Tato válka skončí převážně za podmínek Ruska

IVAN DAVID

„Tato válka skončí převážně za podmínek Ruska“: Velitel britského královského námořnictva (v. v.) D. Steve Jermy o rovnováze sil ve válce na Ukrajině.

• Tento text se objevil 12. května 2024 na online portálu NATO Watch. Švýcarská Weltwoche dokumentuje text Steva Jermyho, vysloužilého velitele britského královského námořnictva. Doslovně přeloženo:

Theodore Roosevelt jednou řekl: „Mluv potichu, ale nos velkou hůl.“ Evropské hlavy států a vlád dělají opak a jsou uraženi, když nejsou pozváni k jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Místo toho Evropané z postranní čáry trvají na tom, aby Rusko přijalo podmínky příměří, které ani oni, ani Američané nemohou prosadit politicky ani vojensky. Není proto divu, že Rusové nadále trpělivě trvají na svých podmínkách a že se Američané pomalu přibližují k ruské pozici.

Přesto jsou evropské hlavy států a vlád pobouřeny. Proč?

Obávám se, že jim zásadně chybí schopnost posoudit rovnováhu sil, což je dovednost, která je ve válkách tak klíčová. Máme-li my Evropané sehrát inteligentní roli v ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou, musíme se vrátit k základům formulace strategie a posoudit relativní rovnováhu sil ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou, abychom pak pochopili skutečnou schopnost Západu ovlivňovat Rusko – nebo její nedostatek.

Vynikajícím výchozím bodem je práce profesora Johna Mearsheimera, zejména s ohledem na jeho předpovědi o rusko-ukrajinské krizi, které jsou v příkrém rozporu s prognózami většiny západních komentátorů. Mearsheimer zdůrazňuje ekonomickou prosperitu a velikost populace jako základní determinanty národní moci. Jsou-li všechny ostatní věci stejné, větší populace jsou mocnější než menší a bohatší jsou mocnější než chudší.

Ekonomická prosperita se však běžně – a nedbale – posuzuje pomocí údajů o HDP, což je obzvláště špatná metoda pro výpočet národní vojenské síly.

Ekonomika služeb hraje na bojišti malou roli – ve vojenských záležitostech se počítá průmyslová kapacita, nikoli ekonomický výkon. Na Mearsheimerův seznam je třeba přidat další neméně zásadní faktor: energii. Průmyslová kapacita rozhodujícím způsobem závisí na spolehlivých dodávkách levné, vysoce kvalitní a hojné energie – jak se Evropané naučili na vlastní náklady – stejně jako vojenské operace. Ve skutečnosti jsou válka a operace extrémně energeticky náročné, a to jak z hlediska boje, tak logistiky.

Tyto základní faktory se ukázaly během druhé světové války. Spojené státy, Rusko a Velká Británie měly velký průmysl, ale také spolehlivé dodávky energie, a to z domácích zdrojů a z britských kolonií. Neschopnost německé armády zmocnit se ruské ropy a úspěchy ponorek amerického námořnictva proti japonským indonéským zásobám ropy byly rozhodujícími faktory pro případnou porážku obou mocností Osy. Admirál Isoroku Yamamoto tuto logiku rozpoznal již před druhou světovou válkou, když byl nervózní ze Spojených států: „Každý, kdo viděl továrny na automobily v Detroitu a ropná pole v Texasu, ví, že Japonsko nemá národní sílu, aby se zapojilo do námořních závodů ve zbrojení s Amerikou.“

Průmyslová kapacita a energie mohou být základem národní moci, ale užitečnost vojenské síly je určována geopoliticky. Ve „Strategie for Action“ jsem rozlišoval mezi rovnováhou národní moci a rovnováhou politické vášně. Toto zřídka dělané rozlišení vysvětluje porážky ve Vietnamu a Afghánistánu: slabší VietCong a Taliban kladly mnohem větší důraz na své cíle a byly ochotny zaplatit vyšší cenu v krvi než západní populace. Geografie hraje roli i v politických kalkulacích: lidé se obecně méně zajímají o věci, které jsou vzdálené, než o věci, které jsou jim blízké.

