Země ženám nebezpečné

Norsko již obletěla zpráva o tom, že již byla znásilněna první ukrajinská uprchlice. Jelikož policie, potažmo masmédia odmítá vyzradit, odkud pochází násilník, což dělají se železnou pravidelností pokaždé, když jde o etnického Nora, tak Norové usuzují, že jde o nějakého migranta ze zemí MENA, tedy ze Středního východu, či severní Afriky. Současně je zajímavé, že znásilnění norských žen migranty pro tatáž masmédia není tématem hodným psaní a mluvení, zatímco nonstop v těchto masmédiích inzerují firmy předvádějící bílé ženy spolu s muži tmavé pleti, jako kdyby mělo jít o jakýsi ideál. To množství takových reklam, vč. videí, je více než nápadné. List Klassekampen dokonce uvádí, že neodbytní muži z celého jižního Norska krouží kolem uprchlického centra v Kvinesdalu nedaleko Kristiansandu, aby získali pozornost žen a dětí, jež zrovna dorazily. Na mnoha místech musí zasahovat místní obyvatelé a policie musí na tato místa posílat hlídky navíc, aby od těchto mužů chránila vyděšené ženy a děti. Ovšem ani slovo o tom, že jde o muže jistého náboženství, jež se těší zvláštní ochraně.

V posledních týdnech Nory pobouřilo několik vražd, kdy partner zabil svoji partnerku. Někteří politici se proto tážou, co se může dělat proto, aby chránili družky před jejich druhy. Do toho vstoupila Nory známá sloupkařka Lily Bandehyová, původem z Iránu, jež nevybíravě kritizuje norské úřady, masmédia a část Norů za jejich bezbřehou, zhoubnou naivitu, zbabělost a prohřešky napomáhající zhoršování stavu. Na webu Nettavisen se píše, že nikomu neprospěje, že se nenazývají věci pravými jmény. Místo „vraždy ze cti“ se užívá pojem „partnerská vražda“. Podle Bandehyové je třeba se o „vraždách ze cti“ šířit, zjistit, kde se vzaly, jak je potírat a zastavit.

Nedá se to vysvětlit mentálním stavem, žárlivostí ani hněvem. Jde o pečlivě zosnované vraždy, jež často mají mnoho co dělat s kulturou a náboženstvím. V několika případech měla oběť k sestře, či jiné příbuzné vraha netolerovaný, pro vraha a další členy rodiny hanbu přinášející vztah, pro nějž si navíc dokonce uráčely neposlušně rozhodovat samy. „Vraždy ze cti“ podle Bandehyové i mnoho dalších nemají co dělat s norskou kulturou. Vražda vlastních dcer a znovunastolení cti rodiny vraždou byly na Severu neznámé jevy jak před příchodem křesťanství, tak potom. Z islandských ság vyplývá, že v době vikinské bylo pro muže neomluvitelné spáchat na ženách násilí. Vznikly-li spory, jako např. tehdy, vzala-li si žena muže, jehož nemohla schválit její rodina, pak býval spor řešen jiným způsobem, a totiž mezi muži. Zabití ženy nejen že muži znovu nevracelo čest, naopak mu to přinášelo ještě více hanby.

„Vraždy ze cti“ se do Norska dostávaly od 60. let minulého století přistěhovalectvím ze zemí s nevyslovitelným náboženstvím. Někdy není zabita jen žena, nýbrž spolu s ní i její přítel či manžel. Případně ti, jež případ nahlásili policii, odhalili ho či svědčili. Jen od r. 2000 se jedná o 165 žen a 18 mužů. Nejde o osoby, jež se do Norska přistěhovaly nedávno. Vraždy spáchali lidé sice narození v Norsku, přičemž jejich rodiny pocházejí ze zemí Středního východu, Afghanistánu a Afriky. Pojí je jedno náboženství sdílející pohled na dívky a ženy, v jejichž kultuře je na rozdíl od té norské/těch severských násilí na ženách přijímáno. Nejen to: v mnoha z těchto zemí není za násilí na ženách žádný trest. A to se týká i Turecka, jež je mnohými lidmi chápáno jako moderní země onoho náboženství, jež má být nejen v Norsku tak starostlivě a úpěnlivě šetřeno a chráněno před jakoukoli kritikou. Turecko totiž v r. 2021 odstoupilo od Instanbulské úmluvy, jež měla potírat násilí na ženách a mezi osobami v blízkém příbuzenském poměru.

