Téma Palestina: Svět žije v klamu

V čem je problém? Už v samotném názvu. Území, které Židé považují za svoji vlast, se nazývá Země izraelská. Ve starověku se z různých důvodů dělila na několik částí, na nichž existovaly buď samostatné státy, případně útvary závislé na sousedních říších. Z těch samostatných jmenuje nejprve sjednocené izraelské království, později rozdělené. Většina z 12 kmenů se odtrhla od sjednocené monarchie s hlavním městem Jeruzalémem, ustanovila nad sebou nového krále Jeroboáma, držela území severně od teritoria kmene Juda a ponechala si původní označení Izrael, Izraelské království, s hlavním městem Samaří. Králi Roboámovi, pokračovateli dosavadní davidovské dynastie, zůstal věrný kmen Juda a část kmenů Simeon a Benjamin. Hovoříme o Judském království s hlavním městem Jeruzalémem.

To, co bychom mohli v jisté nadsázce nazvat „palestinským územím“ (kralickou bibličtinou filištínské území), ovšem bez jakéhokoli vztahu k dnešním palestinským Arabům, byl úzký pás země při pobřeží Středozemního moře, zhruba v oblasti dnešního Pásma Gazy a izraelských měst Aškelon a Ašdod.

Po vyvrácení Izraelského království (8. století př. n. l.) a judské monarchie (6. století př. n. l.) existovalo během posledních dvou staletí minulého letopočtu nezávislé židovské Hasmonejské království a pak se oblast stala součástí Římské říše. Teprve po potlačení židovského protiřímského povstání ve 2. století n. l. byla Země izraelská přejmenována na Syria Palaestina ve snaze poražené Židy co nejvíce ponížit. Ve 4. století n. l., při správní reformě, došlo k rozdělení na provincie Palaestina I a Palaestina II. To jsme na úsvitu Byzantské říše. A opět platí, že zde neexistuje žádná vazba na současné palestinské Araby.

Teď velký skok do 20. století. Po rozpadu Osmanské říše v první světové válce a obsazení části jejího teritoria silami Dohody byl na teritoriu Země izraelské ustaven z rozhodnutí Společnosti národů Britský mandát Palestina. Jeho primárním účelem bylo zřízení židovské národní domoviny na tomto území; mandát měl fungovat do té doby, než okolnosti umožní vyhlášení nezávislého židovského státu, a to na celém jeho území. Smyslem mandátu nebylo zřízení arabského státu na území mandátu.

Přesto Arabové možnost vytvořit nezávislý stát získali, a to díky svému fanatickému a násilnému odporu (zárodek dnešního protiizraelského teroru), když OSN, poválečná nástupkyně Společnosti národů, rozhodla o tom, že území mandátu Palestina bude rozděleno mezi židovský a arabský národ: jeden i druhý měl možnost vyhlásit nezávislý stát. Palestinští Židé ji využili a 14. května 1948 ustavili Stát Izrael. Palestinští Arabové nikoli. S podporou dalších arabských států zahájili útok na nově vzniklý Izrael s cílem zabránit jeho existenci a získat celou Palestinu pro sebe. Kdyby Izrael v nastalé válce prohrál, tento cíl by došel svého naplnění, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by OSN hodlala napadený Izrael vojensky podpořit. Naopak – vyhlásila embargo na dovoz zbraní do oblasti, což byl z hlediska kontextu tehdejších událostí vůči Izraeli prvotřídní podraz. To, co se podařilo v případě agrese KLDR proti Jižní Koreji v roce 1950, nepodařilo se v roce 1948 v Palestině.

Nicméně Izrael ve válce zvítězil, jistěže i s významnou československou pomocí, svoji existenci uhájil, a to na území v hranicích linie příměří dohodnutých s poraženými státy v roce 1949. Izraelci tenkrát nezískali celé teritorium Palestiny; palestinští Arabové měli po skončení války k dispozici pro vytvoření svého státu celý Západní břeh, východní část Jeruzaléma a celé Pásmo Gazy. Jak s touto šancí naložili?

