Změna paradigmatu (ve Vatikánu) |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Módní farář Halík se v Aktuálně obává, že v USA se dostane do úřadu nevzdělanec Trump a spolu s druhým podobným v Rusku povedou svět. Evidentně Halíka trápí, že na světě existuje demokracie, protože pokud k tomu dojde, oba budou zvoleni lidem. Halíka trápí, že někdo útočí na svazky homosexuálů a další pokrokové reformy v nekonečné řadě modernizačních církevních reforem, ale netrápí ho, že reformy, kterých se zastává, vytěsnily boží podstatu, jak ji vyjevilo Písmo. Existuje něco jako tisíciletá doktrína víry a pokud se mu nelíbí, určitě bude ještě úspěšnějším v jiných společenských sektorech. Problém s církevním požehnáním homosexuálním dvojicím zdaleka není banální záležitostí, jak se Halík domnívá. Papežova jezuitská metoda zachránění hříšníka omluvou za hřích. Papež aplikuje cestu lásky, morálky nebo solidarity, jak to nazývá, i na masovou imigraci do Evropy, která už působí obrovské utrpení autochtonní populaci v některých zemích a nakonec i zardousí křesťanství na kontinentě. Papežova morálka je morálkou dekadentního jezuitismu, z něhož se Pascalovi dělalo zle. Papež neobrátí hříšníka, ale požehná jeho hříchu. Papež bez problému dekonstruuje boží zákon, jehož základem je pojetí hříchu, jezuitsky vyřeší nedostatky v božím zákoně, je-li to nutné umaže i Kristovo božství. Boží morálka se musí rozvolnit protože lidé dneška jsou mravně zkorumpováni, je to opravdu nadčasové, ale nebyl první, kdo s něčím takovým přišel.

Papež jmenoval loni v červnu svého argentinského kumpána Fernándeze prefektem Kolegia pro věci víry, které v minulosti vedly ty nejlepší církevní kádry, mj. i kardinál Ratzinger a kardinál Mueller. Fernández s obdivuhodnou rychlostí začal demolovat zbytky katolické doktríny, které po letech Františkova pontifikátu zůstaly nedotčeny. Kolegium pod Fernándezovým vedením a s papežovým požehnáním vydalo 18. prosince doktrínální proklamaci Fiducia supplicants, která kněžím umožňuje žehnat partnerským dvojicím nespojených manželským svazkem tj. i homosexuálním partnerům. Třemi předchozími prefekty byla podobná proklamace vyloučena, dva předchozí prefekti se vyslovovali velmi tvrdě i proti požehnání tzv. neregulárním dvojicím, tj. nejen homosexuálům, ale i rozvedeným. Nejlepší církevní kádry proklamaci Fiducia supplicants odsuzují, někteří teologové a hodnostáři mluví o tom nejhorším, co církev kdy vydala. Proklamace navodila reálné nebezpečí rozkolu v církvi.

V řadě afrických zemích (Ruanda, Benin, Zimbabwe, Togo Ghana atd.) biskupové proklamaci Fiducia supplicants jednoduše zakázali, předseda celoafrické konference biskupů konžský arcibiskup kardinál Fridolin Ambongo čeká na stanovisko všech biskupů, než ji zakáže nebo nedoporučí celé Africe. Ve jménu deklarace o manželství arcibiskup Nairobi Philip Anyolo papežskou proklamaci zakázal aplikovat, podle arcibiskupa jakékoliv požehnání homo dvojicím nebo praktikovaní sexu mimo manželství protiřečí božímu slovu a učení církve. Hlava řeckých katolíků haličský arcibiskup Ševčuk si vzpomněl na dohodu s Římem o unii z roku 1492, kde našel, že s latinskou církví řecké katolíky spojuje pouze doktrína Písma a nikoliv pastorální interpretace a v řeckokatolických diecézích zakázal proklamaci aplikovat. Podobně maďarská biskupská konference, brazilští biskupové, peruánští, polští aj. Na druhé straně v Německu a ve Švýcarsku, kde už nikdo nevěří, biskupové proklamaci uvítali, žehnat bude i arcibiskup Salzburgu.

Emeritní terstský arcibiskup Giampaolo Crepaldi vysvětluje v NuovaBussola (NB) podstatu problému. Homosexuálním dvojicím se požehná, v církevním chápání to znamená, že požehnání jde od boha, aniž se jim zprostředkovala pravda Evangelia, kde pouze svazek muže a ženy je legitimní a bez hříchu. Podle terstského arcibiskupa současný pastoralismus považuje pastoraci za spoluformující faktor doktríny, podle tohoto konceptu je doktrína soubor abstraktních principů a křesťanská víra musí jít s dobou. Ovšem jednoduše to znamená rezignaci na doktrínu Písma a nahrazení doktríny pastoralismem. Podle arcibiskupa požehnání homo dvojicím akcentuje rozmanitost teologických vizí o zásadních otázkách, které se dotýkají obrovských antropologických a eklesiastických sporů o smyslu sexuality, pojetí hříchu atd. Velkým nebezpečím pro církev je doktrínální zmatek, který naroste. Na tomto světě má víra přednost před ostatními ctnostmi (solidarita s homo páry), nemůžeme projevovat lásku, aniž bychom věděli o co jde. Střežení církevní tradice a zabránění vyprázdnění obsahu víry je imperativem (sv. Pavel: “Předal jsem vám, co jsem poznal”). Setkání kněze s homo dvojicí by mělo být neseno v duchu charity (solidarity) a pravdy. Musí se naslouchat boží pravdě, protože jedině ta může nastolit pravé dobro, kdo uděluje požehnání, by neměl být veden snadným konáním dobra, ale touhou vést lidi k skutečnému duchovnímu dobru. Boží slovo očišťuje, osvobozuje a zachraňuje, ale evidentně je slovo Písma obtížné.

Pokud homo partnerství je takovým dobrem, že si zaslouží požehnání, tedy není logické bránit těmto párům i v manželství. Církev nemůže měnit výroky Starého i Nového zákona, kde nemanželské vztahy jsou incestní a těžkým hříchem.

Stefano Fontana v NB píše, že občanská válka v církvi vyprovokovaná proklamací o požehnání homo dvojicím je závěrečným aktem desetiletého střetu dvou vizí v církvi. Od prvních kroků svého pontifikátu prosazoval František nové církevní paradigma, je to evidentní ve všech předchozích encyklikách a prohlášeních. Fiducia supplicants je z nich nejrevolučnější a rozdělí církev. Podle Lakatosova pojetí paradigmatu, nejdřív se vypracuje nové paradigma a jeho kritéria, a pak se vysvětlují nová fakta, které jsou nyní viditelná ve světle nového paradigmatu, skutečnost není nová proto, že je nová, ale protože způsob jejího vidění je nový. To nové nejsou homo dvojice, ale změna vidění v novém paradigmatu, staří zpátečníci je neviděli. Tento koncept je vlastní idealistickému (ideologickému) přístupu moderního myšlení, které vychází ze subjektu a ne z objektu. Tedy z velkého paradigmatu se konstruuje svět.

Tradice není než předchozím paradigmatem, jsou to stará schémata, která podle Františka generují nepohyblivost.