, tak zapomněli na své marocké, tuniské, alžírské kořeny, ale chtěli být francouzskými inženýry, těmi, kdo létají ve vzduchu. Čili já myslím, že apel Západu do značné míry vycházel právě z možnosti tohoto úžasného dobrodružství: Létat do vesmíru, vynalézat, rozbíjet atom, a podobně. A v zásadě neznám ve světě kulturu, možná s výjimkou Indiánů schovaných někde hluboce v povodí Amazonky – která by tím nebyla fascinována.

Martina: Pane profesore, ano, to byla první generace, a potom jejich potomci, kteří se takzvaně asimilovali. Vy jste pak popsal, proč se to zastavilo a proč už třetí generace tímto obdivem netrpí. Ale to pořád hovoříme o legálním přistěhovalství. Ale Evropa ztratila vůli a odvahu vyrovnat se s nelegální migrací. V čem spatřujete tyto kořeny, protože je to jakási schopenhauerovská ztráta vůle k životu?

Ivo Budil: Takhle – je to selhání politických elit, které se obávají, že by byly obviněny z autoritářských metod. Možná je to i určitá snaha amerického establishmentu Evropu vnitřně touto ztrátou kontroly nad pohybem obyvatelstva oslabit. Já bych v tom viděl především selhání administrativních opatření. Neoliberální, nebo kulturně liberální diskurs s sebou nese různá obvinění z rasismu, xenofobie, perzekucí menšin, a podobně. A tohle může být kdykoliv použito, využito proti těm, kteří požadují větší kontroly na hranicích, a větší restrikce. Už to takové politiky diskvalifikovalo a ztížilo jim to politickou kariéru.

Martina: Pane profesore, vy jste nadějeplně mluvil o tom, jak by se u nás mohla obnovit prosperita, ale zároveň se jedním dechem budeme bavit o hrozbách občanské války v Evropě. Švédsko je v situaci, kdy politici mluví o katastrofě, a dokonce o tom, že tam probíhá permanentní občanská válka nízké intenzity. Jak se v takovéto Evropě dá prosperovat? Protože ač nám většinou posměšně říkají, kolik je u nás nelegálních migrantů, tak zkrátka víme, že země, kam to zatím migranty táhne, nejsou nafukovací, a zkrátka oni se budou přelévat.

Ivo Budil: Emmanuel Todd, francouzský demokrat a historik nedávno vydal knihu Porážka Západu, ve které tvrdí, že západoevropské státy, Francie, Velká Británie, Německo, Švédsko, vstoupily do fáze závěrečného nihilismu, že přestávají být politicky akceschopnými jednotkami, a stávají se pouhými populacemi, obyvatelstvem, které se občas bouří, občas je nespokojené, a podobně, ale které není schopno už nějaké dlouhodobé racionální strategie, jak fungovat jako moderní národní stát. Proto podle Emmanuela Todda možná na území Francie, Anglie, Švédska vznikne nějaká nová podoba jiného národního státu, než je tam teď. Tyto země jsou pravděpodobně ztracené. Ale myslím, že střední a východní Evropa má ještě šanci.

Martina: Měla by šanci, pokud má na čem stavět. Má na čem, řekněme, střední, východní Evropa stavět? Věčně se hovoří o evropských hodnotách, západních hodnotách. Je to toto, z čeho bychom si mohli postavit budoucnost?

Ivo Budil: Všichni mají nějaké hodnoty, všichni mají nějaký světonázor. Kdysi, když byl anglický právník Maculay po povstání sipáhiů v Indii 1857 vyzván, aby pro indické školáky z vyšších vrstev vytvořil nějaké osnovy, které by z nich udělali přátele Velké Británie – po velkých masakrech, které se tam…

Martina: Příručku, jak milovat Brity.

Ivo Budil: Ano. A Maculay celkem rozumně řekl: „Podívejte se, zapomeňme na Sokrata a Cicerona, a na západní teology, a podobně.“

Martina: A Robinsona Crusoe…

Ivo Budil: „Ale podívejme se opravdu na to, co tady v Indii chybí. Chybí individuální zvídavost. Chybí podnikavost. Chybí odolnost vůči historickým zkouškám a podobně.“ A to je to západní dobrodružství.

Martina: Takže skutečně přes Robinsona Crusoe…

Ivo Budil: Robinson Crusoe je velice zajímavý západní archetyp. Je to archetyp toho, co ne zcela, ale částečně přispělo k tomu, proč byl Západ opravdu jednu dobu veliký. A myslím, že ten je tady pořád s námi. Je tady ještě Don Quijote, a toho asi také budeme potřebovat.