Nezávislý stát, jak víme nezaložili. Arabové na Západním břehu (tenkrát zvaným Předjordánsko) a ve východním Jeruzalémě spojili svůj osud s transjordánskou monarchií. Souhlasili s tím, že Západní břeh a východní Jeruzalém se stane součástí Transjordánska a transjordánský panovník se stane i jejich, tedy palestinským králem. K tomu také došlo, Transjordánsko zmíněná území připojilo ke své koruně a přejmenovalo se na Jordánsko. Arabové na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě se stali občany nové monarchie se všemi právy a povinnostmi, měli své poslance v ammánském parlamentu (ve volbách do dolní sněmovny nového státu v roce 1950 byly mandáty v dolní komoře rozděleny férově půl na půl, 20 obsadili poslanci z Předjordánska, 20 z Transjordánska; parita existovala i později) a v několika případech i předsedu vlády. Z tohoto hlediska je tedy možné říci, že palestinským arabským státem je Jordánské království.

Odlišný vývoj panoval v Pásmu Gazy, které zůstalo v držení Egypta. Tam byla sice ustavena pod egyptským protektorátem loutková Celopalestinská vláda, která ale žádný praktický význam neměla a v roce 1959 byla egyptským autokratickým vůdcem Násirem rozpuštěna (což je důkaz její nemohoucnosti).

KLÍČOVÝ ROK 1964

V květnu toho roku byla ustavena PLO – Palestinská osvobozenecká organizace, v českém prostředí prezentovaná jako Organizace pro osvobození Palestiny. Na svém ustavujícím kongresu v jordánském východním Jeruzalémě přijala Palestinskou národní chartu, v jejichž 29 článcích se to jen hemží pojmy jako „osvobození Palestiny“. Ale od koho? Pásmo Gazy od Egypta? Západní břeh od Jordánska? Nikoli. V článku 24 charty je uvedeno, že působnost PLO se netýká Západního břehu, Pásma Gazy ani oblasti Himmah (lokalita na severovýchodě Izraele, tehdy v držení Sýrie). Tedy žádné území Palestiny, které je pod kontrolou arabských států. Co zbývá? Území Izraele. PLO se nesnažila osvobodit Západní břeh, východní Jeruzalém a Pásmo Gazy, aby na tomto území mohla vyhlásit nezávislý arabský stát. Měla jiný cíl: vytvořil nezávislý stát na troskách židovského Státu Izrael, který chtěla zlikvidovat.

A jak by se takový stát jmenoval? Samozřejmě Palestina. A její obyvatelé? Palestinci. A jak charta PLO z roku 1964 Palestince definovala? V článku 6: „Palestinci jsou ti arabští občané, kteří žili běžně v Palestině až do roku 1947, ať už pak zůstali nebo byli vyhoštěni. Každé dítě, které se narodilo palestinskému arabskému otci po tomto datu, ať už v Palestině nebo mimo ni, je Palestinec.“ Aby nebylo pochyb o co od počátku šlo, připomenu ještě tvrzení z článků 17 a 18 charty: „Rozdělení Palestiny, ke kterému došlo v roce 1947, a zřízení Izraele je nezákonné a neplatné“ nebo „tvrzení o historických a duchovních vazbách mezi Židy a Palestinou nejsou v souladu s historickými fakty ani nejsou skutečným základem státnosti“.

CO Z TOHO PLYNE?

