Vědecké základy statistického rasismu |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Statistický rasismus čili vyhýbání se určitým etnikům či národům anebo místům, kde tyto etnika a národy obývají je běžnou součástí našeho života. Jistě i nejeden čtenář tohoto článku zná ze svého okolí oblasti, kam je dobré nechodit, a kterým je dobré se tedy obloukem vyhnout. Večer anebo někdy i přes den. Tento tzv. statistický rasismus není rozhodně nic špatného a může být dokonce i vědecky obhájen. A to zejména pomocí ekonomie. Konkrétně pomocí ekonomické teorie, která se týká informací.

Začněme trochu oklikou, která je ovšem nutná. Začátkem 20. let 20. století vystoupil rakouský ekonom Ludwig von Mises s tvrzením, že socialistické hospodářství, které je charakteristické státním vlastnictvím všech výrobních faktorů (mimo práce) není schopno provádět ekonomickou kalkulaci. Von Mises tvrdil, že podnikatelé musí mít při svém rozhodování znalost současných cen kapitálových a spotřebních statků, které odrážejí vzácnost těchto kapitálových a spotřebních statků. Pokud je tržní cena jednotky nějakého kapitálového statku 1000 korun, tak se ho podnikatel bude snažit nasadit do produkce, jejíž produkty přinesou v budoucnosti více než těchto 1000 korun (zanedbáváme zde pro jednoduchost nyní to, že produkce je vždy založena na nějaké kombinaci výrobních faktorů, které všechny mají své ceny, a nikdy na jediném výrobním faktoru, a dále zanedbáváme změny kupní síly apod.). Jedině tak bude tento statek nejlépe sloužit spotřebitelům. Podnikatelé prostě hledají ziskové příležitosti a: „Jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ Z uvedeného plyne, že informace v cenách umožňuje vše převést na jedno měřítko, a tak jednoduše porovnat dané možnosti, do kterých daný výrobní statek nasměrovat. Z uvedeného také plyne, že podnikatelé ke své činnosti musí mít motivaci v podobě příjmu, který si budou moci po úspěchu ponechat ve svém soukromém vlastnictví a musí být také schopni volně nakládat s výrobními faktory. Dle von Misese v současné vysoce komplexní ekonomice, kdy existuje nespočet druhů materiálních výrobních faktorů (půda a kapitálové statky) s různou lokací, miliardy pracujících s různými schopnostmi a různou lokací a obrovské množství technologických postupů, je nezbytné rozhodnout jak s těmito pořád vzácnými prostředky naložit, kterou technologii a plán zvolit.“ [1]. Systém založený na podnikání (u Misese systém ziskového managementu) vede k tomu, že veškeré plánování a projektování je založeno na tržních cenách. Díky tomu pak: „Tržní ceny samotné mohou odpovědět na otázku, zda realizace projektu P vynese více, než on sám stojí, tj. zda bude užitečnější než realizace jiných možných plánů, které nemohou být uskutečněny, protože požadované výrobní faktory jsou použity na provedení projektu P.“ [2]. Tržní ceny totiž umožňují vše stáhnout k jednomu měřítku – k ocenění v penězích. Tržní ceny jsou v podstatě velmi zhuštěné a zjednodušené informace.

Tato skutečnost vedla další ekonomy Rakouské ekonomické školy k dalšímu bádání na poli informací. Zmínit zde třeba můžeme zejména Friedrich A. von Hayeka. Jiný významný ekonom Jesús Huerta de Soto tvrdí, že podnikání (vrozená schopnost objevovat a vnímat ziskové příležitosti a vědomě jednat za účelem jejich využití) obnáší znalost, která je ve své podstatě implicitní a nesdělitelná a dynamická. Přenos sociální informace je pak zásadně implicitní a subjektivní, informace není vyjádřena v explicitní podobě a je přenášena ve velice zkrácené podobě. Naopak člověk, který se snaží pomocí institucionálního donucení „zlepšit“ či organizovat jistou oblast života společnosti bude postrádat ohromné množství praktických rozptýlených informací, které jsou roztroušeny v myslích tisíců jedinců, jež musí snášet jeho příkazy, dále platí, že systematické používání donucení a násilí, jež je podstatou socialismu, brání lidem ve svobodném sledování jejich cílů a tedy i tomu, aby tyto cíle sloužily pro lidi jako motivace k objevování a vytváření praktických informací nezbytných pro společenský pokrok a koordinaci [3]. Pěkně to shrnul před lety Jan Čmolík, když napsal k informacím následující důležitý poznatek: „Důležité informace se vztahují vždy ke konkrétnímu místu, konkrétnímu času a konkrétnímu jednotlivci a jsou tedy vlastněny pouze individuálně. Informovanost se týká osobní situace jednotlivce, který si takto udělá svůj vlastní plán. Tento plán se nemusí slučovat s osobní situací jiné osoby a jejím vlastním plánem. Znalost tedy existuje výhradně v rozptýleném stavu, a proto je nesdělitelná a necentralizovatelná. Nikdo kromě konkrétního jednotlivce není schopen informace sbírat, zpracovat a využívat. Jediný způsob jejich sdílení v pokročilé společnosti je tržní mechanismus, který zajistí, že jednotlivci rozdělení dělbou práce se spojí tržní směnou prostřednictvím cen, které jsou nositeli informací a motivací… Ani super rychlé počítače nedokážou postihnout prchavý okamžik, kdy má cena informační a motivační hodnotu pouze a výhradně v konkrétním místě, konkrétním čase a pro konkrétní osobu. Právě proto, že je pokročilá společnost komplikovaná, tak ji nelze řídit z jednoho centra fenomenálním plánovačem.“ [4]. Jak to vše celé souvisí se statistickým rasismem? Celkem jednoduše. Jak si čtenář jistě povšiml tak zmínění podnikatelé mají tedy jen zlomky informací k tomu, aby mohli v reálném světě působit. Zpravidla se dobře orientují ve svém oboru a na některých trzích. Ostatní lidé (včetně podnikatelů z jiných oborů) nemají tyto specializované a využívají jen zhuštěné a zjednodušené informace, které jsou poskytovány cenami.

