27.června je den památky obětí komunismu |

Sdílet článek:

Tento den si naše země připomene etapu svých nedávných dějin, kdy vládnoucí strana pod praporem zrůdné ideologie vraždila a pronásledovala vlastní občany, kteří se „provinili“ pouze tím, že měli na charakter společenského uspořádání jiný názor či vlastnili větší majetek.

I když je jistě stále mnoho pamětníků doby let 1948 po 1989, po 30 letech už připomínky o zločinnosti komunistického režimu společnost poněkud obtěžují, dožívající oběti působí mírně exoticky a případné zmínky o vinících tehdejších tragédiích jsou považovány za boj ve starých válkách. O co tedy jde?

I když máme Ústav pro studium totalitních režimů, kde by základním předmětem zkoumání mělo být zmíněných 40 let, jsou výstupy pro společnost málo zajímavé, v jeho čele jsou ti, kteří některé události té doby relativizují atd. Přičemž právě historická data a konotace zjištěná Ústavem by měla být středobodem výuky dějin na všech školách, aby generace, která tuto dobu nezažila, si z ní vzala ponaučení a vyhnula se některým historickým omylům a slepým cestám, které by ji dovedly zpět do totality.

Oběťmi komunistického režimu byly statisíce občanů republiky, kteří byli zavražděni, vězněni, společensky ostrakizováni a nebylo jim umožněno plně rozvinout svůj talent. Jistě, známe jména některých významných popravených jedinců, ale co s tou neznámou „mlčící většinou“?

Podobný problém řešil soudní senát v Israeli, kdy byl obžalován Adolf Eichmann, jedinec, který osobně nikoho nikdy nezabil a přesto byl odpovědný za logistiku transportů Židů do vyhlazovacích táborů. Soud si uvědomil, že v roce 1962 jsou milióny mrtvých natolik imaginární představou, že může být klidně zpochybněna a relativizována. Nakonec byla nalezena rozvětvená židovská rodina, v níž byli usmrceni úplně všichni. Od prarodičů přes matku a otce po děti, strýcové, tety a bratranci a sestřenice. Jedna rodina byla geneticky zcela vymazána z povrchu zemského. Tato představa je již mnohem lépe pochopitelná.

Pamatuji si na jeden pořad v televizi, v němž vystoupila starší žena (jméno si nepamatuji), která byla uvržena do komunistické věznice v době, kdy měla novorozeně a propuštěna byla v době, kdy dcera byla již dospělá. Tato žena sdělila, že přes veškerou snahu se jim nikdy poté nepodařilo navázat onen jedinečný kontakt nepodmíněné mateřské lásky a úplnou oddanosti dítěte matce. Obě byly díky ideologii komunismu navždy traumatizovány. Jsem si vědom, že některé oběti zmíněnou dobu nepřežily, ale tento příklad je velmi snadno pochopitelný úplně každým.

Křesťané mají institut tzv. „svátosti smíření“, při níž kajícník vyjmenovává v tichu zpovědnice své prohřešky proti Desateru. Říká je nikoli faráři, jak se může leckdo domnívat, ale jeho prostřednictvím přímo B-hu. Farář je pouze od toho, aby kajícníkovi udělil či neudělil odpuštění jeho viny. Jen kajícník a B-h ví, zda-li byla tato zpověď upřímná, či šlo o jakousi formalitu „protože se to tak dělá“ a další den jedinec opět upadne do svých stereotypů.

Komunisté prohlašují, že se od své výše popsané minulosti dostatečně odstřihli a že se dostatečně omluvili za některé „přešlapy“. Skutečně? Stanislav Grospič tvrdí, že naši občané, kteří byli během invaze vojsk Varšavského paktu zabiti, byli oběťmi autonehod. Zdeněk Ondráček ani dnes necítí ani špetku lítosti nad tím, že brutálně mlátil účastníky zcela klidné demonstrace na Národní třídě. Marta Semelová chodí každoročně slzet na hrob Klementa Gottwalda, který bez mrknutí oka podepisoval rozsudky smrti svých přátel z dětství, s nimiž budoval „dělnicko-rolnickou“ vládu (zde byla aspoň špetka dějinné spravedlnosti), bohužel však i zcela nevinných jedinců, jako třeba JUDr. Milady Horákové. Jen opravdový bloud by uvěřil jejich slovům lítosti, neboť je více než zřejmé, že jejich omluva a pokora jsou tou výše uvedenou formalitou, kterou nemyslí vážně. Proto je důležité neustále připomínat jejich zločiny a poukazovat na lži, která vycházejí z jejich úst.

Jejich přítomnost v Parlamentu České republiky je totiž dokladem, že úchylný směr dějin, který likviduje vlastní občany, je stále pro některé naše občany přitažlivý.