Vláda pustila žilou nejchudším, ale straší populisty

Zpravodajský server Novinky o víkendu informoval o tom, jak především daňové reformy a konsolidační balíček současné vlády Petra Fialy pomohly lidem s vysokými příjmy, a naopak vůbec nepomohly lidem s příjmy nízkými. Článek se opírá o data společnosti PAQ Research.

Co jsme se dozvěděli? V kostce to, že nejchudší lidé platí vyšší daně a na živobytí jim zůstává méně peněz. Na vině je mimo jiné zrušení superhrubé mzdy, které vedlo ke ztrátě 100 miliard korun ze státního rozpočtu, za niž nese odpovědnost vláda Andreje Babiše. Šlo o nepromyšlený krok, před kterým mnozí varovali, současná vláda nicméně našla řešení, které situaci ještě zhoršilo. Novinky citovaly data think tanku IDEA ohledně dopadů zrušení superhrubé mzdy: „Podle studie think tanku IDEA si nejnižší příjmová desetina polepšila maximálně o 100 Kč ročně, zatímco horní desetina až o 44 tisíc Kč.“ Důvodem pro tyto problémy je neodpovídající, respektive stagnující valorizace daňových slev, současná vláda navíc přistoupila ke konsolidačnímu balíčku, který přispěl k tomu, že daňové slevy neměly pro nízkopříjmové zaměstnance žádný efekt. Dnes už víme, že tento balíček nevedl k výsledkům, český státní rozpočet má znovu vysoký deficit – navzdory slibům vlády. Experti PAQ Research také zdůraznili, že na lidi s nízkými příjmy nadproporčně dopadají nepřímé daně, tj. spotřební daně a DPH. Ovšem negativní dopady měly i další změny, které pravicová vláda zavedla. Především zvýšení daně z nemovitostí, které ale málo zohledňuje hodnotu pozemků, a tím pádem dopadá nejvíc na vlastníky s nízkými příjmy a nízkou hodnotou nemovitostí. Už jen to samo o sobě zní absurdně. Ještě absurdněji ale zní, že dopady daňové politiky se negativně podepsaly také na OSVČ, tedy na podnikatelích – údajně hlavní sociální skupině, které má tato vláda sloužit.

Není ani překvapivé, že české zdanění lidí s nízkými příjmy patří k nejhorším v rámci OECD: „Zdanění nízkopříjmových je v Česku vysoké nejen v porovnání s minulostí, ale i v evropském měřítku. Podle údajů OECD by zaměstnanec s polovinou průměrné mzdy zaplatil v jiných zemích na daních o 21 tisíc korun ročně méně.“  Jinak řečeno, Česko se vymyká ze standardů ekonomicky více či méně vyspělých zemí v rámci OECD.

Navíc je nutné dodat, že vláda tyto změny provedla v době, kdy výrazně rostly ceny a zvyšovala se inflace – tedy snižovala se hodnota peněz. Celkové dopady tak byly ještě výraznější. Srpnový výzkum PAQ Research už naznačil míru některých dopadů. Na jaře roku 2021 patřilo k ekonomicky nejslabším (a tím pádem i nestabilním) asi 16 % domácností v ČR. Na jaře letošního roku se jednalo o 26 %, což je nárůst o 10 procentních bodů. Experti PAQ Research mimo jiné uvedli: „Obzvlášť ohrožené jsou domácnosti samostatně žijících důchodců, samoživitelé a rodiny s dětmi s příjmem nižším než medián, což je zhruba 61 tisíc korun v případě domácnosti se dvěma dospělými a dvěma dětmi.“

Stojí za to všimnout si ještě jedné dynamiky. Skutečnosti, že v „rovnostářském“ Česku se výrazně rozevírají nůžky z hlediska distribuce majetku a finanční situace. Česko dnes patří k zemím, kde procento nejbohatších vlastní jeden z největších podílů soukromého národního majetku, což naznačuje úspěšnou oligarchizaci země. Tato skutečnost ovšem není bez politických dopadů.

Daňová politika je důležitá, i když není populární. Má různé dimenze – ryze ekonomickou, sociální a také politickou. Není ostatně náhodou, že s placením daní (tj. s jejich legitimitou) byly v historii spojeny velké politické změny (nejznáměji americká revoluce). V demokratické společnosti je pak daňová politika naprosto stěžejní pro formování vztahu občanů ke státu, definuje také efektivitu státu a veřejné správy – čímž se vracíme zpátky k sociální i ekonomické politice (kterou bez fungující veřejné správy nejde realizovat).

A konečně se tu samozřejmě jedná i o něco jako „komfort“ občana a daňového poplatníka: když občan platí, měl by vidět jasné benefity – novou silnici, lepší vybavení školy, dostupnou zdravotní péči. Pokud řádně platí, ale (stále se zvyšující) daně jsou doprovázené mantrou „Na nic není!“, není divu, že pro něj ztrácejí legitimitu. Pokud vláda konsoliduje finance tím, že ještě zvýší deficit rozpočtu, je něco fundamentálně špatně. Podle odhadů představovala v roce 2023 šedá ekonomika 14 % českého domácího produktu. Odborníci očekávají, že letošní číslo by mohlo být – v důsledku konsolidačního balíčku vlády Petra Fialy – vyšší: „Vládní úsporná opatření obvykle vedou k nárůstu šedé ekonomiky, což vzhledem k současné makroekonomické situaci a plánovaným opatřením na podporu konsolidace veřejných financí představuje riziko i pro Českou republiku.“  Špatně nastavené daně tak vytvářejí začarovaný kruh problémů.

Zároveň nám konkrétní parametry daňové politiky prozrazují hodně o tom, jak ta která vláda pracuje a jaké zájmy hájí. Zatímco zrušení superhrubé mzdy bylo nepochybně populistickým gestem předchozí vlády (vůbec ne politickou strategií), kroky současné vlády připomínají chaotické ucpávání děr v lodi. Platí to u daní, v rozpočtové politice, v průmyslové politice, i v evropské politice – všude slyšíme hodně krásných frází a slov sebechvály. V nejnovějším podání (rozbíhající se předvolební kampaň) nám říkají: „Děláme, co je třeba.“  Jenže pro koho. Pro menší a střední podnikatele? Ne! Pro český průmysl? Ne! Pro zaměstnance, kteří české ekonomice strukturálně dominují? Ne!!!

Každá demokratická vláda, a je jedno, jestli pravicová nebo levicová, by měla respektovat základní souřadnice společenského smíru ve společnosti, který se neobejde bez pochopení toho, že v tržním systému jsou nejen vítězové, ale i poražení. Mít co nejvíce vítězů dává smysl. Na druhou stranu rostoucí počet poražených je špatná zpráva nejen pro ekonomiku a sociální smír, ale především pro funkční demokracii, protože posiluje negativní populistické trendy. Demokracie i sociální smír zkrátka a prostě stojí peníze. Ze vzduchu nebo krásných frází se udělat, a hlavně udržet, nedají.