Asie bude dominantním hráčem

Martina: Pane profesore, my jsme se tady v úvodu bavili o tom, jak Amerika přestává být světovým hegemonem, a začíná se hovořit o vícepolárním světě. Jakým hráčem bude v budoucnosti Asie?

Ivo Budil: Takovým, jakým byla až do počátku průmyslové revoluce – naprosto dominantním. To není pro Evropu, nebo jiné části světa žádná špatná zpráva. V době, kdy Mongolové vládli světu, v době, kdy těžiště světového hospodářství bylo v Číně, nebo v Samarkandu, nebo na dvoře velkých Mughalů – tak my jsme tady měli Benátky, Florencii, hanzovní města, Shakespeare, a podobně. My můžeme být pozoruhodnou civilizací s velmi důstojným způsobem života i v nadcházejícím asijském tisíciletí.

Martina: Při premiéře Matthesonova díla opery Kleopatra, kterou dirigoval Händel, mělo dojít k tomu, že poté, co Mattheson jako Antonio zemře, autor opery dojde k pultíku, a operu dodiriguje – bývalo to totiž zvykem. Ale Händel ho tam nepustil. Dokonce se vyzvali na souboj, ke kterému došlo, který ale naštěstí neskončil úmrtím ani jednoho z umělců. Hovořím o tom proto, že světový hegemon nemusí chtít předat taktovku. Myslíte si, že nám reálně hrozí to, čemu Samuel Huntington říkal „střet civilizací“?

Ivo Budil: Takhle. Střet civilizací je velice špatná metafora. Vím, že Samuel Huntington reagoval na Francise Fukuyamu a jeho tezi o konci dějin. Ale Samuel Huntington si jako politolog neuvědomil, že svět je především hierarchie. Že se svět skládá z různých regionů, které se nacházejí v rámci dělby práce, v rámci politické moci, na různé úrovni, a vždycky je zde určitý boj o hegemonii, a vytváření různých aliancí, spojenectví, a tak podobně, a často to jde napříč mezi různými civilizačními a kulturními hodnotami. Já nevidím žádný důvod, proč by to, co Huntington považuje za civilizace – aniž je mimochodem nějak přesněji vymezuje – měly být ze své podstaty neustále rivaly?

Samozřejmě, on vychází třeba z dějin islámu, a islám je expanzionistické náboženství – mimochodem stejně jako křesťanství, nebo mnohá jiná – které svou víru hlásalo ohněm a mečem, a bylo třeba poměrně dost úspěšné, protože se rozšířilo od Atlantiku po Indonésii. Nicméně totéž dělali Mongolové. Ale zároveň pak nastoupilo malé Nizozemí s dvěma milióny obyvatel – s ani ne, s miliónem a půl – a ekonomicky ovládlo svět, a bylo mocnější, než celý islám, bylo mocnější, než mongolská říše. Tady jsou často ekonomické faktory, určitých ekonomických inovací, bankovního systému, podnikavosti, a podobně, které celou velkou civilizační konstelaci můžou úplně zvrátit.

Budoucí svět: Investice Evropy a Číny do rozvoje Heartlandu, obrozené Euroasie s novým hlavním městem v Samarkandu

Martina: Pro vaše konstatování, že vytváření aliancí jde často napříč nejenom geografií, ale také kulturními tradicemi, hovoří vytvoření seskupení zemí BRICS, které se v poslední době – ani ne v letech, ale opravdu v poslední době – stává dominantním hospodářským a také vojenským uskupením. Myslíte si, že do budoucna bude tento hráč udávat prim?

Ivo Budil: Vypadá to tak. Ale nezapomínejme, co je to vlastně BRICS. Tedy, že tam jsou určité hlubší historické kořeny navzdory tomu, že tam patří tak rozdílné společnosti, jako Brazílie, Čína a Indie. A že tam vstupují některé další, Etiopie, Egypt, navzdory tomu, že je to tak velice heterogenní. To jsou země, oblasti, které byly velmi traumatizovány a velmi postiženy právě západní imperiální expanzí 19. století.

Martina: Takže si myslíte, že je to trošku uskupení otloukánků?

