Test odvahy |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Termín revizionismus jsme kdysi znali jen z vzájemných nadávek komunistických vůdců, kteří se občas z něčeho takového obviňovali, i učitelé dějepisu na základkách to mlčky obcházeli, protože jim jádro sporu nebylo jasné a lehce by mohli padnout do výkladové pasti. Po letech se termín vrátil s neobyčejně destruktivním nábojem, mainstramová propaganda včetně wikipedie revidují všechno čemu minulost přikládala nějakou hodnotu, že byl americký vynálezce hromosvodu otrokářem nezmiňovaly ani komunistické učebnice dějepisu, Kundera dobře psal, ale pro wiki je významnější podvodná konstrukce havlistického periodika, Páral podle wiki největší díla napsal po převratu 1989, což je směšné. Frontální revizionismus minulých hodnot našel velmi vstřícnou půdu v evropskounijním monstru, je to úžasný nástroj, jak se za každou cenu udržet na pódiu historie. Pokud v USA revizionistické impulsy měly kořeny v prostředí levičáckého liberalismu na univerzitách a v intelektuálních kruzích, v EU je nejaktivnějším aktérem přepisování historie politická a mediální kasta, která vidí v historickém revizionismu součást politického boje. Cenou za tento nástroj je ovšem destrukce intelektuálních kvalit společnosti a neadekvátní chápání lidské totality. Co revidovat a jak to revidovat dnes nepředkládají vědecké ústavy marxismu-leninismu, kde navzdor deformacím jistá kvalita existovala, ale po letech podloudného revidování historie to končí tím, že nám revidovanou pravdu předkládají ubožáci typu Kallasové a Fialy. Sympatickým rysem české povahy je nahlížení na své padlé v panteonu s jistým nadhledem. Češi nemají v krvi nadměrně oslavovat mrtvé hrdiny, ovšem kolem jejich svatyň chodili vždy s pietou a zpovzdálí jim mlčky vzdávali hold. Češi nikdy nehanobili ani svatyně cizinců na svém území a respektovali pietu. Kladení věnců k pomníkům padlých rudoarmějců se moc lidí nikdy neúčastnilo, ale jejich hroby nikdy nikdo nezhanobil a nevysmíval se těm, kteří už věnce kladli. Tento druh revizionismu posthavlistické epochy je tou nejhanebnější odrůdou revizionismu. Pravda, která se vyjevuje z naší historické paměti samozřejmě není pevným terénem, je to problematický prostor s nánosem pověr a kolektivních vzpomínek a iluzí, někdy povrchních, někdy hlubokých, ale nikdy to není prostor primitivních lží a hanopisů, jak nám předkládají ideologové EU a obzvlášť trapný klan, který momentálně v Česku vládne. Vládnoucí navíc od svých unijních vzorů nejen revidují historickou pravdu, ale předkládají nám pochybné glorifikace, kterými nahrazují rudoarmějce osvoboditele.

9. květen, který od nepaměti symbolizoval vítězství civilizovaného světa nad 3. říší, už není historickým faktem, ale ideologickým bojištěm. Kallasová bez jakékoliv historické odpovědnosti reviduje historii, jejíž pamětníci pořád žijí, s neomalenou průzračností nám říká jaký bude svět, unijní hrůzovláda se nespokojí jen se zapomínáním historie, každý, kdo v sobě nese minulou stopu je vadný. Nenávist Kallasové k historické pravdě je pochopitelná, Estonci a Lotyši dobrovolně postavili do Wehrmachtu z německých spojenců nejvíc divizí. Pokud by ruský národ spolu s Židy navždy zmizel v plynových komorách, Estonci a Lotyši by dnes slavili spolu s Němci mytické vítězství vznešených ras, tento postulát umožňuje dešifrovat celou dnešní EU. V EU se nikdo nepozastavuje nad nacistickou recidivou Kallasové, nikoho neudiví rehabilitace nacismu v baltských zemích a na Ukrajině. Ulice jdoucí k memoriálu Babí Jar v Kyjevě se jmenuje ulice Stefana Bandery, notorický nacista a organizátor genocidy se stal ukrajinským národním hrdinou, žádný šok to unifikované Evropské unii nepůsobí. V baltských zemích byly pomníky padlých rudoarmějců zlikvidovány, pietní oslavy jsou považovány za protistátní akt, ale lotyšská ministryně zahraničí Baiba Braže organizovala s požehnáním EU počátkem května oběd pro balkánské kandidáty EU, kde se jim vysvětlilo, že účast na oslavách Vítězství v Moskvě není v linii s hodnotami EU.

