Zloduch po ruce

Co tak strašného Donald Trump na předvolebním shromáždění řekl? Že prý Amerika pod jeho vedením nepůjde na pomoc takové zemi, která kašle na svou obranyschopnost. Jenže, mohl by tedy někdo laskavě vysvětlit, proč by tak měla činit? Všichni ti jurodiví hysterici by měli odpovědět na jednu otázku: Co opravňuje nás, Evropany, k tomu, abychom požadovali, aby garanci naší bezpečnosti platili američtí daňoví poplatníci a aby za ni prolévali krev američtí vojáci? Vždyť to je vlastně nebetyčná drzost. A ti, co tak odhodlaně mávají článkem 5 zakládací smlouvy NATO, by si jej měli alespoň přečíst. Zní takto (citováno dle Wikipedie):

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

Jinými slovy, v případě napadení jedné země může jiná – dle své úvahy – vytáhnout do boje či pouze předvolat si velvyslance agresora a sdělit mu něco, co si opravdu, ale opravdu nedá za rámeček. Je to samozřejmě krapet přehnané, ale i v druhém případě splní spojenecká země svůj závazek. Smysl NATO byl signatářům samozřejmě jasný, šlo a jde o společnou obranu. Závazek jít do války tu ale nikdy nebyl. On také by jej americký Kongres ani tehdy sotva byl ochoten schválit. Jenže, NATO, to je dneska takový autobus, jehož řidič, Američan, je po zuby ozbrojený a odhodlaný, vedle něj sedí průvodčí, jakž takž ozbrojený a aspoň ne vystrašený, čti Angličan, vzadu posedává další ozbrojenec, Turek, ten se ale drží poblíž dveří. A zbytek autobusu představují pěkně vypasení černí pasažéři, starající se tak leda o to, aby si nezapomněli svačinu. Pardon, ještě jeden sympatický cestující se systematicky ozbrojuje a tváří se nebojácně. Ano, Polák. Paradoxně představují zajímavý přínos dva nově přisednuvší, až nepočetné zemičky. Jaký má takovýhle pakt vlastně smysl?

Státy uzavírají smlouvy, když to pro ně přináší nějaké výhody, nikoli z vyššího principu mravního. (Pokud ovšem neuzavírají manželství z donucení. O tom bychom i my mohli vyprávět. Dnešní rusofilové ale o tom odmítají vědět.) Jaký tedy má NATO přínos pro onoho hlavního hráče, tedy Ameriku? Když vznikalo, čelily Spojené státy a západní civilizace vůbec existenční ruské hrozbě. Hrálo se o přežití a hlavním polem konfrontace byla Evropa. Smysl to tedy dávalo. Dnes se z pohledu USA nachází místo zásadního střetu právě na opačné straně, v pacifické oblasti a hlavním protivníkem je Čína. Na druhém místě zájmu je Blízký a Střední východ. A pak někde dál, mezi jinými, i Evropa. Amerika sama představuje snad až 80 % vojenské kapacity celého NATO. Takže přibere-li si do party Anglii, jež se stále chová jako spojenec a pak ještě Kanadu, vykrývající dlouhou severní hranici, jsou USA v podstatě saturovány.

Jak mohou být užitečni ostatní evropští spojenci, většinou v podstatě bezbranní? A navíc zahlcení snětí antiamerikanismu? Jak pomohou ve střetu s Čínou? Tady spíše škodí (takový Scholz by mohl vyprávěti…). A v blízkovýchodním konfliktu zaujímají postoje převážně těm americkým velice vzdálené. Obecně jsou tu výjimkou někteří východoevropští spojenci, nás či Poláky nevyjímaje. V evropském kontextu je to však menšina. Rusko dnes pro Spojené státy nepředstavuje rovnocenného soupeře. A nepředstavovalo by ani pro Evropu, kdyby tato beznadějně nerezignovala na svou obranu, ať již armádu či zbrojní průmysl. O tom, že ji chybí vůle, ani nemluvě. V této souvislosti působí až komicky, když předsedkyně Evropské komise vynalézá funkci komisaře pro bezpečnost (čirá byrokracie), a navíc usiluje o pokračování ve funkci. Ona, která ještě coby ministryně obrany účinkovala v roli hrobařky bundeswehru. Bude-li příští osud Evropy svěřen do rukou takovýchto lidí, dokonáno jest.

