Vytáhl už Javier Milei Argentinu z recese? |

Sdílet článek:

AIER

Javier Milei během prvního roku svého prezidentství vedl tvrdou, ale převážně úspěšnou kampaň proti inflaci.

Teď ale Argentinci dostali ještě radostnější zprávy: jejich ekonomika opět roste.

„Od dubna ekonomická aktivita posílila o 1,3 procenta, tj. asi 0,1 procenta nad mediánem odhadů podle průzkumu Bloomberg, a od prvního měsíce růstu od nástupu Mileie do funkce v prosinci,“ hlásil 18. července Bloomberg. „Oproti předchozímu roku ukazatele hrubého domácího produktu vyrostly o 2,3 procenta.“

Pro mnohé jsou pozitivní ekonomické zprávy založené na datech od argentinské vlády překvapením.

Takový meziroční nárůst o 2,3 procenta popírá ta očekávání poklesu o zhruba stejné velikosti, hlásil Bloomberg. Jak uvádí Semafor, tak podle projekcí Mezinárodního měnového fondu měla mít v roce 2024 argentinská ekonomika nejmenší růst ze všech zemí.

‚Bourací koule‘?

Argentinští ekonomové, se kterými jsem mluvil, říkali, že ta čísla jsou sice povzbudivá, ale ekonomika země zdaleka ještě není z marasmu venku.

Jak většina lidí ví, zdědil Milei ekonomický binec vršící se desítky let. Když tento podle vlastního označení anarcho-kapitalista v prosinci převzal úřad, trpěla Argentina třetí nejvyšší mírou inflace na světě – meziročně 211 procent. Míra chudoby byla za 40 procenty a argentinská ekonomika klesala.

Milei, když byla ekonomika jeho země po dekádách Peronismu v kurzu hroucení, navrhl série ekonomických reforem přezdívané „šoková terapie“, které se skládaly převážně ze tří složek: osekání vládních výdajů, zmenšení byrokracie a devalvace pesa.

Kritici varovali, že tato opatření budou katastrofální a mnozí považovali za hotovou věc, že takového terapie argentinskou recesi ještě zhorší.

Bývalý šéf oddělení pro Západní polokouli u Mezinárodního měnového fondu Alejandro Werner prohlašoval, že Mileiova strategie sice může inflaci zmírnit, ale za strašlivou cenu.

„Doje i k hluboké recesi,“ napsal Werner, „jakmile rozběhne fiskální konsolidace a dojde poklesu příjmu domácností s depresí spotřeby a ta nejistota se promítne do investic.“

K tomu se přidal hlavní finanční korespondent Axios Felix Salmon, který Mileiovu politiku přirovnával k „bourací kouli“.

„Mileiovo zkrácení státního rozpočtu způsobí propad v příjmech domácností spolu s hlubokou recesí,“ psal Salmon.

Milei ale přes všechna ta varování stejně od prvních měsíců svého prezidentství svůj plán „šokové terapie“ spouštěl. Desetitisíce státních zaměstnanců byly zrušeny a stejně tak i přes polovinu vládních ministerstev včetně Ministerstva kultury, zrovna tak jako Ministerstva práce a sociálního rozvoje, Zdravotnictví i Ministerstva školství (které Milei označil za „Ministerstvo indoktrinace“). Odstranila se spousta vládních dotací a hodnota pesa se snížila na polovinu.

Ještě než dostaly Mileiho politiky šanci uspět, tak na ně mnozí neustále útočili.

„Šoková terapie zahání více lidí do chudoby,“ napsal žurnalista Lautaro Grinspan počátkem března do Foreign Policy. „Ceny potravin podle oficiálních vládních dat vzrostly zhruba o 50 procent.“

Ovšem ta oficiální vládní data, která Grispan citoval, byla ze zprávy z prosince 2023 před Mileiho nástupem do prezidentské funkce.

Ale v rozporu se všemi těmi chmurnými předpověďmi se výsledky Mileiho politik ukázaly být lepší, než se i mnozí jeho příznivci odvážili doufat.

Během prvního pololetí 2024 po pět za sebou jdoucích měsíců se v Argentině tlumila inflace, hlásila v červenci Associated Press. Ač byly v červnu spotřebitelské ceny o 4,6 procenta vyšší oproti předchozímu měsíci, byl to pokles oproti 25 procentům nárůstu z měsíce na měsíc v prosinci, kdy v Argentině byla měsíční inflace na vrcholu. Mezitím v únoru zažila vláda svůj první rozpočtový přebytek za více než desetiletí. A jen před pár dny byla publikována ekonomická zpráva ukazující v Argentině ohromný pokles chudoby.