Ivo Budil: Ne, je to uskupení lidí, kteří sdíleli určitou negativní zkušenost, která je traumatizovala, a možná i podvědomě cítí určitou vzájemnou solidaritu a vymezení se vůči bývalému hegemonu, ale nepřipadá mi, že ho zásadně zavrhují. Oni se nevytvářejí, neformují proti Západu. Oni se formují jako zóna určité spolupráce. Vyhodnotili, že se Západem se zatím nedá moc rozumně mluvit, takže počkáme, jak to tam dopadne.

Já jsem nedávno četl jednu zajímavou a velice drastickou knížku od Mikea Davise, která se jmenovala Pozdně viktoriánský holocaust, a popisovala svět v roce 1876 až 1878, kdy nastal fenomén El Niňo, který způsobil několikaleté sucho, a to v poměrně rozsáhlé oblasti tehdejšího světa skutečně od Brazílie, přes východní Afriku po Čínu, Indii. To byla doba opravdu vrcholné moci Západu. Západ vládl světu, Britové kolonizovali Indii, Západ ekonomicky kontroloval Čínu. A tyto tradiční civilizace, jako byla mughalská Indie, nebo Čína, věděly, že je občas sucho, a je třeba na to být připraven. A na to měly zvláštní úředníky, instituce, zavlažování, kanály, a tak dále. Čili, když to nastalo, tak byly připraveny, a dokázaly zamezit nějaké velké katastrofě.

Ovšem v 70. letech 19. století tyto tradiční mechanismy už v Indii neexistovaly – Britové je odstranili, aniž ještě zavedli moderní mechanismy. Totéž v Číně. Čína byla plná kanálů pro vnitřní obchod a pro případnou pomoc, ovšem smlouvy s Evropany způsobily, že se těžiště obchodu přesunulo na mořské pobřeží, takže tyto kanály byly zanedbány, nebo dokonce zanikly. Takže tyto společnosti najednou byly připraveny o své tradiční obranné mechanismy, aniž ještě obdržely moderní, a to způsobilo desítky miliónů mrtvých, které ale Evropa naprosto ignorovala. My o tom nevíme. My nevíme, že v Indii v té době byl guvernér Liton, který byl malthusián a který byl přesvědčen, že když je příliš mnoho lidí, tak je zcela přirozené, že část musí zemřít. Takže britská správa tehdy neudělala jednak nic, a jednak dokonce postihovala nižší britské úředníky, kteří se snažili pomáhat, dělali charitu, a podobně. Totéž v Číně. V Číně zemřely desítky miliónů lidí. A severovýchodní Brazílie byla zničena.

Martina: Teď mimochodem popisujete členy BRICS.

Ivo Budil: Přesně tak. Tam je tato vzpomínka, kterou my ignorujeme, o které de facto nevíme. Mimochodem brazilská vláda v Rio de Janeiru si tehdy uvědomila, že na severu je velmi tragická situace, umírají tam statisíce lidí, takže: „Budeme postupovat moderně. Jsme moderní vláda inspirovaná Západem, inspirujeme se Brity. A co dělají Britové v Indii? Nic. Takže také nebudeme dělat nic.“ Uvědomme si, jaksi v pozadí toho BRICSu se neskrývá jenom nějaká jednostranná nenávist, vymezení se vůči Západu, ale určitá formativní historická zkušenost.

Martina: Do BRICS chce zamířit třeba Turecko, a začalo o tom mluvit také Srbsko. Myslíte si, že BRICS může být pro evropské země reálnou alternativou k Evropské unii?

Ivo Budil: Tak Emmanuel Macron už chtěl jet do Durbanu na summit BRICSu, a bylo mu řečeno, že je příliš brzy, že opravdu ještě ne. Já si myslím, že ano. Když různí britští a němečtí geopolitici na přelomu 19. a 20. století zaváděli pojem Heartland, a mysleli tím světový ostrov, který se táhl od východní Evropy až po Dálný východ, a zabíral část Sibiře a Střední Asii, tak říkali, že to je těžiště světové moci, což působilo směšně, protože co tam je? Není tam nic. Je tam pár kočovných kmenů, poušť, jsou tam stepi, možná Transsibiřská magistrála, ale to je všechno. Tam není nic. Ale teď to začíná být světový ostrov. Je tam obrovské přírodní bohatství. Jsou tam obrovské investice, je tam čínský projekt nové „Hedvábné stezky“ s obrovskou infrastrukturou. Čili pro mě by vizí budoucího světa bylo, kdyby Evropa začala investovat ze západní strany do rozvoje této euroasijské infrastruktury, zatímco Čína bude investovat z východní strany, a setkalo by se to v Samarkandu, který by byl novým hlavním městem této obrozené Eurasie.