Taková kultura je mezi rodinami nakažlivá, jelikož rodiny se o vrahovi vyjadřují kladně a narážejí na něj jako na „ctihodného“, zatímco vražda umlčí další ženy a vytváří tichou shodu o tom, že si rodiny mohou dělat co chtějí mimo rámec zákonů a dívky a ženy jsou zastrašovány tím, že nejsou dost poslušné a po vůli bratrovi, otci, či manželovi. Jenže co lze čekat jiného, dokud budou smět vlastní rodiny, náboženské školy a mešity mužům od dětství vymývat mozky vírou, varováním před bezvěrou a bezvěrci, halalem a haramem a vším co jeodlišuje od Norů a norské společnosti? Někteří chlapci i dívky bývají poté, co se stali příliš „ponorštěnými“, z Norska posílány do zvláštních „škol Koránu“, kde se mají učit Korán nazpaměť.

Je zajímavé a mnohými považováno za nespravedlivé, že Svědkové Jehovovi byli odstřiženi od dotací, zatímco mešitové komunity příspěvky nadále pobírají. Svědkům Jehovovým byly zamítnuty kvůli jejich praxi vylučovat členy, mezi nimi ženy, jež nepřijaly to, že se netěší stejným právům jako muži a že se jim mají podřizovat. V rámci nejen v Norsku stále rozpínavějšího a vlivnějšího nevyslovitelného náboženství se jako příslušník oné víry narodíte i zemřete. Pro opuštění víry není prostor. Většina se neodváží nábožensky ze své komunity vystoupit. Pakliže tak učiní se s nimi mnozi nebude chtít mít co do činění a může se na nich spáchat násilí. Ještě se v Norsku žádný imám od textů dovolujících trest smrti odpadlíků a bezvěrců nedistancoval. Přitom je další státní finanční podpora zaručena. Stát dokonce potvrzuje pohled na ženy v těchto komunitách tradiční účastí norské/ho premiéra/premiérky o svátku eid, kde sedí ženy a muži odděleně. Ženy musí během páteční modlitby pobývat v jiné místnosti, než muži. Nikdy nebyl imámem ženou a žádný imám se od pravidel dědit, rozvádět se ad. diskriminujících ženy nedistancoval. Mešity podporují a praktikují systém, jenž je v rozporu se zákony i s univerzálními lidskými právy. Zatímco muž má právo na tolik milenek, kolik jen chce, tak se jeho sestra nesmí zamilovat ani mít přítele. A otěhotní-li, aniž by byla vdaná, tak musí žít na tajném místě anebo bude v horším případě zabita. Jak ironické, že imámové jsou norským státem placení za to, aby psali návrhy o tom, jak zabránit nenávist vůči jejich náboženství a o tom, co je uráží.

Feministky dneška podle mnohých kráčí opačnou cestu oproti těm ženám, jež se v 70. letech zasazovaly o práva žen a rovnost mezi pohlavími. Celkově jim šlo o to být akceptovány jakožto ženy. Osvobozovaly se od toho,aby byly těmi, jež mají mužům vyhovovat a být jen verzí sebe samých, jež mužům zamlouvá. Sexuálně se ovobozovaly od náboženství, kultur a veškeré „nadstavby“ a „ohrazení“, jež nad nimi a kolem nich stavěli muži, aby si nad ženami zachovávali kontrolu. Osvobozovaly se i finančně a pracovně. Usilovaly o to, aby je měli lidé rádi za to, kým jsou, a nikoliv na základě těla a vzhledu.

Ovšem co pro jejich boj udělalo to, že nyní může být ženou kdokoliv a kdykoliv? Operovat se chce již kdekdo, nikdy jich nebylo tolik. A ty, jež ženami již jsou, chtějí být pokud možno barbínami. Kam se podělilo heslo „Já jsem já, jsem taková, jaká jsem“? Vše kvůli mužům, jen klidně vyhladit sebe co do vzezření, aby byly přitažlivějšími, popř. proto, aby konkurovaly dalším ženám fasádou a nikoliv intelektem. Vzorem jsou ženy, jež trpí poruchami přijímání potravy. Některé dostávají plastické operace jako dárek k narozeninám. Hodně peněz a času jde na to, aby se staly někým jiným, než jsou.

Není divu, že mnoho z dnešních feministek podporuje hidžáb, nikáb, či další zahalení dívek a žen. Není smutnější pohled než na holčičky v takovém úboru. Sexualizuje to ony děti jako předměty libida dospělých. To chceme? Dospělí, jež takové kusy oblečení nosí, to dělají nikoliv kvůli sobě, nýbrž aby „nenarušily blízkost muže k Bohu“. Dnešní feministé nereagují na nábožensky vnucovaná omezení, jež se rozrůstají ve vlastní zemi, zato stačí dost málo, než vyrazí do ulic s banery a plakáty skandovat hesla za příkoří v zemích tisíce kilometrů od nich. Žijí v bublině a nevidí si ani na špičku nosu.