Mnozí pochybovali, že by takové úspěchy mohly být možné, a podle konvenčních představ by vykořenění inflace z ekonomiky a zkrácení vládních výdajů mohlo být dosaženo jen za ohromnou cenu, tj. prohlubující se recesi.

Únik z recese?

Data ukazují, že v rozporu s tím, co mnozí lidé předpovídali, tj. že by Argentina mohla po Mileiho šokové terapii sklouznout do ještě hlubší recese. Ale její ekonomika se naopak zotavuje.

„Argentina je po 7 měsících ekonomických reforem Javiera Mileiho oficiálně venku z recese,“ tweetnul doktorandský student z University of Columbia Daniel Di Martino. „Nezapomeňte, že ekonomika byla v recesi od poloviny roku 2023, tj. půl roku před jeho nástupem do úřadu.“

Jiní však varují, že je předčasné tvrdit, že Argentina je ze své recese venku.

„Byl bych opatrný s tvrzením, že je ‚z recese venku‘,“ řekl mi rodilý Argentinec a docent ekonomie na University of Texas v El Paso Nicolás Cachanosky. „Možná se už argentinská ekonomika z recese dostává. Možná ale ne. Vše, co říkám, je, že je příliš brzy, aby se to z těchto čísel potvrdilo.“

Cachanosky uvádí, že meziroční čísla mohou být zavádějící a že dotyčná data jsou relativní hodnoty a nikoliv tempa technického růstu. Ač je pořád nejasné, kudy odsud půjde argentinská ekonomika, tak si to říká o prozkoumání, proč tolika lidí, včetně mnoha ekonomů, pochybovala, že by její ekonomika mohla zase růst. Existují k tomu dva primární důvody, z nichž jeden je legitimní.

Prvním důvodem jsou legitimní obavy, že prudké snížení vládních výdajů nejspíš povede ke krátkodobým útrapám, i když je to nutný krok k ekonomickému zotavení.

„Vláda utrácí spoustu peněz a udržuje lidi zaměstnané,“ řekl mi jeden ekonom, s nímž jsem mluvil. „Když se to utlumí, tak si změříte, jaké to má dopady.“

Proto někteří ekonomové svobodného trhu, se kterými jsem mluvil, vyjádřili pochybnosti, že Argentina už unikla z recese. Zrušení desetitisíců pracovních míst, třebas i neproduktivních, a osekání stovek milionů v dotacích musí mít dopad na ekonomickou aktivitu. Ten dopad bude z dlouhodobého hlediska pozitivní, protože povede k efektivnější alokaci zdrojů, není však nerozumné čekat, že nejdříve to přinese ekonomické útrapy.

Druhým důvodem je špatné pochopení ekonomie.

V Keynesiánské ekonomické škole se bere jako evangelium, že vládní výdaje pohání ekonomický růst. Proto najdete tolik Keynesiánců, kteří tvrdí, že i ničivé jevy jako války a hurikány jsou ve skutečnosti pro ekonomiku dobré, protože stimulují vládní výdaje.

To byl argument, jaký ekonom Paul Krugman před několika lety vznesl, když řekl, že invaze mimozemšťanů, ať už reálná nebo falešná, by byla pro ekonomiku dobrá, neboť by mobilizovala ohromný objem vojenských výdajů podobně jako za II. světové války.

Ta představa je jednoduchá: vládní výdaje jsou dobře, i když produkují zboží, které je zbytečné, jako jsou zbraně vytvořené na invazi mimozemšťanů, která není ani reálná.

Představa, že by Argentina během recese měla zkrátit vládní výdaje, je proti Keynesiánské ortodoxii, která učí, že recese je přesně ten okamžik, kdy jsou „fiskální stimuly“ nejpotřebnější, neboť negativní ekonomické podmínky často vedou k předpověditelným selháním trhu, tj. k poklesu výdajů.

Rozbitá výloha a ekonomický růst

Jinými slovy Argentina mění makroekonomické receptury. Ve světě, kde se nárůst vládních výdajů považuje za „perfektní řešení v boji s recesí,“ provádí Milei pravý opak: osekává vládní utrácení.

