Tři nejnebezpečnější mýty současnosti

Mýtus první: Svoboda je rovnovážný výchozí stav

Svobodná společnost není ani rovnovážný, ani výchozí stav, do kterého se společnost po svém vychýlení směrem k nesvobodě vrací. Svobodná společnost je naprostá anomálie v historii lidstva. Prostým důkazem, že je daleko pravděpodobnější, že jde o vzácnou úchylku, je výskyt svobodných společností v celé historii lidstva.

K jejímu vytvoření vede dlouhá a pracná cesta. Zárodky svobodné společnosti vznikly stovky let od první listiny, která se nějakým způsobem pokusila omezit absolutní moc panovníka. „Magna Carta Libertatum” byla sepsána v Anglii roce 1215 a trvalo dalších více než 450 let, než anglická „Glorious Revolution”, Slavná revoluce, v roce 1688 dále omezila moc krále ve prospěch parlamentu a dala světu „Declaration of Rights”. Dokument, jehož 13 klauzulí omezovalo moc krále a v klauzuli číslo osm říká, že „parlament musí být svobodně zvolen”.

Svoboda je spíše vůz se čtyřmi koly na vrcholu strmého a špičatého kopce, u kterého v každém okamžiku trčí jedno kolo ve vzduchu a pro rozjezd stačí, aby se pohlo druhé kolo. Důkazem jsou poslední dva roky a fakt, jak málo stačí, aby se kára rozjela děsivou rychlostí.

Nebezpečí prvního mýtu pramení z víry, že se kára vrátí nahoru sama. Že není třeba vynaložit žádné úsilí nebo že si ti, kteří strčili do druhého kola, uvědomí, že přestřelili.

No, neuvědomí!

Mýtus druhý: Chudoba vzniká

Mýtus druhý pravděpodobně nelze vymýtit. Je hluboce zakořeněn v každém člověku, neboť je lidskou přirozeností věřit, že lidé si mají být rovni. Mýtus, že chudoba nějak vzniká, je propagován dnes a denně téměř všemi médii a téměř na všech školách. Chudoba podle něj vzniká tak, že někdo má více než ten druhý, a pokud to stát napraví, problém je vyřešen.

Ale chudoba nijak nevzniká, chudoba je. Chudoba je vždy výchozí stav. Stejně jako nesvoboda, totalita a útlak. Do stavu chudoby se bohatá společnost vrací vždy, když naruší nezbytné podmínky pro to, aby se bohatství tvořilo. Z chudoby se dostane, když vytvoří podmínky pro tvorbu blahobytu. Bohatství netvoří ani stát, ani všichni lidé rovnoměrně. Někomu je prostě shůry dáno nebo má kopec štěstí na to, aby vymyslel iPhone nebo vyrobil Ford-T.

Pokud lidé nedostanou svobodu snažit se uspokojit potřeby svých spoluobčanů, bohatství nevzniká.

Proto platí, že „lidé mají stejná práva, ale ne na stejné věci”, jak poznamenal anglický filozof Edmund Burke, neboť lidé jsou si rovni v příležitosti, ale ne v tom, jak s ní naloží a co z ní vypadne. A ano, je to nespravedlivé, protože někdy z ní nevypadne nic.

Druhý mýtus patří do trojky smrtelně nebezpečných mýtů díky své neodolatelné přitažlivosti. Neodolatelný jako zpěv Sirén, před kterými si řečtí námořníci museli zalévat uši voskem a Odysseus se pro jistotu přivázal ke stěžni. Podlehl mu i Albert Einstein.

Tip dne: Je lepší se přivázat!

Mýtus třetí: Člověk je spíše nádobou ctností

„Když člověk dostane moc říkat ostatním, co musí dělat, nezneužije toho”, je logickým důsledkem třetího mýtu. Historie pravděpodobně nabízí sto odstrašujících příkladů na jeden pozitivní, ale to v žádném případě nebrání tomu, aby mýtus neustále přežíval.

Přitom se jedná o ničím nepodloženou víru. Nelze doložit historickými událostmi, je spolehlivě vyvrácena osobními zkušenostmi každého člověka a upřímný jedinec sám sobě přizná, že když může ovládat druhé, je to minimálně příjemný pocit.

Přesto je společnost ochotna opakovaně sázet na to, že mezi tisíci jedinci najde toho jednoho, který je výjimkou a který zařídí shovívavou byrokratickou diktaturu, místo toho, aby se snažila zvrátit přesun moci od jednotlivce ke státu a jeho tisíci úřadům.

Víra, že všemocná byrokracie bude moudře vládnout světu a ponechá občanům jejich svobody, je tragickým omylem dnešní doby.

Doufejme, že ne osudným!