Vzdálenost hraje roli i z vojenských důvodů. Čím dále je místo, tím větší jsou logistické problémy a náklady. Během druhé světové války, v historicky bezprecedentním průmyslovém počinu, Američané postavili 2 751 10 000tunových lodí Liberty jako páteř masivního globálního vojenského logistického řetězce. Dalším důležitým geografickým faktorem je námořní nebo pozemská orientace kampaně. Námořní síly námořních mocností jsou méně užitečné v pozemních kampaních, a pro pozemní mocnosti jsou méně užitečné jejich námořní síly v bojích na moři. Toto není binární rozlišení, ale spíše nuance, ale není ani důležité pro posouzení užitečnosti námořní nebo pozemní síly v konkrétním geopolitickém kontextu.

Někdo může říci, že je samozřejmé, že základy a použití moci jsou definovány tímto způsobem. Ale to neplatí pro americké a evropské vůdce, kteří jsou zapojeni do války mezi Ruskem a Ukrajinou a kteří svými slovy a činy nevykazují sebemenší náznak takového porozumění.

Relativní rovnováha sil mezi účastníky války mezi Ruskem a Ukrajinou

S tímto rámcem však stojíme na pevné půdě a můžeme kampaň vnímat spíše s vojensko-strategickou přesností než politickou povrchností. Zhodnoťme účastníky války vzestupně podle jejich moci.

Ukrajina začala válku v zásadě ze slabé pozice. S pokračující podporou NATO od roku 2014 vybudovala velkou armádu, ale její průmyslová kapacita byla omezená a byla závislá na vnějších dodávkách energie, včetně ruské ropy. Po cílených útocích Ruska na její průmyslovou a energetickou infrastrukturu je nyní jejich výchozí pozice ještě horší. Geopolitické výhody moci Ukrajiny se také zmenšují. Zdá se, že politická vášeň pro věc, která nebyla v etnických ruských oblastech nikdy zvlášť silná, nyní mezi válkou unavenými a oběťmi náborových jednotek ukrajinské armády upadá. Ukrajinští ultranacionalisté nepochybně zůstanou věrní své věci, možná až do apokalyptického konce, ale jinak si lze snadno představit, že se lidový konsensus zhroutí, když ruská armáda postoupí dále na západ.

Kromě své bojovnosti je Evropa zásadně slabá. Aby se Evropané jen přiblížili průmyslové úrovni studené války, museli by zdvojnásobit své obranné výdaje na více než 5 procent HDP – v roce 1986, na vrcholu studené války, vynaložila Británie na obranu 6 procent. Kromě toho je Evropa s 12,8 miliony barelů ropy denně největším regionálním dovozcem uhlovodíků na světě a nachází se v situaci akutní energetické závislosti. Geopolitický přínos omezené vojenské síly Evropy je rovněž sporný. Maďarsko, Slovensko, Bulharsko a Srbsko byly vždy skeptické, pozice neutrálního Rakouska zůstává nuancovaná, ale politická podpora mimo jiné v Itálii a Španělsku slábne. Jelikož jsou národní zdroje odkloněny od konstruktivních investic nebo společenských statků k beznadějnému závodu ve zbrojení na podporu prohrané války, je těžké si představit, že se situace zlepší.

V zásadě jsou USA výrazně mocnější než Evropa nebo Ukrajina – ale to není žádný velký výkon. Existence průmyslových deficitů je známá po celém světě – cla slouží především k obnově průmyslu. Energie je mnohem lepší, i když zdaleka ne dokonalý příklad. Přestože jsou Spojené státy vývozcem rafinovaných uhlovodíků, jsou čistým dovozcem ropy v množství téměř 3 milionů barelů denně. Bezprostředně důležitý je geopolitický přínos. Ukrajina je daleko od Spojených států a válka se vede převážně na souši. Politicky jsou voliči Trumpovy administrativy proti válce a vyhlídky na pokračující finanční podporu Kongresu po červnu jsou nejisté. Svou roli hraje i politika uvnitř vlády. Primární odpovědnost za počáteční podporu války Spojenými státy leží na Bidenově administrativě. Ale čím déle budou USA zapleteny do ukrajinské krize, tím je pravděpodobnější, že Trumpova administrativa ponese vinu.