Avšak studie z Mercatus Center vedená Tonym Caporalem a Marcem Pitrasem nazvaná „Trable s utrácením Keynesiánských stimulů,“ poukazuje na zjevné problémy s takovým systémem stimulů:

Keynesiánský přístup nebere v úvahu několik významných zdrojů nákladů. Kromě nákladů z plýtvání, které je vlastní vládním výdajům, vyžaduje financování takových výdajů zdanění, které uvaluje zvýšené břemeno, snížení produkce vzniklé ze snížení pobídek k práci pro pracující. Navíc nasazení před tím i nevyužívaných zdrojů, snižuje příležitosti k investování do alternativního využití těchto zdrojů.

Caporale a Poitras mluví o základním ekonomickém konceptu, o nákladech příležitostí. Tyto náklady mluví o tom, čeho se někdo zříká nebo se toho vzdává, aby si koupil zboží či služby, tedy o myšlence, kterou vysvětlil Fédéric Bastian ve své slavné paralele o „rozbité výloze“. Ekonom Jonathan Newman nabízí zpracovaný souhrn toho příběhu, který se objevil Bastiatově eseji z roku 1850 – To, co je vidět a co vidět není.

Funguje to jako tohle: kluk hodí cihlu na výlohu pekaře a shromáždí se dav, aby diskutoval o ekonomických důsledcích. Uklidňují pekaře poukazy, že i sklářské společnosti potřebují dělat business, takže to není tak špatná zpráva. Po dalším probrání dospějí k závěru, že celková zaměstnanost a utrácení v komunitě vzrostla, neboť ta rozbitá výloha a malý vzestup výdajů u pekaře na opravu výlohy spustí celý řetězec utrácení. Teď má sklenář hotovost navíc, aby ji utratil za různé položky, a lidé, kteří mu ty věci prodali, mají další příjem, a tak dále.

Dav dospěje k závěru, že škoda je pro ekonomiku přínosná, protože stimuluje utrácení a zaměstnanost.

Zní to absurdně a příliš dobře, aby to byla pravda? No, je to tak. Bastiatova paralela odhalila absurditu Keynesiánské ekonomie ještě před tím, než Keynesiánská ekonomie vznikla.

Bastian čtenáře podněcoval, aby se dívali i po neviděném. Ekonomové by se neměli zaměřit čistě na zisky sklenářů, které vznikly z rozmlácení výlohy pekaře, a už by se také neměli výhradně zaměřovat na pracovní místa vytvořená vojenskými výdaji. Musí se zaměřit i na náklady těchto činností.

To je chyba, kterou dlouho šířili Keynesiánci, a ta pomáhá vysvětlit, proč tolik lidí bere jako evangelium, že osekání vládních výdajů v Argentině by prohloubilo její recesi.

Pokud jde o Mileiho reformy, kritici a prognostici se zaměřili na viditelné: desítky tisíc ztracených pracovních míst a miliardy snížených výdajů. Na jednu stranu je to perfektně racionální. To zkrácení přijde se snadno měřitelnými náklady a nejspíš krátkodobě sníží ekonomickou aktivitu. Na druhou stranu, ať už to uvidíte okamžitě, nebo ne, je tu spousta příležitostí, které Mileiho reforma vytvořila, které rozrušovala ta nejméně produktivní část argentinské ekonomiky – její byrokracie.

Zda bylo argentinské vzepětí ekonomické aktivity v květnu výkyvem nebo začátkem dlouhodobého trendu ekonomického zotavení, to ukáže teprve čas. (Data naznačují, že došlo k prudkému nárůstu zemědělské produkce, což by mohly vysvětlit příznivé sezónní podmínky nebo některé další faktory.)

Je určitě možné, že Argentina bude muset po desetiletích ekonomických útrap z Peronismu a masového tisku peněz udělat ještě daleko více práce, než dojde k jejímu ekonomickému zotavení. Avšak Adam Smith svého času prohlásil, že vzorec na prosperitu je překvapivě jednoduchý a ten neobsahuje vládní „stimuly“: chce to jen „mír, malé daně a tolerantně spravedlivou veřejnou správu.“

A to Milei naštěstí ví. A neprojevuje žádné známky, že by polevoval ve své kampani k rozdrcení inflace a vládních výdajů, aby Argentinu vrátil k prosperitě.

„Jaká je alternativa?“ řekl BBC. „Dále tisknout peníze jako předchozí vlády, což vytváří inflaci a nakonec to dopadne na ty nejzranitelnější?“