V Benátkách v 11.–12. stol. vznikla oligarchická republika za účelem zisku za každou cenu. Model dravé oligarchie, která využívá stát pro své zisky, převzaly další státy, a za Theodora Roosevelta USA.

Martina: Jenomže to by se pak, pane profesore, musela naplnit slova Carla Gustava Junga, která jsem citovala na začátku: „O něčem skutečném by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství“. Myslíte, že k tomu může dojít? Po některých vašich výrocích bych řekla, že idealista jste na to docela velký. Myslím to jako poklonu.

Ivo Budil: Já myslím, že duch kapitalismu, podnikání, určité přirozené lidské dravosti, nemusí být nutně noční můrou – nemusí být nutně sociálně darwinistický. Americký ekonom, velký americký ekonom Henry Carey napsal v polovině minulého století knihu Harmonie zájmů, kde právě ukazuje, jak moderní průmyslová společnost může působit jako „win-win strategie“. Jako strategie, kde každý vítězí, kde je každý vítězem a kde lze najít harmonii zájmů všech aktérů jak v rámci společenských tříd, tak v rámci různých národů.

Martina: Proč a kdy nastoupila Evropa cestu, kde je po vzájemné spolupráci každý poražen? Protože v opozitu toho, co jste tady řekl, mi to tak skutečně připadá.

Ivo Budil: Ano. Nastoupila ji v Benátkách v 11., 12. století, kdy se vytvořila oligarchická republika skutečně za jedním účelem, a to zisku za každou cenu. A tento benátský model této dravé oligarchie, která kontroluje stát, a využívá stát pro své obchodní a ekonomické zisky, pak přes Janov převzal Amsterodam. A přes Amsterodam to převzala Velká Británie. Koneckonců Benjamin Disraeli ve svých románech napsal: „My máme v Anglii benátskou vládu“. Čtenář většinou neví, proč se domnívá, že mají v Anglii benátskou vládu, ale on to věděl velice dobře. A tento model bohužel, bych řekl, za Theodora Roosevelta převzaly Spojené státy americké. Myslím, že Franklin Delano Roosevelt se chtěl vrátit ke careyovskému modelu (ochrana domácího průmyslu kombinovaná se silnou rolí státu), ale zemřel v dubnu 45, a na poválečný vývoj už neměl vliv.

Prostředky kapitálu jsou odváděny z produktivní sféry do finančních derivátů a vojensko-průmyslového komplexu. A k tomu je potřeba ze sebevědomých občanů udělat nové nevolníky.

Martina: Zatím se zdá, že BRICS je pro nové členy, jak už jsem tady říkala, třeba i Srbsko, tak úspěšný a atraktivní mimo jiné proto, že jde o čistě ekonomické spojenectví. Řekněte mi: Proč Evropa opustila čistě hospodářskou spolupráci, a začala utahovat ideologické šrouby? Přestože před tímto varovala třeba svého času i Margaret Thatcherová?

Ivo Budil: Protože v 70. letech, začátkem 70. let západní Evropa a Spojené státy americké vstoupily do finančního, spekulativního stádia akumulace kapitálu. Prostředky kapitálu se začaly odvádět z produktivní sféry, jak už jsem říkal, buď do finančních derivátů, do celoživotního dluhu, nebo v případě Spojených států amerických do vojensko-průmyslového komplexu. A zároveň bylo třeba ze sebevědomých, vzdělaných, kvalifikovaných občanů, kteří tady dříve vznikli v průběhu dvou století, udělat právě nové nevolníky. To znamená paralýzou jejich rozumu, jejich politickým znevolněním prostřednictvím podobných ideologií. My v zásadě prožíváme jakousi velkou vzpouru, civilizační regresi, vůči budování sebevědomého evropského občana v uplynulých dvou stoletích.

Martina: Proč? Protože se lépe ovládá? Protože lépe slouží?