Že celý svět, včetně politiků Izraele, přijal zvrácené názvosloví, které vychází z likvidačního programu arabských teroristů. Zatímco v době platnosti Britského mandátu Společnosti národů mělo označení „Palestina“ jasně definovaný význam a jasně definované geografické hranice, a slova „Palestinec, palestinský“ se vztahovala ke všem obyvatelům a institucím v Palestině, ať už arabským, židovským nebo jiným, od roku 1964 dostaly tyto termíny docela odlišný význam. Navíc zmatečný. Hovoří-li Arabové o Palestině, co tím vlastně myslí? Jak kdo. Ti takzvaně umírnění Západní břeh a Pásmo Gazy (a nerealisticky také východní Jeruzalém), ti z vládnoucího hnutí Hamas a jiní teroristé mají na mysli samozřejmě celou Palestinu, v hranicích mandátu před vznikem Izraele v roce 1948. A kdo jsou Palestinci? Jistě: Arabové. Ale odkud? Ze Západního břehu a Pásma Gazy, nebo jde také o Araby izraelské? A jak je můžeme nazývat Palestinci, když Palestina v pojetí umírněných Arabů nezahrnuje území Izraele v hranicích z let 1949-1967?

Ne, to není jen geografické hraní si se slovíčky, tato záležitost má hluboký politický význam. Přirovnat ji můžeme k tomu, jako kdyby se západní Německo po druhé světové válce nenazývalo Spolková republika Německo, ale i nadále Velkoněmecká říše. Zní to přehnaně, ale přesně tak to v principu v případě Palestiny je, ať se to komu líbí nebo ne. Název „Palestina“ byl od 60. let v širším politickém významu synonymem pro likvidaci Izraele a díky politické slepotě všech proklouzl do terminologie naší doby.

Země, které oznámily, že na konci května 2024 uznají nezávislý „stát Palestina“, by si měly ujasnit, v jakých hranicích. Jedna palestinská vláda, ta Abbásova na Západním břehu, by se údajně spokojila se Západním břehem a Pásmem Gazy (Jeruzalém nechme stranou), jenomže ta druhá, vláda Hamasu, požaduje celé území historické Palestiny. A co by Norsko, Irsko a Španělsko dělaly v případě, že by ve volbách v jimi uznané „Palestině“ demokraticky zvítězily síly s programem podobným tomu, kterého se drží Hamas, a požadovaly pro Araby celou Palestinu? Zmohly by se na impotentní vyjádření o svém znepokojení? Nebo by snad své rozhodnutí o uznání „Palestiny“ anulovaly?

CO S TÍM?

Při plavbě Titanicu se v jisté fázi už nedalo nic dělat, katastrofa po srážce s ledovcem byla neodvratná, zachránit se podařilo menšinu přítomných. Obavám se, že v případě „Palestiny“ je to ještě horší. S pocitem roztrpčení můžeme jen konstatovat, co se od počátku udělat mělo. Vytvořit mezinárodní tlak na palestinské Araby a jejich politické podporovatele (vím, mají ropu), aby před jakýmkoliv řešení jejich politického osudu přistoupili na změny v terminologii. V tom smyslu, že název „Palestina“ by se vztahoval pouze k historickému území vymezenému tehdejším Britským mandátem Společnosti národů a v případě nového názvu by bylo jednoznačně zřejmé, že se netýká celé historické Palestiny, tj. včetně území Izraele. Stejně tak pojem „Palestinec“ by se vztahoval ke všem obyvatelům historické Palestiny, zatímco z nového názvu by bylo zřejmé, že nejde o všechny její obyvatele. Nemám v úmyslu palestinským Arabům radit, jen připomenu, že palestinští Židé také nenazvali v roce 1948 svůj stát „Palestina“, ale „Izrael“. Zkusme si představit ten cirkus, kdyby i oni si název „Palestina“ ponechali.

Ovšem nic z toho, co se podle mého soudu mělo stát se nestane. I nadále se budeme topit v babylonském zmatení pojmů a i nadále budeme ve věci názvosloví žít v klamu a tančit podle falešně znějící palestinskoarabské flétny ney. Všichni. Dobře nám tak.

ODKAZ – Palestinská národní charta z roku 1964