Jakoby mrtví rudoarmějci už od počátku své existence obtěžovali český mainstream a režimní mocné, kteří okázale ignorují uctění památky padlých nebo je promění v trapný tyátr jako se stalo na Dukle. Můžeme se domnívat, že v německém prostředí jde o revanš poraženého nacismu, která se s legalizovanou nebo uzákoněnou protiruskou nenávistí probudila, ale důvod v české protiruské nenávisti se kromě malosti vládnoucích nikde nenajde. V absurdní logice vládnoucí partaje nenávidí všechno národní, nacionalismus jejich média vysmívají, ale nacismus, který má kořeny v hitlerovském Německu jim nevadí. V evropskounijní epoše se zločiny nacismu relativizují a rozmělňuje se odpovědnost, oběti se stávají neviditelnými a splývají se svými katy, kteří jsou často rehabilitováni. Důstojnost mrtvých, kteří padli za naší svobodu musí být uchována, vděčíme jim za to, že jsme nebyli rozdrceni 3. říší, mluvíme česky a jsme Češi. Naše paměť je pole ruin, zbývají nám jen fragmenty, které třídíme, odhazujeme, co si nechceme pamatovat a uchováváme, co konvenuje našim emocím, ale pokud všechno necháme projít filtrem naší libovůle, nezbude nám nic a utrápíme se v bahně vlastních emocí, protože jak říká OyGasset kromě historického rozumu lidstvo nic objektivního nemá.

V Česku velmi dobře víme, jak to ve skutečnosti bylo, známe historickou posloupnost fakt, ale přesto mají místní mainstream a režimní vykladači drzost nám vylhat i nezpochybnitelné. Víme, že nejdřív jsme byli Mnichovskou dohodou nemilosrdně vrženi přes palubu západními spojenci, víme nebo to ví část populace, která nebyla úplně otrávena režimními vykladači, že izolovaný SSSR se marně snažil vybudovat společnou frontu s Anglií a Francií. To je fakt, bez nuancí. Tento fakt neharmonuje s pseudohistorickým výkladem unijních ideologů. Nezapomeňme, že ta strana, která zatajuje nebo převrací fakta byla nakonec vždy historií označena jako Zlo, nebyly výjimky. Není jasné, co českému mainstreamu tak vadí na dávno mrtvém pojmu sovětský, přece to byly prostí muži a ženy, kteří svým vlastenectvím a heroickou obětí porazili hitlerismus. Kde je důvod jejich zesměšňování, strhávání památníků, přejmenovávání ulic a výsměch těm, kteří jdou uctít jejich hroby. Dnes 9. květen není jen historickou vzpomínkou, ale je to test odvahy a politické a intelektuální etiky.

Putinovo poselství na velké oslavě 9. května v Moskvě nebude o tom, že bolševický režim byl tak úžasný, že rozdrtil hitlerovské Německo, ale půjde o pokus přiblížit se historické pravdě – šlo o velké gesto sovětských národů a především ruského národa, který vedl heroický zápas o existenci. Nenávist unijní kasty může pramenit z toho, že největší drama světové historie posledních staletí, porážka německého nacismu, byla důsledkem superiority opačných hodnot než jsou zfetované hodnoty EU. Pro unijní pohrobky nacismu by to znamenalo velkou diskreditaci, kdyby přistoupili na to, že národní ruské hodnoty mohou být cennější než hodnoty nadnárodních financí a práv bezbřehé imigrace do Evropy. Velkou unijní hodnotu věští blábolení šéfa Rheinmetall Armina Pappergera, který mluví o zisku 300 miliard do roku 2030 pro německé firmy jen za dodávky munice, ředitel předpovídá navýšení unijního válečného rozpočtu v příštích pěti letech na bilion eur.