Ivo Budil: Protože socioekonomické záležitosti platí. To znamená, že v určité fázi se investice do výrobních sil, výrobních prostředků přestávají vyplácet. A to z toho důvodu, že trh je příliš nasycen, a také proto, že se objevuje konkurence, z toho důvodu, že tak špatně platíme dělníky, že kupní síla stagnuje, a tak dále. Kapitál si hledá novou niku. Karel Marx si toho mimochodem všiml také, a doplnil to ještě tím, že je to dáno i tím, že kapitalista touží po co největší svobodě svého kapitálu, co největší svobodě nakládání se svým kapitálem, a proto bojuje proti všem regulacím, a proti státu a socialismu, a tak dále. Protože chce mít svobodu nakládání s kapitálem. A když to investuje do továren, do železnic, do domů, tak mu to kapitál trošku umrtvuje, a omezuje mu to svobodu. Kapitál z továrny hned vytáhnout nejde, pokud nechci, aby zrezivěla a spadla. Zatímco u různých finančních derivátů, akcií, a podobně, lze s kapitálem nakládat a absolutní svobodou transakcí, a podobně.

Tam jde pak o to, aby v okamžiku, kdy tohle nastane, zasáhla politická moc. Takto zasáhl Franklin Delano Roosevelt a řekl: „Ne. Vy kapitál nebudete převádět do spekulativní sféry. Jednak na to vydám zákon, který to zakáže,“ což udělal, „a klidně vám na několik týdnů zavřu banky“.

Čína – protože Číňané znají díla Michaela Hudsona, amerického ekonoma, který o těchto věcech velmi píše – si tohle také uvědomuje, a drží finanční sektor v Číně pod velkou kontrolou – do značné míry je státní – a snaží se to umístit, i za cenu určitého přehřátí ekonomiky a dalších problémů, které mají, do produktivního sektoru, případě do zvyšování životní úrovně a kvality pracovní síly.

Martina: Teď už mi dochází, proč jste napsal: „Velkou iluzí roku 1989 byla představa, že Západ je nosným a perspektivním civilizačním vzorem. Byl to tragický, historický omyl, který nás přivedl do současné existenční krize.“ Pane profesore, ale mohlo se to v roce 89, nota bene v 90. roce – zase filozofická otázka – mohlo se to nestát?

Ivo Budil: Musel by v té době být nějaký génius, který by si to uvědomil, nebo skupina géniů, která by to viděla. Na druhé straně Čína se toho vyvarovala. Čína se začlenila do západního světa, otevřela se západnímu kapitálu.

Martina: Ale je stále považována za totalitu.

Ivo Budil: Ano. Ovšem čínská totalita je určitý civilizační model. Když sledujeme čínské dějiny, když se obnovila po velkých zmatcích v roce 1368 dynastie Ming, tak proti ní byl v prvních desetiletích maoismus liberální. Zkrátka stát kontroloval úplně vše, nesměli se vzdálit na sedm kilometrů od místa bydliště. A pak se to v 15. století liberalizovalo. A když v roce 1776 Adam Smith píše Bohatství národů, tak na to, jak se kniha hodně cituje, jak se na ni všichni odvolávají, je jedna poznámka úplně ignorována. Adam Smith tam píše: „V současné době jsou ve světě dvě nejbohatší, nejrozvinutější společnosti, a to je Nizozemí a Čína. Ale jejich ekonomické modely se liší. Čína je zaměřena na vnitřní trh, na intenzivní produktivitu lidské práce, a na její co nejvyšší kvalitu. Nizozemsko je zaměřeno na najímání co největšího množství pracovní síly, na velkou energetickou náročnost, a na dobývání zahraničních trhů. Čínský model je daleko nosnější.“

Martina: Pane profesore, jsme na začátku nového roku. S jakými vizemi do něj vstupujete?

Ivo Budil: Tak dokud má člověk práci, nebo dokud může pracovat na sobě a na nějakém svém díle, a je oklopen spřízněnými dušemi, tak naděje je vždycky. Dokud je práce, tak je naděje. Já jsem historický optimista. Já myslím, že se těch nebezpečí, o kterých jsme mluvili, podaří vyvarovat. Západ dneska tvoří zhruba 20 procent obyvatelstva planety. Připadá mi, že těch zbývajících 80 procent je historicky, vývojově, na celkem dobré cestě. Také si prožili v uplynulých staletích děsivé věci. Oni byli opravdu do značné míry oběťmi našeho vzestupu. A teď jde o to, aby si to srovnal Západ. A já věřím v to, že předpoklady k tomu, aby se to srovnalo, prostě má.

Martina: Pane profesore, kéž se naplní tato vaše optimistická vize, a kéž se svět ubírá třeba novou cestou, ale pokud možno klidnou, a pokud možno tou, ve které bude každý vítězem, a ne tak, jak je tomu nyní. Děkuji vám mnohokrát za rozhovor.

Ivo Budil: Já vám děkuji za velice příjemnou konverzaci.

Ivo Budil

(9 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...