Střízlivě o tragické situaci na Ukrajině

Takové jednání však vyžaduje něco jiného než emoce, lítost, soustrast, laciná gesta, nemluvě o pokusech politiků využít situace k denuncování politických soupeřů. Vyžaduje návrat k racionálnímu pohledu na příčiny dnešní situace. Ten je předpokladem hledání takových řešení, která by minimalizovala ztráty a náklady všeho druhu.

Takové hledání nevystačí se siláckými výkřiky a politickými frázemi. Nevystačí s politikařením, v němž jde vždy o domácí politiku (a v našem případě o blížící se komunální, senátní a prezidentské volby).

Válka trvá už tři týdny a sama o sobě rychle neskončí. Pořád chybí analýza příčin, proč se to všechno stalo. První dny jsem byl okřikován, abych neanalyzoval. Teď už to snad začíná být možné.

Mělo by být řečeno, že největší oběť všeho, co se děje, Ukrajina, byla od počátku nástrojem ve větší hře. Bylo by laciné Ukrajinu obviňovat, že tuto roli neměla přijímat, a že ji měla už dávno prokouknout. To se snadno říká, zejména ex-post. V komplikované postkomunistické a vysoce rozpolcené Ukrajině je sporné, zda na to někdo měl dostatečnou sílu a mandát.

Je evidentní, že se nejméně posledních deset let na Ukrajině odehrává střet Západu a Ruska (chtěl jsem napsat Západu a Východu, ale to bych zapomínal na Čínu), že jde o „dohrávání“ studené války, že ze strany USA a jejich spojenců jde o pokračování prosazování politiky unipolárního hegemona (vytvořeného vítězstvím ve studené válce) a ze strany Ruska o rozhodnutí nedopustit – jak se teď říká – překročení „červené čáry“, kterou bylo pro Rusko členství jeho sousední země v NATO (jak teď vidíme, nedopustit i za cenu násilí).

Souhlasím s realisty v americké zahraniční politice – od Kissingera a Brzezinského po o generaci mladších Mearsheimera a Carpentera – takto byly karty rozdány. Ukrajina tyto karty v ruce neměla (hrála jiný druh karetní hry), a proto se mohla přidat jen na tu či onu stranu. Od „Majdanu“ v roce 2014 Ukrajina, resp. ukrajinská politika, volila konfrontaci s Ruskem, zejména v očekávání členství v NATO a Evropské unii (a s ním spojených, nikoli správně pochopených výhod).

Ukrajina měla představu konfrontace jiného typu, než jaký nastal 24. února 2022. Udělala Ukrajina chybu? Měla očekávat to, co se stalo? Opakovaně jsem přiznával, že jsem plnohodnotnou válku nečekal, ale já nejsem ukrajinským politikem. Pro mne to byl vedlejší, byť velmi vážně vnímaný problém (a nesmírná obava), pro ukrajinského politika to musela být otázka bytí a nebytí.

Měli umět „číst“ ruské plány a záměry? Měli vidět do duše Ruska a Putina lépe než my tady v Praze? A než v Berlíně, Paříži a Washingtonu? Měli brát měsíce trvající výroky Putina vážněji? Trochu je omlouvám pomocí svého dříve uvedeného příměru – drželi v ruce jiné karty než Biden a Putin. A byli přesvědčováni o všestranné podpoře a pomoci Západu.

Teď jde o vážnost zahájených jednání. Klíčem k jejich úspěšnosti je odpověď na otázku, „jaká představa o budoucnosti Ukrajiny přivede Rusko k zastavení války“. Odpověď Západu musí přijít co nejrychleji. Každý den se náklady exponenciálně zvětšují. I pro Českou republiku je to zcela zásadní téma. Můžeme být nejvíce nepřímo zasaženou zemí.