Mezitím Rusko prokazuje analytickou hodnotu výpočtů rovnováhy sil na bojišti. Díky průmyslové mobilizaci pro svou „zvláštní vojenskou operaci“ Rusko vyrábí více 155mm granátů než Spojené státy, Evropa a Ukrajina dohromady. Země je také uhlovodíková velmoc, zcela energeticky nezávislá a dívá se – zmateně? – jak Evropané urychlují svou průmyslovou sebevraždu dalšími energetickými sankcemi, které se vrátí jako bumerang. Geopolitické výhody ruské moci jsou také jasné. Jako velká pozemní velmoc působí na interních logistických linkách, které vyhovují jejím silným stránkám. Politicky se Rusové domnívají, že vedou existenciální válku proti expanzivnímu Západu. Již v roce 2008 označil Bill Burns rozšiřování NATO jako „neuralgické“ téma pro všechny Rusy, nejen pro Putina. Jejich starostí je existence Ruska a Putinův 85procentní souhlas odráží odhodlání jeho lidu vyhrát.

Důsledky: Rusko má navrch

Co to znamená? Podle této analýzy je poměr sil – na bojišti i u jednacího stolu – jednoznačně ve prospěch Ruska. Přesto se zdá, že evropští lídři se slábnoucí americkou podporou věří, že poražení by měli diktovat podmínky příměří nebo kapitulace. A pak hlasitě protestovat, když s tím nesouhlasí historie ani Putin. Ve válce vítězové diktují podmínky a tato válka skončí převážně podle podmínek Ruska. I když se to spindoktoři nepochybně budou snažit politicky prezentovat jako něco jiného než porážku NATO, nebude to k ničemu, protože přesně o to jde.

Bylo by mnohem lepší uznat a přijmout tuto strategickou nevyhnutelnost, projevit určitou politickou pokoru a konečně začít konstruktivně spolupracovat s Američany a Rusy. Abychom mohli přejít k bezprostřední otázce, která je pro nás všechny důležitější. Skončí válka na bojišti pomaleji, brutálněji a dráž?

Nebo rychleji, humánněji a levněji u jednacího stolu?

Uznáním relativní bezmocnosti Západu a přijetím geopolitické reality na místě můžeme my Evropané začít dělat pozitivní změny, spíše než lpět na svém neúspěšném politickém narativu a oddalovat nevyhnutelné.

Naše pokračující požadavky, aby Rusko přijalo podmínky, které Západ nemůže prosadit, musí přestat. Musíme změnit svou pozici na základě vyjednávání.

Rusko má také legitimní bezpečnostní zájmy. Zatlačení NATO k ruským hranicím a záměrné ignorování jeho zájmů muselo nutně vést ke konfliktu. Války jsou ukončeny diplomacií – to znamená, že evropští lídři musí mluvit osobně s Putinem a ministři zahraničí s Lavrovem a snažit se z první ruky lépe pochopit, co oni a všichni Rusové chtějí.

To druhé by nemělo být příliš těžké, protože Rusové nám už minimálně tři roky říkají, co chtějí. V podstatě hledají bezpečnostní řešení, které odstraní hlavní příčinu války a povede k dlouhodobému míru na evropském kontinentu. Pokud existuje široká shoda na tom, jak toho lze dosáhnout, pak – a pouze tehdy – budou ochotni mluvit o příměří. A tím stoupne naděje, že skončí katastrofální destrukce ukrajinské infrastruktury, ztráta dalších ruských a ukrajinských životů a plýtvání dalšími evropskými penězi, které navazují na ty, které již byly promrhány.

V roce 1965 generál Andres Beaufre řekl: „Ve válce si poražený zaslouží prohrát, protože jeho porážka je nutně způsobena selháním myšlení před nebo během kampaně.“ S tím souhlasím. Může to jít proti konvenčnímu evropskému myšlení, ale historie brzy ukáže, že my Evropané spolu s Američany neseme značnou odpovědnost za tuto válku a za porážku NATO. S kompetentním strategickým myšlením jsme se mohli válce vyhnout. S kompetentním uvažováním o rovnováze sil bychom nyní mohli – a měli bychom – pomoci dovést ji k humánnímu konci rychleji.

Britský komodor (v.) Steven Jermy RN velel čtyřem válečným lodím, 5. peruti torpédoborců a Fleet Air Arm. Sloužil ve válce o Falklandy, byl nasazen v Bosně a Kosovu a jeho poslední cesta ho zavedla do Afghánistánu jako ředitele strategie na britské ambasádě. Je autorem knihy „Strategy for Action: Using Force Wisely in the 21st Century“ a v současnosti pracuje v sektoru offshore energetiky

(No Ratings Yet)

Loading...