Čili lidé nemají dokonalé a objektivní informace o KAŽDÉM daném člověku, který se vyskytuje v jejich okolí anebo v jejich městě. Ani o KAŽDÉ oblasti v jejich městě. Města dnes mají nezřídka desítky či stovky tisíc obyvatel, ba i miliony obyvatel. A i mnoho částí. Již je tedy jasné z čeho statistický rasismus plyne. Neschopnost získat dokonalé a objektivní informace je nahrazena vhodně zhuštěnou informací v podobě tvrzení „této čtvrti se vyhni“ anebo „vyhni se tomuto etniku“ a nebudeš míti problémy. Že některá část jinak pochybné čtvrti je docela v pořádku už je příliš podrobnou a detailní znalostí, kterou se může vykázat jen znalec místních poměrů, dalo by se říci takový místní podnikatel, a nikoliv člověk třeba z jiné čtvrti anebo odjinud. Pokud používáme zhuštěné a zjednodušené informace v podobě cen na trhu, není žádný důvod je nepoužívat i v jiných případech, třeba právě v případě uvedených rad, které vybízejí k vyhýbání se jistým místům, kde bydlí nějaké etnikum anebo náboženská skupina. Ostatně ten, kdo tyto rady bere na lehkou váhu a není vybaven podrobnou a detailní znalostí o daném místě či etniku, na to může doplatit a někdy na to i doplatí. Statistický rasismus se prostě často vyplatí poslouchat. Samozřejmě z uvedeného plyne, že teorie ekonomických škol, které hlásají téměř dokonalou informovanost, nemohou k problému statistického rasismu vůbec nic říci.

Vraťme se však ještě k trhu. Zmíněný ekonom J. Huerta de Soto tvrdí, že trh je dynamickým systém, který i přes tendenci k rovnováze generuje téměř pořád nějaké nerovnováhy, které vychylují trh mimo rovnováhu. Tyto nerovnováhy jsou zdrojem problémů, ale zároveň jde o velké požehnání, protože je to příležitost jak uspokojit, co relativně nejlépe neuspokojená přání spotřebitelů. Podnikání totiž umožňuje, aby rozvoj (civilizace) byl tak hladký a harmonický, jak jen to v daných historických podmínkách možné, protože neadekvátní přizpůsobení (nerovnováhy), která jsou neustále vytvářena tím, jak se civilizace vyvíjí a objevují se nové informace, mají tendenci být objevena a odstraněna podnikatelskou silou samotného lidského jednání [5]. Jak je patrné z této citace, tak jsou to právě někteří podnikatelé, kteří disponují ve svém oboru podnikání a na daném trhu (místě) podrobnými informacemi. Zároveň jim jde v dlouhém období o dosažení zisku. A protože málo využívané oblasti, málo zaměstnávané etnikum anebo náboženská skupina představují nevyužité výrobní faktory, bude tu existovat snaha alespoň části podnikatelů tyto výrobní faktory využít a zapojit je do produkce. Jednoduše proto, že na tom mohou takoví podnikatelé vydělat. A navíc je k tomu motivuje nízká cena těchto výrobních faktorů (tedy pokud neexistuje státní regulace cen, která by se týkala těchto výrobních faktorů anebo nějaké jiné omezení), protože od nich ostatní lidé dávají zatím ruce pryč. Odměna podnikatelů z úspěšného využití takovýchto výrobních faktorů je pak tedy o to větší. Postupně mohou úspěšní podnikatelé tyto oblasti, etnika nebo náboženské skupiny zapojit do produkce a díky tomu klesá nutnost používat statistický rasismus. Avšak v řadě případů ve skutečnosti vidíme, že se tak dlouhodobě neděje. Přes různé pokusy se nedaří oblasti, etnika nebo náboženské skupiny zapojit do produkce. To, že statistický rasismus v dlouhém období nemizí bude pak ve skutečnosti známkou toho (tedy pokud neexistuje státní regulace cen, která by se týkala těchto výrobních faktorů anebo nějaké jiné omezení), že problematické chování nějakého etnika či náboženské skupiny v nějaké oblasti má zcela reálný základ.

BAWERK.EU

[1] MISES, L. v. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, str. 60 a 55.
[2] Tamtéž, str. 44-45.
[3] HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Cevro Institut 2012, str. 24‐25 a 27 a 109.
[4] ČMOLÍK, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, str. 88 a 90‐91.
[5] HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Cevro Institut 2012, str. 31‐32.