Volby do Evropského parlamentu: Nákladná fraška

Národní strany se proto vyzývají, aby se sdružily do evropských stranických aliancí, které mohou nominovat svého kandidáta na předsednictví Evropské komise. Od této chvíle bude kandidáta vybírat Evropská rada hlav států a předsedů vlád. Tento způsob nepřímé volby byl zaveden v roce 2014. V praxi byla předem určena největší koalice. Jean-Claude Juncker a následně Ursula von der Leyenová tak byli jmenováni dříve, než jejich koalice získala relativní většinu.

Pokud by v Komisi zvítězil Mario Draghi, musela by vedoucí koalice na poslední chvíli změnit své rozhodnutí. Nominovala by opět Ursulu von der Leyenovou, ale poté, co by se seznámila s Draghiho zprávou o konkurenceschopnosti evropských podniků, by zvolila právě jeho. Tato manipulace by umožnila náhle měnit témata diskuse: během voleb se mluví o výsledcích vlády von der Leyenové, pak najednou o federalizaci Evropské unie v neprospěch členských států.

To je téma, kterému voliči vůbec nerozumí. Možná si myslí, že v počtu je síla, ale neví, co by pro ně znamenal zánik členských států. Unie již nyní není vůbec demokratickou organizací a stát-Evropa by jí byl ještě méně.

I kdyby Mario Draghi nemohl kandidovat, ústřední, avšak skrytá otázka zní: „Měly by národy Evropské unie vytvořit jeden stát, nebo ne, i když doposud nevytvořily jeden národ? Jinými slovy, budou akceptovat rozhodnutí, která jim vnucuje většina „regionů“ (neměli bychom již mluvit o členských státech), k nimž nepatří?

Tuto otázku výslovně nastolil v roce 1939 německý kancléř Adolf Hitler. Jeho záměrem bylo vytvořit Velké Německo, tvořené všemi německy mluvícími národy, v centru konstelace malých evropských států, z nichž každý by se opíral o určitou etnickou skupinu. Po pádu Říše v roce 1946 chtěl britský ministerský předseda Winston Churchill dosáhnout vytvoření Spojených států evropských, v nichž by jeho země neměla žádnou roli [1]. Šlo o to, aby se „impérium, nad nímž slunce nezapadá“, mohlo vypořádat s jediným partnerem, který by mu nemohl konkurovat. Ani tento projekt nebyl realizován, tentokrát ve prospěch „společného trhu“. Právě k němu se nyní vrátíme.

Z hospodářského hlediska Unie směřuje ke specializaci práce: Německo se bude například specializovat na automobily, Francie na luxusní zboží a Polsko na zemědělské produkty. Co si však pomyslí němečtí a francouzští zemědělci, kteří budou obětováni, nebo polští výrobci automobilů, kteří budou rovněž obětováni?

Pokud jde o zahraniční a obrannou politiku, EU již nyní zaujímá atlantistickou linii. Jinými slovy, hájí stejné postoje jako Washington a Londýn. Tato linie by se však týkala všech, včetně Maďarů, kteří se odmítají stát protiruskými, nebo Španělů, kteří odmítají podporovat izraelské genocidisty. Podle smluv je NATO odpovědné za obranu Unie. Americký prezident Donald Trump požadoval, aby tato obrana Spojené státy nic nestála, a aby proto Evropané zvýšili své vojenské rozpočty na 2 % svého HDP. Do dnešního dne tak učinilo pouze 8 z 27 států. Pokud by se EU stala jednotným státem, stalo by se přání Washingtonu povinností pro všechny. Pro některé země, jako je Itálie, Španělsko a Lucembursko, by to znamenalo náhlé vyčerpání jejich sociálních programů. Je nepravděpodobné, že by to dotčené obyvatelstvo ocenilo.

Kromě toho je tu zvláštní případ Francie, která má místo v Radě bezpečnosti OSN a atomovou bombu. Musela by dát tato aktiva do služeb jednotného státu s rizikem, že je většina Evropské rady použije proti francouzským názorům. I v tomto případě by s tím dotčené obyvatelstvo, v tomto případě Francouzi, nesouhlasilo.

Mimochodem, evropský stát (který nemá nic společného s evropským kontinentem, který je mnohem větší) by tak byl říší, přestože část jeho území (severní Kypr) je od roku 1974 okupována Tureckem a je s tím spokojeno.

Žádný z těchto problémů není nový. Právě kvůli nim někteří politici, včetně generála Charlese De Gaula, přijali „společný trh“ a odmítli „federální Evropu“. Dnes jsou opět v centru zájmu atlantistických evropských vůdců, nikoli však jejich národů. Proto udělají vše pro to, aby je během těchto voleb skryli. Je to ústřední téma, které však lidi rozčiluje.

Kromě těchto politických problémů existuje i problém organizační. Průmyslový věk ustoupil věku informačních technologií a umělé inteligence. Vertikální organizace z počátku 20. století, ať už v ekonomice nebo v politice, ustoupily horizontálním, síťovým organizacím. Vertikální model evropského státu je tedy zastaralý ještě dříve, než spatřil světlo světa. Navíc každý, kdo se s ním seznámil, již viděl prázdnotu tohoto obrovského administrativního stroje, který v konečném důsledku slouží pouze ke zpomalení růstu, který měl stimulovat. Unie je nyní daleko za Čínou, Ruskem a Spojenými státy. Federální projekt jí nejen zabrání v oživení, ale ve skutečnosti ji za nově vznikajícími mocnostmi vrátí zpět.

Mohlo by se zdát, že zastánci evropského státu budou mít zájem na tom, aby se na jejich projektu podílela široká veřejnost, a legitimizovali tak svůj projekt. To by však nebyl ten případ, protože o federálním projektu se během této kampaně nediskutuje; je vyhrazen na příští den s Mariem Draghim. Dělají tedy vše, co je v jejich silách, aby zdůraznili, že instituce pořádá volby (což by stačilo k tomu, aby byly demokratické), a aby se do nich zapojilo co nejméně lidí. Volební účast v celé EU možná nedosáhne ani poloviny voličů.