Vraťme se ale k Trumpovi. Předcházelo mu beztvaré presidentství Obamovo. Jednoho z nejslabších amerických presidentů. Prakticky zařízl kosmické lety, zoufalou politikou na Blízkém a Středním východě se mu podařilo odradit staré spojence v čele s Izraelem, nové ovšem nezískal. Katastrofální dohodou s Iránem umožnil tomuto rozvoj technologií, nutných pro jaderné vyzbrojení. Následky tohoto kopance sklízíme dodnes. A doma s velkou pompou prosadil všeobecné zdravotní pojištění. V praxi nic nezměnil, střední třída ale platí zas o něco víc. Přitom stačilo tak málo. Kdyby ve volbách v roce 2008 zvítězil John McCain, mohl být svět dnes někde jinde. Oproti tomu lze Trumpovu éru, když vezmeme výsledky, označit – přes veškeré oscilace – za velice úspěšnou. Na Blízkém a Středním východě dosáhl takového pokroku, jako dosud nikdo. Zarazil dohodu s Iránem a přitlačil ho k zemi. Jasně sdělil evropským spojencům to, co se jim říkalo i předtím, jen šeptem. K obraně se musí postavit čelem a přiložit ruku k dílu. Doma snížil daně a co hlavně, snižoval regulaci. Ne každý jistě ocení, že prosadil na Nejvyšší soud skvělé konzervativce. (Autor těchto řádek určitě ano.) A bublina s „ruským vměšováním se do voleb“ trapně splaskla. Pravda, aniž by se mediální „giganti“ alespoň zastyděli za lži, jimž poskytovali radostně prostor. Dnes je na Trumpa vedena v podstatě štvanice. Stojí určitě za to, zamyslet se nad podstatou těch jednotlivých kauz či spíše kauziček. Jenže tento hon vede než k tomu, že se za ním republikáni nemohou než sjednotit. A taková Nikki Haley pak holt nemá šanci. A s ní ztrácí zajímavou šanci i Amerika a svět. Prostě John McCain č. 2.

Trumpovy voliče s chutí urážejí takzvané „elity“, novináře nevyjímaje. Spílají jim do lůzy (trash, korektnističtěji white trash), křupanů (red nacks), a tak podobně. Kde ovšem berou tu nebetyčnou drzost, plivat na ně z pozice parazitů, jimiž převážně jsou, na ty, na jejichž práci a vůli k obraně stojí Amerika, Připomeňme si, co svého času vypověděl zběhlý československý agent Josef Frolík před senátem. Citoval krom jiného poučky východních rozvědek: Běžní Američané jsou lidé hluboce vlastenečtí, pro komunistické tajné služby tedy velice složití. Něco jiného ovšem platí pro tzv. elity (citováno volně). Vlastenectví zní v těchto kruzích skoro jako urážka. Nosí se pohrdání vlastní zemí, tajný a skoro až dětinský obdiv ke všemu, co se staví proti establishmentu, omlouvání komunistických zločinů a trapné mlčení masových médií vůči těmto zločinům, vytváření národních hrdinů z osob zveřejnivších dokumenty, jež ublíží jejich zemi. Kontrolní otázka: která z těchto skupin představuje voliče D.T. a která jeho oponenty?

Problém Evropy tkví hluboko v ní samotné. Pokud se nevzpamatuje, postrádá budoucnosti. Nevyvrhne-li ze svých útrob maligní novotvar nové levice a její ideologie a nevrátí-li se ke konzervativním kořenům, na nichž evropské sjednocení vznikalo, žádná Amerika ji nezachrání. Nemá ostatně proč.